Osudy – Karel Janovický 1/5 (2014)

Přidal: Premek |

Prosinec 22, 2014

Vzpomínky hudebního skladatele a publicisty, někdejšího šéfa československého oddělení BBC, který stačil těsně před spuštěním železné opony odejít do svobodného světa a už sedmé desetiletí žije v Londýně. Připravil Petr Veber.

Natočeno 2014. Premiéra 15. – 19. 12. 2014 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 5 x 30 min) v cyklu Rok české hudby. Repríza 14. – 18. 11. 2019 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h).

Lit.: Veber, Petr: Osudy: Karel Janovický. In web ČRo 3 Vltava, prosinec 2014 (článek + ukázky k poslechu). – Cit.: Vzpomínky hudebního skladatele a publicisty, někdejšího šéfa československého oddělení BBC, který stačil těsně před spuštěním železné opony odejít do svobodného světa a už sedmé desetiletí žije v Londýně.

Karel Janovický je český hudebník a publicista žijící už plných šest desetiletí v britské metropoli. Je skladatelem a klavíristou a po léta také „kouče“, který učí operní pěvce a sborového zpěváky češtinu, ale byl také rozhlasovým pracovníkem. V 80. letech vedl československé vysílání BBC.

Pětidílný pořad Osudy zachycuje jeho vzpomínky na dlouhý život v exilu, postřehy z Británie i z polistopadových návratů do vlasti, ale také zážitky související s dramatickým opuštěním republiky na přelomu 40. a 50. let a s několikaletým pobytem v německých uprchlických táborech.

Karel Janovický se ve skutečnosti jmenuje Bohuš Šimsa, ale mnohem známější je v Londýně i v Praze pod svým uměleckým jménem. Přes hranice odešel ve dvaceti, s rodinou své budoucí ženy. Unikl vystěhování do Austrálie, dostal se nakonec do Anglie, stal se profesionálním hudebníkem…

Mnohem později se zapojil do práce v BBC. Jeho vyprávění je zakotveno v bezpečně usazených a promyšlených názorech na svět a jeho uspořádání, peripetie života se rýsují v obecnějším geopolitickém kontextu.

Karel Janovický, dnes už více než osmdesátiletý, se nevyhýbá ani osobní rovině, přiznává, jak se – poznamenán povědomím o případech špionů – dlouho se obával v exilu kontaktů s lidmi z Československa a jak ze stejných důvodů záhy, když začal být veřejně činný, přijal umělecké jméno, aby případně neuškodil rodičům, kteří zůstali v Plzni. Neviděl se s nimi bezmála dvě desetiletí, než bylo možné, aby přijeli.

U vltavského mikrofonu se v Londýně zamýšlel i nad společenským klimatem v dnešní Británii a v dnešní České republice i nad tím, jestli lze mít dvě vlasti…

Radiodokument