Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LXXIII. – Dynamický portrét baťovského hospodáře

 Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 40/2014)

(Poznámka pod čarou: Aniž autor tušil, několik dní po odevzdání tohoto článku se inscenace Kazmar-šaty-Jafeta objevila v komponovaném projektu Tomáše Černého Rádio Retro – Znovu 89…)

Na začátku šedesátých let začal dramatik, dramatizátor a rozhlasový dramaturg Jaromír Ptáček (pod pseudonymem Josef Mrštík) pracovat na ambiciózním projektu podle trilogie Marie Pujmanové Lidé na křižovatce – Hra s ohněm – Život proti smrti. V plánovaných čtyřech rozhlasových inscenacích měl být děj románového opusu nazírán pohledem čtyř jednajících postav. Těžko však v komunistickém rozhlase plánovat: natočeny byly nakonec jen dvě inscenace, přičemž premiéru měla jen jedna: Kazmar – Šaty – Jafeta (premiéra 4. 5. 1960).

Příběh ukazuje z komunistických pozic příběh bezohledného podnikatele Kazmara (lehce v něm poznáte Tomáše Baťu), který zaměstnává většinu okolního obyvatelstva, bez sebemenšího zaváhání likviduje malou i velkou konkurenci a stejně bezohledně propouští a společensky likviduje kohokoliv, kdo se proti němu postaví. (Zároveň ho však představuje jako podnikatele, který se ke svému postavení probojoval od píky tvrdou prací a neúnavnou pílí – to však bylo těžko záměrem Pujmanové.) Demokratičnost republiky, v níž žije a pracuje, jej nijak nefascinuje, naopak se shlíží v italském fašismu. Konflikt rozhlasové hry vzniká střetnutím Kazmara a mladého dělníka Ondřeje Urbana, nastupujícího do Kazmarových závodů Jafeta. Ondřej Urban zpočátku vnímá vlídnou a otcovskou tvář „hospodáře“, později však vidí i rub: propuštěné „neproduktivní“ čtyřicetileté dělnice, tvrdé zásahy proti jakékoliv opozici, provázanost Kazmarova vlivu se státní politikou, žurnalisty i policií…. V této inscenaci je příběh vyprávěn z pohledu „hospodáře“ Kazmara.

Jak vidno, námětově inscenace určitě netrhá žebříčky zájmu současného dramaturga; nás však bude zajímat po stránce realizační.   Nešlo totiž o běžnou dobovou dramatizaci – jak napsal ve své knize O rozhlasové hře Jan Czech, Jaromír Ptáček „anticipoval realizační postupy, které by z hlediska dřívějšího pojetí dramatické rozhlasovosti byly nepřijatelné. Především se nesnažil „dramatizovat“ za každou cenu epickou strukturu předlohy, ale naopak některé epické prvky zdůraznil například tím, že podobně jako kdysi Brecht ve svých hrách scény otitulkoval a vyhnul se tak zbytečným vysvětlujícím i exponujícím pasážím“. Takovým postupům plně vyhověl režisér Jiří Horčička. Ten měl za sebou již velmi úspěšnou inscenaci Čapkovy Války s Mloky (1958), překvapující novostí a neortodoxním přístupem k prozaickému textu (dramatizace Jaroslava Strejčková).

Ani tady nenechal svůj talent zahálet: již začátek inscenace strhává dynamičností střihů, hereckých výstupů i zvukových a hudebních motivů, jde o až ejzenštejnovskou montáž. Dynamiku Kazmarovy továrny Jafeta vyjádřil režisér za technické spolupráce Gustava Dostála a Hany Huříkové originální koláží zvuků fréz a bucharu v pravidelně se střídajícím rytmu. Sám Horčička o této koláži napsal: „Zvukově exponovaný motiv měl ještě tu vlastnost, že scénu v továrně mohl předznamenat, vryl se do sluchu posluchače, v průběhu scény však mohl ustoupit až do téměř neslyšného pozadí. Ale posluchač s ním dále počítal, jako by zněl v plné síle. V určitých, předem stanovených pauzách, které vyplynuly z psychologické a rytmické stavby dialogu, se tento motiv mohl náhle a prudce vynořit ze svého pozadí, rozburácet se, převzít na chvíli funkci dialogu, a stejně náhle mohl zmizet do pozadí, jakmile postavy pokračovaly ve slovním jednání.“ V tomto neklidném, v nekonečné smyčce se opakujícím zvukovém podkladu slyšíme veselé, něžné i vášnivé ženské a mužské hlasy, vykřikující reklamní hesla Kazmarovy textilky – a také odosobněného vypravěče (Josef Červinka), který upozorňuje na problematickou Kazmarovu pověst. S příchodem „hospodáře“ však vše utichá – i samotný vypravěč.

Podnikatele Kazmara vytvořil Ota Sklenčka jasnými a ostrými tahy: hovoří rychle, ostře, bezcitně a bezohledně s každým svým spolupracovníkem, rutinovaně hovoří na mikrofon ke shromážděným dělníkům. Jeho hlas nedovoluje odpor. Myšlenkově i herecky proti němu stojí dělník Ondřej Urban v podání Petra Haničince; jeho hlas je měkký, lidský. Zvedne se mu však hlas, když otřeseně sleduje křivdu dějící se starší dělnici; v jeho křiku je nevěřícnost i zklamaní z Kazmara. Ten na jeho emocionální výlev reaguje bezkrevným, tichým hlasem – a propouští jej. Další důležitou postavou je dělník a komunistický agitátor Francek (Jiří Němeček) či Kazmarův podřízený Kolůšek (Martin Růžek).

Inscenace končí Kazmarovou smrtí při letecké havárii (i tento motiv si Pujmanová a Ptáček vypůjčili ze skutečného Baťova osudu), pohřbem a předzvěstí nastupujícího fašismu. V další hře – Cesty Ondřeje Urbana – měl být příběh ukázán z pohledu propuštěného dělníka a přesunout se do Sovětského svazu, kam Urban odjede; k realizaci ještě došlo, herecké obsazení bylo doplněno o Ivanku Devátou v roli Lidušky či Josefa Kemra jako Miškeříka; Josefa Červinku vystřídal v postavě vypravěče-komentátora Bohumil Švarc. Premiéra byla ohlášena na 9. 5. 1960, k vysílání však již nedošlo a později byla nahrávka i smazána. Tak skončil velký projekt Jaromíra Ptáčka a Jiřího Horčičky.

(Malá poznámka na závěr: pozoruhodnou tovární koláž využil režisér Horčička ve své práci ještě jednou, v osmdesátých letech: při realizaci Verneova románu Ocelové město.)

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)