Hříchy pro posluchače rozhlasu 1/8 (2010)

Přidal: Přemek |

Květen 20, 2010

Námět Dušan Klein. Scénář Jiří Růžička (1), Jiří Hubička (2), Roman Kopřivík (3, 5, 7), Jitka Škápíková (4). Hudba Emil Viklický. Zvuk Milan Křivohlavý. Záznam a střih Naďa Culková. Zvuková spolupráce Petr Šplíchal. Odborná spolupráce plk. Michal Dlouhý. Produkce Dagmar Podlešáková. Dramaturgie Jitka Škápíková a Jiří Hubička. Režie Ondřej Kepka.

1. Záhadný hlas. Osoby a obsazení: Denisa Králová, novinářka (Dana Černá), komisař Skoumal (Jiří Štěpnička), Radek (Jiří Dvořák), komisař Pechar (Ondřej Kepka), Irma Beyvlová (Barbora Hrzánová), Karel Beyvl, její muž (Jaromír Meduna), Marek, podnikatel (Tomáš Pavelka), Dan Vašut (Svatopluk Schuller), slečna Fialková (Kateřina Lojdová), rozhlasoví komentátoři (Robert Tamchyna, Aleš Cibulka), průvodce (Dušan Klein). Dále účinkují Lenka Krupanská, Tomáš Vacek, Otto Rošetzký a další.

2. Stopy ve sněhu. Osoby a obsazení: průvodce (Dušan Klein), Denisa Králová, novinářka (Dana Černá), komisař Skoumal (Jiří Štěpnička), Radek (Jiří Dvořák), komisař Pechar (Ondřej Kepka), Bláha (Zdeněk Žák), Drábek, bezdomovec (Stanislav Zindulka), doktor Holec, advokát (Vladimír Brabec), Gavlasová (Růžena Merunková), Bendová (Jitka Ježková), Strnad, starožitník (Dalimil Klapka), Kopecký (Marcel Rošetzký), redaktor (Aleš Cibulka), štamgasti (Milan Stehlík, Jiří Knot, Miloš Vávra) a další.

3. Proč tolik mrtvých. Osoby a obsazení: průvodce (Dušan Klein), Denisa Králová, novinářka (Dana Černá), komisař Skoumal (Jiří Štěpnička), Radek (Jiří Dvořák), komisař Pechar (Ondřej Kepka), Kabyl (Miroslav Táborský), Polert (Jaroslav Plesl), Mertlík (Lubor Šplíchal), Rezek (Tomáš Turek), Hellerová (Tereza Bebarová), Kopáčová (Miriam Kantorková), Jandák (Bohumil Švarc), Adélka (Johana Sládková), Vašek (Vlastimil Kaňka) a rozhlasový moderátor (Aleš Cibulka).

4. Smyčka smrti. Osoby a obsazení: průvodce (Dušan Klein), Denisa Králová, novinářka (Dana Černá), komisař Skoumal (Jiří Štěpnička), Radek (Jiří Dvořák), komisař Pechar (Ondřej Kepka), Lucie Lázničková (Lucie Vondráčková), Nikola (Marika Šoposká), Robin Nosek (Petr Mikeska), Daniel Sýkora (Martin Donutil), Valérie Zawadská, Kryštof Zeman (Martin Hofmann), Marešová (Vlasta Žehrová), Dvořák (Jiří Plachý), Markovič (Otto Rošetzký), doktor (Luděk Nešleha), hlas v televizi (Marie Retková), redaktor (Aleš Cibulka).

5. Polibek smrti. Osoby a obsazení: Denisa Králová, novinářka (Dana Černá), komisař Skoumal (Jiří Štěpnička), Radek (Jiří Dvořák), komisař Pechar (Ondřej Kepka), Hana Zichová, herečka (Simona Postlerová), Otakar Zich, její manžel, producent (Jaroslav Satoranský), Mirek Pavlovský, režisér (Mojmír Maděrič), Karel Malý (Roman Štabrňák), Jindřich Krob, herec (Jiří Klem), Isma (Hana Igonda Ševčíková), Eva Jasná (Veronika Kubařová), průvodce (Dušan Klein), rozhlasový moderátor (Aleš Cibulka), policista (Robert Tamchyna).

6. Perokresby aneb Šifra mistra Mikoláše Alše. Osoby a obsazení: průvodce (Dušan Klein), Denisa Králová, novinářka (Dana Černá), komisař Skoumal (Jiří Štěpnička), Radek (Jiří Dvořák), komisař Pechar (Ondřej Kepka), Emil Valenta (Lukáš Hlavica), Bedřich Navrátil (Zdeněk Maryška), Monika (Zuzana Vejvodová), Matěj Soumar (Pavel Batěk), doktor Kubec (Miloš Hlavica), Evženie Výborná (Blanka Bohdanová), Tereza Kárná (Petra Hřebíčková), Věra Koubková (Věra Koktová), Romanov (Hynek Čermák), hlasatel (Aleš Cibulka). Dále účinkují Luděk Nešleha a Martina Macková.

7. Smrt krásné manekýny. Osoby a obsazení: Denisa Králová, novinářka (Dana Černá), komisař Skoumal (Jiří Štěpnička), Radek (Jiří Dvořák), komisař Pechar (Ondřej Kepka), Sára Prejdová (Sabina Laurinová), Zbyněk Prejda (Radek Holub), Marcel Skalník (Otakar Brousek I.), Věra Skalníková (Gabriela Vránová), René Vrtiška (Martin Sobotka), Jana Drábková (Tereza Kostková), Alex Halbich (Dalimil Klapka), Schwarz (Jan Čenský), Dvorská (Nela Boudová), Hovorka (Jaroslav Someš), operátorka (Marcela Macková), hlasatel (Aleš Cibulka).

8. Aktuální reportáž. Osoby a obsazení: Denisa Králová, novinářka (Dana Černá), komisař Skoumal (Jiří Štěpnička), Radek (Jiří Dvořák), komisař Pechar (Ondřej Kepka), Adina Eichlerová (Jitka Čvančarová), Erih Eichler (Miroslav Hruška), Lea (Šárka Vaculíková), kuchařka Klára (Lucie Slováková), ošetřovatelka Eliška Eliášová (Taťána Medvecká), Zenkl, majitel zámku hrůzy (Ota Rošecký), Zenklová (Vendula Křížová), Daniel Fabry (Ivan Řezáč), šéfredaktor (Jan Teplý), novinář (Tomáš Vacek), redaktor (Aleš Cibulka).

Natočeno 25. a 28. 1. 2010 (4. díl). Premiéra 6., 13., 20., 27. 2., 6. 3., 13. 3., 27. 3. 2011 (ČRo 2 Praha, 20:00 – 21:08 h.).

Vydala Radiotéka v roce 2015 (MP3).

Obsah: 1. Záhadný hlas. – 2. Stopy ve sněhu. – 3. Proč tolik mrtvých - 4. Smyčka smrti. – 5. Polibek smrti. – 6. Perokresby aneb Šifra mistra Mikoláše Alše. – 7. Smrt krásné modelky. – 8. Aktuální reportáž.

Lit.: Škápíková, Jitka: Rozhlasové hříchy Dušana Kleina. In Týdeník Rozhlas 6/2011, s. 12 – 13 (rozhovor). – Cit.: Český rozhlas 2 – Praha vysílá od února nový osmidílný seriál detektivek podle námětů Dušana Kleina. Po úspěšných televizních cyklech Hříchy pro pátera Knoxe a Hříchy pro diváky detektivek vznikla nová řada s názvem Hříchy pro posluchače rozhlasu. Pojítkem všech Hříchů je investigativní novinářka a rozhlasová reportérka Denisa Králová, kterou zločin přitahuje. Má přátele z řad kriminalistů, takže se snadněji dostane do zákulisí zločinu. Hříchy pro posluchače rozhlasu znamenaly první profesní setkání Dušana Kleina s rozhlasem. Anebo to bylo trochu jinak?

Měl jste k rozhlasu už předtím nějaký bližší vztah?

Asi vás překvapím, poprvé jsem se s rozhlasem setkal, když mi bylo deset let. Tehdy jsem ještě žil na Slovensku. Na základní škole jsem založil mandolínový soubor, hráli jsme písničky, já jsem naše vystoupení uváděl a dokonce i dirigoval. Taky jsem hezky zpíval. Mám doma fotku, jak zpívám v ruském úboru ruskou píseň a náš soubor je předskokanem, jak se dneska s oblibou říká, Alexandrovu souboru písní a tanců, který vystupoval na hradním nádvoří. Přes tento soubor jsem se dostal do rozhlasu a hrál jsem hlavní role v mnoha pohádkách.

Jak jste se naučil hrát zrovna na mandolínu?

Můj bratr byl učitelem hudby. Měl doma různé drnkací nástroje, na ty jsem se učil hrát sám, a taky jsem chodil na hodiny klavíru.

Zůstala vám hudba dodneška?

Občas si zahraju na klavír, ale jenom sám pro sebe, když se chci odreagovat. Dodnes lituji, že jsem něco propásl, když jsem se hudbě nevěnoval víc. Byl jsem líný se učit. Nejvíc ze všeho by mě bavilo dělat filmovou hudbu. Mám pocit, že tomu trošinku rozumím, cítím hudbu a umím si ji vybrat. Anebo si alespoň vybrat hudebního skladatele a vysvětlit mu, co chci.

Díky rozhlasu jste se dostal k filmu. Vyhlídnul si vás režisér Jiří Weiss…

Už předtím jsem hrál ve dvou filmech, Lazy sa pohly a Rodná zem. V rozhlase doporučili režiséru Weissovi jedno dítě, které prý vypadá jako malý cikánek. A tak jsem dostal hlavní roli ve filmu Můj přítel Fabián. Setkání s Jiřím Weissem rozhodlo o tom, že jsem se přestěhoval do Prahy a zůstal filmu věrný.

Režisér Weiss si vás nastěhoval k sobě domů?

Napřed jsem bydlel v hotelu s Ottou Lackovičem, který v tom filmu hrál mého otce. Spali jsme na jednom pokoji, protože pan režisér chtěl, abychom si na sebe zvykli. Ale Otta měl tehdy dvacet šest let, byl v bujném období krásného mládí a líbil se ženám. Tehdy jako dítě jsem dost dobře nechápal, co se to děje, když večer vidím ve filmovém klubu nějakou paní a v noci ji najdu v posteli u Otty Lackoviče a dělají tam podivné věci. Samozřejmě jsem nespal a ráno kameraman Pečenka chodil po třídě, kde jsme točili, a říkal Weissovi: Rejžo, vždyť vy jste povídal, že ten kluk má velký černý oči, vždyť on na ně ani nevidí! Holky ze štábu mu vysvětlily, proč na ně nevidím, tak si mě vzal k sobě. To prostředí mě naprosto uchvátilo. Chodili k němu na návštěvu slavní hudební skladatelé, spisovatelé, výtvarníci. Do té doby jsem si myslel, že spisovatel je kdosi dávno mrtvý, protože jsem četl Dumase a Balzaca. A tam najednou seděl živý spisovatel v křesle a v knihovně za ním bylo padesát jeho knížek. Sedával tam živý Franta Tichý a jeho obraz visel na stěně! To mě tak uchvátilo, že jsem se rozhodl stát se režisérem jako pan režisér Weiss, můj životní vzor. Když jsem dostudoval gymnázium, přihlásil jsem se na FAMU.

Nerada bych se dotkla něčeho bolavého, ale pořád přemýšlím o tom dvanáctiletém dítěti, které odejde do Prahy, maminku má na Slovensku…

Byl jsem zvyklý. Jako děti jsme prožili válečné trauma. Narodily jsme se na začátku války v židovské rodině, tatínek byl technický úředník ve firmě Globusfrucht. To byla továrna na sušené ovoce a zeleninu. Jako Žid dostal výjimku, protože potřebovali balíčky pro wehrmacht, takže jsme nemuseli jít do transportu. Ale asi za dva roky hrozilo nebezpečí, že nám výjimku vezmou. Utekli jsme z Michaloviec, kde jsme do té doby žili, a tatínek pro nás sehnal úkryt na středním Slovensku u jednoho sedláka. Přes den jsme byli zamčení ve stodole a v noci jsme mohli vycházet na procházky. Vytrvali jsme tam přes půl roku. Když začalo hrozit nebezpečí prozrazení, maminka šla do hor k partyzánům a tatínek nás děti ukryl v katolickém klášteře v Bratislavě. Měli tam doklady na tři kluky, tak jsme si vzali jejich jména. Já jsem vlastně rozený Julius, ale tam se ze mě stal Dušan Ružiak.

Jak ten malý chlapeček Julius-Dušan zvládal změnu identity?

Starší bratři mě hlídali, abych neprozradil své pravé jméno. Ale nejtěžší bylo to, že se vše muselo dělat podle katolických zvyklostí. Už jen takové maličkosti: když Žid přijde do modlitebny, musí si nasadit pokrývku hlavy, v katolickém kostele se musí smeknout. Pak došlo k dramatické, tragické události. Udal nás jeden úředník z Bratislavy. Večer přišlo gestapo, vzali nás k důstojnému pánovi do kanceláře, řekli: Sundat kalhoty, viděli obřízku, a jeli jsme hned do Seredi, kde bylo shromaždiště Židů pro transporty. A toho faráře zastřelili. Jedním z posledních transportů jsme odjeli do Terezína. V Terezíně bylo patnáct tisíc dětí, z toho se zachránilo sto. Mezi nimi jsme byli my tři kluci. O pobytu v tom klášteře jsem napsal scénář, ale nikdy jsem ho nerealizoval a už asi ani nebudu. V té době se židovské látka dělat nemohla a dneska, kdy už by se dělat mohla, by na ten film už nikdo nedal peníze a nikoho by to téma už asi ani nezajímalo.

Když jste začínal s režií, měl jste nějaké osobní téma, které jste chtěl zkoumat, pojmenovávat?

Celý život jsem chtěl točit tragikomedie, ale to se mi příliš nevedlo. Mým spolubydlícím na koleji byl Vladimír Körner. Spolu jsme sedávali po hospodách a povídali jsme si o svých osudech. Byl na tom podobně jako já, taky mu umřel tatínek během války, taky zůstala maminka sama s dětmi. Pocit odcizení, hledání domova, trýznivé zážitky z války, to bylo téma, které nás spojovalo. Společně jsme napsali scénář k filmu Místenka bez návratu, které pak Körner zpracoval do literární podoby pod názvem Střepiny v trávě.

Jaké to bylo na FAMU tehdy v padesátých letech?

Nastoupil jsem v roce 1958. Pro mě to bylo uchvacující. Měl jsem pocit, že se mi splnil životní sen. Bylo to období prvních lásek, prvního okouzlení, skutečné setkání s filmem, zkrátka nejkrásnější období mého života. Náš ročník byl trošku ve stínu ročníku pana profesora Vávry, toho slavného ročníku celé nové vlny: Chytilová, Schorm, Juráček, Menzel… Tím, že jsem si během studií napsal scénář s Körnerem, Místenku bez návratu, jsem se vlastně stal jedním z nejmladších debutantů v naší kinematografii, ve třiadvaceti letech jsem točil celovečerní film.

Režii vás učil Elmar Klos. Jaký to byl pán?

Pro nás byla výhoda, že měl zakázáno točit, protože jeho do té doby poslední film Třetí přání skončil v trezoru. A tak měl čas věnovat se studentům, byl s námi každý den. Klos byl především výborný dramaturg. Dobrý režisér musí být zároveň dramaturgem, musí umět pracovat s textem. A to mě naučil právě Klos.

Podle čeho se pozná dobrý dramaturg?

Když jsem pracoval na filmech s dobrými dramaturgy, neříkali mi, jak to má být, ale jak to nemá být. Neukazovali: Napiš to takhle, ale vedli autora k tomu, aby sám přišel na to, kde je chyba. Měl jsem štěstí spíš na dobré dramaturgy, jako byli Nývlt nebo Šašek. Scenáristika a dramaturgie je těžší obor než režie. Režírovat může každý, pokud se obklopí dobrými lidmi, kteří to udělají za něj. Ale někdo to musí vymyslet. A to je to nejtěžší. To, že jsem si začal sám psát scénáře, vzniklo vlastně proto, že jsem marně sháněl dobrého scenáristu.

Takže úspěšný debut a rychlý profesní start. A pak?

Pak jsem si myslel, že si konečně splním svůj sen natočit tragikomedii. S jedním neznámým autorem jsme napsali scénář, který zachycoval jeho životní osudy. Byl to doktor filozofie, který studoval v Anglii, po prvním semestru se v únoru 1948 vrátil na měsíc do Prahy a už ho samozřejmě nepustili zpátky. Nastoupil do školy v Praze, ale když přišly prověrkové komise, byl vyhozen, stal se účetním… Příběh se jmenoval Virtuózi na sviňárny. V osmašedesátém roce jsme na Barrandově začali připravovat natáčení, hlavní roli měl hrát Jirka Adamíra. Ale přijely tanky. V tom pocitu, že dojde zase k další židovské diskriminaci, jsem si řekl, že tady žít nebudu. Sebral jsem kluka, tehdy čtyřapůlletého, manželka byla s Laternou magikou v Americe, tak jsme si dali sraz v Paříži s tím, že tam se rozhodneme, co bude dál. Odjel jsem a byl jsem půl roku v cizině. Protože jsem uměl německy, usadil jsem se v Německu. Po půl roce mi ale přišlo, že těch Němců je v Německu strašně moc, kam se člověk podíval, samý Němec, všude jenom němčina, a tak mi ruply nervy a vrátil jsem se zpátky.

Lit.: Škápíková, Jitka: Pootevřené komnaty Ondřeje Kepky. In Týdeník Rozhlas 11/2011 (rozhovor). – Cit.: Hříchy pro posluchače rozhlasu byl sice jeho dosud nejrozsáhlejší režijní úkol v Českém rozhlase, rozhodně to ale nebyl jeho první kontakt s tímto médiem. Kdybychom se chtěli vydat po stopách rozhlasových začátků režiséra a herce Ondřeje Kepky, museli bychom couvnout v čase až do doby, kdy patřil mezi takzvaná Dismančata. Jako kluk hrál spoustu dětských rolí. Právě rozhlas ho, jak sám říká, přivedl k herectví a k umění obecně.

Když začal Dušan Klein připravovat scénáře ke svému seriálu původních rozhlasových detektivek, projevil jednoznačné přání, abyste je režíroval právě vy. Byla to pro vás výzva?
Rozhodně. Pan režisér Klein byl mým profesorem na FAMU a velmi si jeho nabídky vážím. K režijnímu pultu jsem usedal sice s dávkou zkušeností, ale zároveň pro mě byla spousta věcí nových. Bavilo mě třeba vyzkoušet si, jak bude v rozhlase fungovat princip filmového střihu. Ne vždycky zvukař nad mými nápady zrovna jásal, ale v mnoha případech jsem ho přesvědčil, že fantazie posluchače je schopna tyto postupy zpracovat. Hodně jsme si takto s celým týmem vyhráli. Spolupráce se zvukařem Milanem Křivohlavým byla skvělá. A nesmíme zapomenout na autory textů jednotlivých dílů, na dramaturgy, a protože se v seriálu nakonec objevilo více než padesát výrazných hereckých rolí, ocenil jsem koordinaci produkční Jany Knapové.

Podle jakého klíče jste si vybíral obsazení?
Šlo mi o to, aby byl seriál posluchačsky atraktivní, proto jsem volil mezi rozhlasově zkušenými herci a do studia jsem vedle představitelů titulních rolí Dany Černé, Jiřího Štěpničky a Jiřího Dvořáka pozval například Vladimíra Brabce, Taťjanu Medveckou, Otakara Brouska, Blanku Bohdanovou, z mladších generací Lucii Vondráčkovou, Simonu Postlerovou, Nellu Boudovou. Vedle toho jsem se do každého dílu snažil obsadit osobnost, která v rozhlase často neúčinkuje. A tak si třeba Jitka Čvančarová v tomto seriálu odbyla svou rozhlasovou dramatickou premiéru. Nesázel jsem na jistotu.

Jaké bylo největší úskalí rozhlasových Hříchů?

Hlavní chyták byl v tom, že režisér Dušan Klein má velmi silné obrazové a filmové vidění. A tak bylo někdy těžké najít pro jeho náměty dostatečně sdělné zvukové vyjádření. Někdy si celý tým včetně zvukaře i režiséra ozvučení Petra Šplíchala musel sáhnout až nadoraz rozhlasových možností, ale všechny nás to nesmírně bavilo.

Televizní a filmoví režiséři obvykle mají za to, že rozhlasová profese je o mnoho lehčí. Myslíte si to také?

Rozhodně bych to netvrdil. Je to osobitá a svébytná disciplína stejně jako televizní, filmová, divadelní či dabingová režie. Všechny jsem si vyzkoušel. Každá má svoje a být univerzálním režisérem je skoro nemožné. Základ je společný: schopnost organizovat, vymýšlet koncepce, stmelovat lidi, ale prostředky jsou rozdílné. Stejně je tomu i u herectví. Někteří herci jsou skvělí ve filmu, na jevišti už méně. A naopak. Kolik úžasných hlasů známe a neumíme k nim přiřadit obličej? Rozhlas má výhody v tom, že se pracuje v komornějším prostředí, tvůrce není vystaven tak velkému stresu a neruší ho tolik okolních vlivů. Nepotřebuje žádné architekty, osvětlovače, rekvizitáře, maskéry a kostyméry. Kromě zvuků, atmosfér a hudby je slovo to jediné, na čem se staví. A to je nesmírně očistné pro herce i pro režiséra.

Co vás v poslední době nejvíc profesně potěšilo?
Velkou radost mi udělala knížka mých vlastních fotografií Soukromé album, kterou se mi podařilo vydat. Završil jsem tím své mnohaleté usilování. Jednotlivé snímky doprovázejí krátké příběhy, články, úvahy či anekdoty. Ti, co je četli, říkají, že se z nich o mě mnohé dozvěděli. To mě docela překvapilo, neměl jsem to v plánu. Česká televize teď opět reprízuje třiatřicetidílný cyklus Ondřejova filmová škola. Z toho mám taky radost, ale ještě víc by mě potěšilo, kdybychom se konečně pustili do natáčení dalších dílů, ale zatím na ně prý v televizi stále nenacházejí peníze. Je to originální systematická učebnice pro začínající filmaře všeho typu.

Jak se vám daří v království poezie?
DVD Království poezie, jehož distributorem je Radioservis, bylo výsledkem dvouleté náročné práce. Organizačně, finančně i umělecky. Naším původním záměrem bylo rehabilitovat poezii. Posléze jsme začali mluvit o tom, že ji budeme muset resuscitovat, a nakonec jsme došli k tomu, že ji bude třeba spíš exhumovat. Mnoho lidí mladší generace vůbec neví, o co jde. Považují poezii za něco, co bylo kdysi a už není. Toto zjištění nás šokovalo. A tak vznikl film, který moderními postupy ukazuje, kde má dodnes poezie své místo, co je z klasiky stále aktuální a jak k poezii přistupovat. Průvodcem je moje máma Gabriela Vránová, s níž polemizuje slovenský překladatel a básník Ĺubomír Feldek. Film otvírá téma, k čemu je poezie vlastně dobrá, když se bez ní dá celkem v klidu žít. Bylo nám ctí, že ve filmu vystupuje dále řada skvělých hostů: Luděk Munzar, Viktor Preiss, Otakar Brousek a další. Snažíme se lidem pootevřít komnatu, která je pro ně třeba dosud nepoznaná, a nabídnout jim, aby vstoupili.

Lit.: anonym: Hříchy pro posluchače rozhlasu. In web Centrum detektivky, 4. 2. 2011 (anotace). – Cit.: Všem ctitelům detektivních příběhů nabídne Dvojka Českého rozhlasu, po osm nedělních večerů, neobyčejně poutavou příležitost se na jednu stranu pobavit, současně si však ověřit své deduktivní schopnosti a logické uvažování…

Série detektivních příběhů „Hříchy pro posluchače rozhlasu„, jejíž první díl bude uveden 6. února 2011 ve 20:00 hodin, je svými tématy zasazena důsledně do současnosti a při jejím poslechu poznáme nejrůznější prostředí, především však rozmanité lidské typy.
Všech osm příběhů vzniklo na náměty, které napsal známý filmový a televizní režisér Dušan Klein, jehož jméno je spjato s mnoha známými a zdařilými díly.
První v řadě bude uvedena hra s názvem Záhadný hlas. Scénář pro příběh, který nás zavede do prostředí drobných podnikatelů a poodhalí nečisté hry, které v něm občas panují, napsal Jiří Růžička. V této první hře série se seznámíme s protagonisty detektivních pátrání, jimiž ve všech osmi příbězích budou – rozhlasová reportérka Denisa Králová, její kolega a přítel Radek Pšenička, komisař kriminální služby Josef Skoumal a jeho mladší kolega Jiří Pechar.
Průvodcem příběhem bude sám autor námětů Dušan Klein, který v jisté fázi tok děje zastaví a dá posluchačům příležitost telefonicky vyjádřit svůj názor na to, kdo je pachatelem zločinu.
Režisérem všech dílů je hostující režisér Ondřej Kepka.

Lit.: Hubička, Jiří: Hříchy pro posluchače rozhlasu aneb Aktuální reportáž. In web ČRo 2 Praha, březen 2011 (článek). – Cit.: Osmá, a také závěrečná, část cyklu detektivních příběhů Hříchy pro posluchače rozhlasu se odvíjí v čase Velikonoc. Pro redaktorku Denisu Královou začíná ovšem chmurně – její rozhlasový šéf si ji pozve na kobereček a kárá ji za reportáže, které v posledních měsících natáčela. Ony příběhy, a my jsme je slyšeli v jejich dramatické podobě, se mu zdají málo aktuální, málo investigativně pojaté. „Naléhavost! Příběhy obyčejných lidí, společenská témata… to se od nás žádá! A ne vraždící Mikulášové! Noste velká témata dneška! Vždyť je jich kolem nás tolik! – A teď promiňte, mám další jednání…“ uzavře své šéfovské kázání a nechá Denisu v pochmurných úvahách, zesílených neustálými hrozbami propouštění, které kolem ní v redakci zaznívají.
V tomto rozpoložení se rozhodne se svým kolegou a nyní už i důvěrným přítelem Radkem vyrazit na výlet. Dostala totiž pozvání od své dávné spolužačky Adiny, která, poté, co si vzala v cizině bohatého staršího muže, žije na zámku.
Nalezne při své krátké dovolené klid a oddych? Anebo ji čekají další spletité příběhy, jichž byla až dosud svědkem a také řešitelem? Může v prostředí zbohatlické rodiny, obklopena celou řadou bizarních figurek, očekávat námět pro svou reportáž „ze života,“ námět s „velkým tématem dneška?“
Odpovědi na podobné, ale i celou řadu dalších otázek, nalezneme při poslechu posledního dílu Hříchů, který má název: Aktuální reportáž.
Na motivy Dušana Kleina ho napsal Jiří Hubička, v úloze Denisy Králové uslyšíme opět Danu Černou, v roli komisaře Skoumala Jiřího Štěpničku. Režii měl, stejně jako tomu bylo v případě předchozích dílů, Ondřej Kepka.
Vysílá Dvojka Českého rozhlasu, a to v neděli 27. března od 20:00 hodin.

Lit.: Hubička, Jiří: Hříchy pro posluchače rozhlasu aneb Smrt krásné manekýny. In web ČRo 2 Praha, březen 2011 (článek). – Cit.: 7. část cyklu detektivních rozhlasových her, které vznikly na motivy příběhů Dušana Kleina, nese název „Smrt krásné manekýny“.

Už sám název sedmé části Hříchů pro posluchače rozhlasu, jejíž scénář napsal na námět Dušana Kleina Roman Kopřivík, tedy titul „Smrt krásné manekýny“, prozrazuje, že nás autor tentokrát zavede do prostředí prodchnutého vůní nových přepychových rób, leskem šperků, červenými koberci na předváděcích molech, krásnými dívkami anorektického zjevu, zjemnělými pány, kteří se točí kolem návrhářské branže, hlavně však značně zdrsnělými vztahy, které tomuto světu vládnou za oponou. Na jedné z módních přehlídek se – v roli diváků – sejde nám už dobře známá rozhlasová rektorka Denisa Králová a komisař Skoumal. A snad ani není potřeba podotýkat: to by bylo, aby tam, kde se sejdou tito dva, nedošlo k nějakému zločinu! Dojde. A bude to opět Denisa, která přispěje ke zdárnému vyřešení záhady.
V sedmém, předposledním, příběhu z cyklu Hříchy pro posluchače rozhlasu, který Český rozhlas 2 vysílá v neděli 20. března od 20 hodiny, uslyšíme Danu Černou jako Denisu Královou, Jiřího Štěpničku jako komisaře Skoumala a řadu dalších hereckých osobností. Režii má opět Ondřej Kepka.

Lit.: Hubička, Jiří: Hříchy pro posluchače rozhlasu – 13. února. In web ČRo 2 Praha, únor 2015 (článek). – Cit.: V části nazvané „Stopy ve sněhu“ se čtveřice vyšetřovatelů, z nichž dva jsou profesionály, dva pak v postavách redaktorky Denisy Králové a fotografa Radka Pšeničky zaujatými amatérskými pátrači, ocitne v okresním městě jménem Kostelec. Přivedou je sem neobjasněné vraždy tří starších dam, které všechny žily osaměle a současně byly značně movité. Později ovšem k dosavadním třem přibude vražda čtvrtá, která se ovšem v mnohých rysech třem předchozím vymyká.
Tak, jak je tomu i v ostatních příbězích cyklu Hříchů pro posluchače rozhlasu, se postupně vyjeví tři možní pachatelé. U všech lze vystopovat jak motiv, tak příležitost vražedné skutky provést. Jen jeden z nich je však skutečným pachatelem.
Příležitost vydedukovat ze všech indicií, které jsou v příběhu rozesety, skutečného vraha, budou mít i rozhlasoví posluchači, kterým Dušan Klein v závěru hry ony tři verze k posouzení nabídne. Ten z posluchačů, který jako první zatelefonuje správné řešení záhadných vražd, dostane věcnou cenu. (…)

Lit.: anonym: Valérie bude 25. a 28. ledna 2010 spolupracovat… In web Valérie Zawadská, leden-únor 2010 (zpráva). – Cit.: Valérie bude 25. a 28. ledna 2010 spolupracovat na natáčení 4. dílu rozhlasového pořadu na pokračování Dušana Kleina a Jitky Škápíkové Hříchy pro posluchače rozhlasu s názvem Smyčka strachu pro redakci slovesného vysílání Českého rozhlasu 2 - Praha. Režie: Ondřej Kepka, dramaturgie: Jiří Hubička.

Seriály