Josef Veselý: Dobrý rozhlas se nedělá u stolu (rozhovor)

Přidal: Přemek |

Září 6, 2005

Zavzpomínejte, prosím, jak rozhlasové Toulky vznikly – kdo vlastně na myšlenku zpracovat knižní řadu Petra Hory-Hořejše pro rozhlas přišel?

Ten nápad se vylíhl v hlavě, v níž se narodilo mnoho dalších rozhlasových pořadů – Domino a Rádio na polštář, které jsem měl rovněž tu radost připravovat, náležely k těm nejpovedenějším. Ta hlava, odpovídajícím způsobem mohutná, patřila rozhlasovému bláznu v tom nejlepším slova smyslu, dramaturgovi stanice ČRo 2 Bohumilu Kolářovi. Pravidelně mi volával mezi 23. a 2. hodinou noční, když zrovna na Vinohradské zrovna dostříhal či dokončil pořad a tím pádem měl čas na programové nápady. Někdy o letní půlnoci v roce 1994 hodil jednomu brněnskému myšákovi tučnou slaninu: což takhle pojednat Toulky českou minulostí pro rádio? Špekem na provázku nikdo neucukl a myšák se chytil. (Taky blázen…)

Předpokládáme, že u zrodu pořadu byl také Petr Hora-Hořejš. Jste spolu dosud v kontaktu, konzultujete spolu jednotlivé díly Toulek?

Potkali jsme se u Míly Koláře a myslím, že jsme záhy vzájemně zjistili jednu věc: vysíláme na stejném kmitočtu. Od té doby jsme se sešli víckrát, párkrát i u mikrofonu, a původní dojem jsme si potvrdili, ale Toulky spolu nekonzultujeme. Jak sám autor knižní předlohy utrousil před časem na stránkách tohoto časopisu, jdou rozhlasové Toulky svou cestou a dnes už to jsou dvě na sobě takřka nezávislé věci. Na pouti naší historií začalo totiž přibývat událostí, osobností a detailů, které přitahovaly stále větší pozornost a někdy si doslova vynutily setrvání či dokonce odbočku. Tam, kde je zákon počtu knižních stránek nemilosrdný, nabízí běh rozhlasových minut možnost rozvinout lidský příběh, pozastavit se u všech těch tragédií a komedií a tragikomedií, jež přinášejí životy kdysi živých lidí, pohrát si s osudem, který se v knížce objevil třeba jenom v drobné poznámce na okraji stránky. Příklad: Václav Lucemburský, kterému v Bruselu říkali Václav Český, povoláním vévoda, nevlastní bratr Karla IV., autor poezie, která je schopna i dnes dojmout.

Rozhlasové Toulky českou minulostí dlouhodobě patří k nejúspěšnějším pořadům Českého rozhlasu. Bylo tomu tak vždy? Neměli jste v počátcích problémy třeba s přijetím specifického tvaru a tónu seriálu?

Největší obavy panovaly kvůli „pohledu dnešníma očima.“ Tedy zda si nedovolujeme příliš, protýkáme-li historickou pečeni současnou slaninou. Ortodoxní historik by se dozajista zdráhal, ale my jsme trvali na tom, že jsme vypravěči příběhů, že dějiny nejsou jen jakýmisi opuštěnými haluznami, dýchajícími sirobou, ale že to jsou zajímavé příbytky zabydlené bezpočtem lidiček. Jejich osudy skládají jako kamínky mozaiku doby. A je dobré, že se rozhlasovým vlnám daří propasírovat až k posluchačům vůni člověčiny.

Posluchači pravidelně s povděkem kvitují „obsazení“ Toulek – výkony paní Valešové například výrazně ovlivnily výsledky loňského ročníku ankety Neviditelný herec, v němž zvítězila. Jak vznikl tým, který rozhlasové Toulky interpretuje?

Dal se dohromady na dvakrát. Jména Ivana Valešová a František Derfler nás s režisérem Jaromírem Ostrým napadla na samém začátku prakticky současně. Oba dva jsme slyšeli v duchu Františkův baryton, věděli jsme, že je důvěryhodný a že v každé větě ví, co říká, protože je to člověk s velkým zázemím vědomostí a nepovrchním zájmem o historii. A vedle něj se nemohl objevit nikdo jiný než jeho žena Ivana Valešová, která si zase události, děje a lidi nepřebírá rozumově, ale citem. (Nehledě na jeden milý detail, který zůstává posluchačům seriálu utajen, totiž že Ivanka je mistryně přebreptů, místy hraničících s genialitou – v tomto směru proslavená Zdenka Baldová jest pouhým jejím stínem. Řekl bych, že historické interpretaci tento přístup nesmírně prospívá.)

Asi po půldruhém roce přistoupil na palubu Toulek Igor Bareš. Jeho účast v týmu znesnadnila autorovi do značné míry práci, neboť i Igor si s českými dějinami poměrně důvěrně tyká, a kam vstoupila historie, tam se zcela určitě ocitly i jeho šlépěje. Kromě toho, že je to výborný herec, lze jej těžko oblafnout.

Udržet pravidelný cyklus Toulek – tedy každý týden jeden díl – je jistě náročné. Nastaly někdy okamžiky, kdy byla pravidelná premiéra Toulek ohrožena? Jak řešíte třeba momentální indispozici někoho z týmu?

Ani jednou nebyla premiéra tohoto pořadu ohrožena, i když jednotliví členové týmu byli v průměru dvakrát za tu dobu operováni a hospitalizováni. Již na samém počátku souhlasil však každý protagonista s tím, že veškeré jeho nemoci se budou chovat slušně a pravidelnou přípravu Toulek nebudou ohrožovat. Všichni účastníci se touto směrnicí svědomitě řídí, veškeré chirurgické a jiné výkony si nechají na sobě provádět výhradně v pauzách mezi natáčením. Srůstání a hojení různých orgánů a údů nemá na kvalitu seriálu vliv.

Toulky českou minulostí mají i vlastní internetové stránky, vyhledávané nejen skalními příznivci seriálu. V diskusi tam před časem padl i návrh na založení Klubu na ochranu Toulek – kdyby prý snad někoho napadlo seriál zrušit. Byly v minulosti takové snahy?

Premiéra se usadila od samého začátku na jednom místě, v krutě ranním nedělním čase po 8. hodině, a z původně hluché doby se dopracovala k dnešní poslechovosti. Za dobu deseti let s ní nikdo nikdy nepohnul, ale je pravda, že s reprizami se trochu šibovalo. Domácí koncesionář byl ochoten, byť někdy nevrle, se přizpůsobit, ale zahraničním posluchačům, kteří si lovili Toulky na internetu, jsme tím zkomplikovali život. Hroužit se do doby jagellonské kolem druhé hodiny washingtonského času vyžaduje přece jen buldočí náturu. Myslím, že současný rozvrh repríz vyhovuje všem.

A co se týče návrhu na Klub přátel Toulek, ten padl vůbec poprvé na Dnu otevřených dveří Českého rozhlasu Brno, na kterém všichni protagonisté podepsali glejt, jímž se zavazovali, že při příští kontrole za pět let se sejdou a zkontrolují si účast, zda kupříkladu nikdo nechybí, a případně svou neúčast vysvětlí. Pětiletka je však příliš dlouhá doba, jak koneckonců ukázala i česká historie, a tak se scházíme raději každého půl roku.

Seriál je vysoce hodnocen také učiteli dějepisu – někteří dokonce nahrávky pořadu využívají při výuce. Jaké jsou vaše vzpomínky na hodiny dějepisu na základní a střední škole?

Uhodili jste hřebíček na hlavičku. Moji kantoři dějepisu, to byli vypravěči příběhů. Vzpomínám si na paní učitelku Němcovou a paní profesorku Šálkovou, či potom na novinářské fakultě na vynikajícího rozhlasáka (taky televizáka), pana docenta Kováříka. Dokázali mi, že dějiny, to není mrtvé pletivo letopočtů a jmen a bitev či korunovací, ale prokrvená živá tkáň nejrůznějších lidských osudů. Ze všech těch příběhů jsou složeny dějiny a my je v seriálu vytahujeme na světlo, vdechujeme ji svými hlasy, hudbou a zvuky tvar, barvu, vůni a chuť.

Do scénářů Toulek často vkládáte odkazy do naší současnosti. Domníváte se, že na většinu otázek dneška můžeme najít odpovědi v minulosti?

Možná bych to neměl říkat nahlas, ale musím se vám s něčím svěřit: Jsem přesvědčen, že čas neexistuje. Dávám za pravdu Janu Werichovi, který se v jedné forbíně, v níž hrál s panem Horníčkem, dopustil myšlenky, že čas si vymysleli lidi, aby věděli, od kdy do kdy a kolik za to. Ze zorného úhlu věčnosti jeví se propast mezi starověkem a 21. stoletím jako ďolík takřka nepostřehnutelný. A lidi, ti jsou pěkných pár desítek tisíc let prakticky stejní. Pravda, oblečeni tu ve více, onde méně zdobný kabátec, tu s parukou na lebce, tu s hlavou okázale plešatějící či ostříhanou nakrátko, tu hygienicky voňaví, tu s odpuštěním smrdící, ale jsou to stále tytéž pracovité ženské a frajeři a filutové a lapkové, duše čisté i nejrůznější špínou zasviněné, lidé moudří i arogantní tupci, krasoduchové i sprosťáci, srdce statečná, bázlivá, zrádná i smilná, a to od samého počátku civilizace v českomoravskoslezských hvozdech až po dnešní, s Evropskou unií srůstající Českou republikou. I ta dnešní společenská scéna se hemží spoustou Albrechtů z Valdštejna, Milotů z Dědic, Čapků ze Sán, Zikmundů Hulerů. Jen (pravda) Janů Husů a Amosů Komenských a taky Karlů Čtvrtých tu vidět pomálu.

Historie je vaším celoživotním koníčkem, vystudoval jste ovšem žurnalistiku – mimochodem stejně jako Petr Hora-Hořejš. Proč? Novinářská vášeň byla silnější?

Historie coby koníček je mnohem zdravější než kdyby byla profesí. Rád vařím (občas si myslím, že i dobře), ale představa, že bych si denně musel stoupnout ke sporáku s prázdným hrncem mě naplňuje úzkostí. Novinařina je jediné řemeslo, ve kterém mohu střídat své životní lásky bez rizika mravního či zdravotního. (Ostatně – podle sborníku škol Jihomoravského kraje stejně historikem jsem. Vážně: vedle dalších absolventů základní školy na Gajdošově ulici v Brně-Židenicích – v sousedství kupříkladu spisovatele Bohumila Hrabala, herečky Vlasty Matulové neb první dámy Dagmar Havlové – přiřadili k těmto celebritám coby „historika“ i mě. Nikomu to nevyvracím.)

V rozhlase se samozřejmě nezabýváte jen Toulkami, mezi oblíbené pořady, jejichž jste tvůrcem či spolutvůrcem, patří či patřily i Hezky česky, Trefa, Rendez-vous, Kdo to byl?, Velké osudy… Jakým kouzlem všechno zvládáte?

Kouzlo v tom není žádné. Je to jenom prachobyčejná zvědavost. Sbírám lidské osudy, příběhy a fakta jako jiní čísla na bankovních kontech, auta či exotické dovolené. A jelikož (jak poznamenal tuším G. B. Shaw) nelze se úplně specializovat a zároveň přitom nezhloupnout, peru se s vlastním hloupnutím mimo jiné tím, že od dynastických problémů na českém trůně si odskakuji k obyčejné babce na Drahanské vysočině; že životní příběh Antonína Dvořáka vystřídám stěží uvěřitelnou cestou podsvětím, kterou podnikla za druhé světové války z Terezína do Osvětimi mladá Židovka Zdenka Fantlová; že v duchu překračuji mrtvoly na všech bojištích naší historie a hned nato popisuji další kousek ve své Umbrografii aneb Strašidlopise.

Jedno mocné kouzlo však mám, a tím je moje žena. Platí o ní okřídlené, že „největší předností některých mužů je jejich žena“. Beze zbytku.

Vlastníte bohatou sbírku zvukových nahrávek. Prozraďte, kterých si ceníte nejvíce?

Jsou to ty, které zachytily okamžiky setkání s lidmi, jež mám rád, protože jsou moudří a mají v sobě jakousi krásu. Patří k nim Marie Kubátová, Zdeněk Mahler, Jindřiška Smetanová, František Kožík, Arnošt Lustig, Vladimír Komárek, Jan Špáta, Jan Burian, Vladimír Kovářík, Jan Petránek, Miroslav Zikmund, Jiří Hanzelka a ještě další. Netřeba podstupovat rozbor krve, vím, že mají příbuznou skupinu. Když slyším jejich hlasy, ať už (žel) pouze ze zvukové konzervy, anebo i naživo, je mi opět jasné, že čas není. Anebo že zrovna přestal běžet. A mně unikají souvislosti, no nedivte se prosím, v takový krásný společnosti.

Český rozhlas Brno je nejúspěšnější regionální stanicí veřejnoprávního rozhlasu, za několik posledních let ztrojnásobil svou poslechovost. Čím si to vysvětlujete a co byste poradil méně úspěšným kolegům?

To já nevím, na vysvětlování a na rady jsou akademičtí teoretikové. Ale asi je třeba mít rozhlas a lidi rád. Ono se to pozná, když to chybí. Sofistikované projekty, statistiky, grafy a modely samy o sobě dobrý rozhlas nevyrobí. Ten se nedělá u stolu. Anebo jo, ale musí to být stůl, nad kterým je mikrofon a já skrze něj nesu svou vlastní kůži na trh.

Vystudoval jste v Praze, ale svoji profesní kariéru jste spojil s rodným Brnem. Nelákali vás někdy kolegové z Prahy, abyste přesídlil na Vinohradskou?

Ale ano, jenomže – pro mě je i Brno příliš velké. Natož pak Praha. Mně by ze všeho nejvíc vyhovovaly k životu takové Boskovice, nebo dejme tomu Ivančice, tam si ještě vyměňují pozdravy i úplně cizí lidi a děcka říkají na ulici dospělým Dobrý den. Tak to se mi nesplní a já jsem teda rád, že jsem v Brně. V Brně jako městě i v Českém rozhlase Brno. Je to dobrá adresa.

MILAN ŠEFL, RENÉ KOČÍK

Rozhovory