Panáček v Praze a na Praze!

Přidal: Přemek |

Prosinec 20, 2007

(Výzva: poslouchejte dnes, 20. 12. 2007 ve 20 hodin stanici Praha, pořad RozHraní! Tento pořad si také můžete stáhnout – zde. Proč, to vám osvětlí následující text)

Přemysl Hnilička

Ten příběh vlastně není zas tak moc složitý: „panáček“ Přemek při svých „lovech“ na šelakové gramofonové desky narazil na jednu moc zajímavou – soukromou desku AR studia, na níž bylo napsáno „Reportéři Laufer a Procházka hovoří o novém sportovním časopise Ruch“. Protože to znělo zajímavě, napsal o desce Tomáši Černému a ten mu odpověděl, že až bude mít cestu přes Prahu, má se zastavit v archívu Českého rozhlasu, neboť pan Turek, dobrá duše tohoto pracoviště, bude mít určitě radost.

A tak se také stalo, konkrétně v pátek 14. 12. 2007. Panáček dostal v práci volno, a tak se mohl vypravit do stověžaté, Vánocemi zatížené Prahy. Jen tak, aby toho nebylo málo, vzal kromě zmíněné desky ještě několik dalších, většinou reklam z padesátých a šedesátých let. Po příjemné schůzce s teatrologem Jaromírem Kazdou (také už se na stránkách Mluveného Panáčka projevil) se ocitl přede dveřmi Českého rozhlasu.

Ale teď už dost s literárním kouzlením: prostě jsem se ohlásil a po chvíli jsme s panem Černým směřovali ke kukani archivní kuchyně. Uvnitř seděl pan Turek a přetáčel zrovna z pásu nezaměnitelný hlas Oldřicha Nového, kterak (coby režisér a průvodce) hovoří v rozhlasové inscenaci některé z Offenbachových operet. Když pak zjistil, oč jde, přerušil – „na chvíli“ – práci a začal se zajímat o avizovanou desku. A Tomáš Černý, věren své publicistické a redaktorské práci, zapnul (a dlouho, dlouho nevypnul) své reportážní nahrávadlo.

Při poslechu jsme se všichni shodli, že rozhodně nepůjde o zachycené rozhlasové vysílání, ale spíše o ve studiu natočenou reklamní desku, která mohla být přehrávána buď z ampliónů na ulici (aby přilákala koupěchtivé milovníky sportu), či snad možná i v rozhlase (z důvodu naprosto totožného). Deska nebyla v nejlepším stavu, eufemisticky řečeno, a tak jsme ji nahrávali do útrob počítače hned několikrát. Mezi oběma stranami desky byly drobné rozdíly, byť šlo o namluvení téhož reklamního „nenuceného“ rozhovoru dvou sportovních redaktorů, kteří vychvalovali přednosti nově vylepšeného sportovního magazínu. Pan Turek tuším archivoval pro jistotu obě. Nahrávky se mu líbily; velký poklad to sice není, ale do archívu to patří.

Oči se mu rozzářily mnohem jasněji až v dalších minutách; při přehrávání dalších desek. Šlo vesměs o desky, které byly nahrány ve firmě – totiž státním podniku – Fotofon, který fungoval na stejném principu, jako AR studio: měls-li peníze, natočil sis, cos chtěl. Pravda, v padesátých letech asi fungoval jakýsi autocenzurní mechanismus, ale dětičky recitující básničky či hrající neuměle na klavír Schuberta či Liszta se našly jistě každý den.

Tyto desky si však asi nechaly vyrobit jiné státní podniky. Byly to desky reklamní, ovšem v socialistickém smyslu slova – většinou neupozorňovaly na jednu konkrétní značku (takovou výjimkou byly reklamní písně, zpívané Jiřím Vašíčkem a opěvující výrobky značky Sfinx), ale spíše jakási obecná doporučení.

Nevěřícné ticho a poté tlumený smích vyvolala deska, na etiketě lapidárně označená „Švestky“. Začínala totiž slovy „Letos se urodilo hodně švestek…“ a pokračovala tím, jak jsou švestky šťavnaté, lahodné, kaloricky vydatné a jaké že všecky laskominy z nich šikovná kuchařinka může připravit. Byli jsme také svědky historického exkurzu, v němž jsme se dozvěděli, že švestky byly dovezeny z…, ajajaj, exkurz nebyl úspěšný. Nepamatuji si z něj ani jméno oné země. Jen že je dovezl do Čech král český a císař římský Karel IV.
Podobně jsme se bavili i u dalších desek s názvy „Samoobsluha“, „Dámská konfekce“ či „Dětská konfekce“.

Další várka soukromých desek obsahovala nahrávky orchestru Zdeňka Marata, který na nich doprovázel zjevně amatérské, často zřetelně indisponované zpěváky. Jestli šlo o koncert – konkurz nebo socialistickou verzi Superstar, to se už asi nedovíme; jména zpěváků a zpěvaček jsme si však slíbili neprozradit. Jsou to dnes ctihodní kmetové a bábinky, tak proč si z nich tropit šprýmy.

Po dvou hodinách soustředěného i pobaveného poslechu a zaznamenávání nahrávek do počítače jsem si své desky zase sbalil, oba pánové mi poděkovali – a Tomáš Černý odtušil, že by z toho byl pěkný Fonogram. Možná i dva. Netrvalo ani týden a napsal mi, že z toho našeho povídání udělal takovou pěknou rozhlasovou „kuličku“, kterou bude – pod záštitou pořadu RozHraní – vysílat dnes, 20. prosince ve 20 hodin na stanici Praha a opakovat v sobotu po půlnoci. A tak se Panáček dostal nejen do Prahy, ale i na Prahu. Ale to jsem měl asi napsat hned na začátek tohohle reportážního textu.

A asi to tak udělám. Kvačím to dopsat nahoru.

Váš Panáček.

Zákulisí Mluveného Panáčka