Páteční večer – Odházejte tu hlínu, hrobaři! (2015)

Přidal: Premek |

Květen 13, 2015

„Všichni mi lhali, všichni mi lhali,/ blázna si ze mne dělali./ Přede mnou citem se rozplývali,/ za zády se mi vysmáli,“ tak v dekadentní skepsi promlouvá František Gellner, voják rakousko-uherské armády, ztracený kdesi, ve vymknuté době Velké války. Tvůrčí potenciál Františka Gellnera je ovšem rozsáhlejší, než několik proslulých čítankových veršů. Co vše v něm objevíme? Dílo literární i výtvarné, verše, drama i publicistiku. To vše zaznamenává precizně připravená edice Díla Františka Gellnera vydaná v Kompletní hybridní edici. O rozsahu i obsahu známého i objeveného díla se podrobnosti dozvíme v pořadu, který připravila Milena M. Marešová. Odborná spolupráce Jiří Flaišman a Michal Kosák z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Použitá hudba Vladimír Mišík, Hm, Katapult nebo Visací zámek.

Ukázky čtou Martin Myšička a Miroslav Táborský.

Natočeno 2015. Premiéra 15. 5. 2015 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 120 min). Repríza 18. 9. 2024 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 120 min.) v cyklu Večer na téma.

Lit.: Marešová, Milena M.: „Odházejte tu hlínu, hrobaři!“ In web ČRo 3 Vltava, květen 2015 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Dílo Františka Gellnera, veškeré kresby, verše, korespondence i publicistika byly sto let po jeho smrti vydány v Kompletní hybridní edici. Dva rozsáhlé svazky a elektronický nosič nabízejí vše dochované a dostupné z archivů i ze soukromých sbírek. Mnohé z toho je takto zpřístupněno vůbec poprvé.

Editoři počinu, Jiří Flaišman a Michal Kosák z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky, jsou také průvodci Pátečním večerem. Sílu a význam díla Františka Gellnera dokládají zhudebněné verše, které zazní v pestrém stylovém rozpětí, v podání například Vladimíra Myšíka, skupin Hm, Katapult nebo Visací zámek. Ukázky čtou Martin Myšička a Miroslav Táborský.

Básník, prozaik, dramatik, výtvarník a publicista, tím vším byl František Gellner (1881-1914), v raném mládí anarchista, později byl zvolen do výboru klubu lidové strany pokrokové v Brně. Jeho úspěšně nastoupenou literární kariéru přerušila válka. Voják rakousko-uherské armády ale nepadl v bouři bojové akce, od 15. září 1914 je prohlášen za nezvěstného, přímé svědectví jeho posledních okamžiků se nedochovalo.

To, co zůstalo, je lidský osud, dramaticky a bez vlastní viny přetržený. Kolik toho ale stačil načerpat, promyslet, alespoň naskicovat či dokonce analyzovat? Pohled na Františka Gellnera jako literáta nabízí zajímavou variantu. Od buřičství, mladické vzpoury a anarchie přechází k „vážné“ publicistice. Uchovává si ironii, smysl pro výrazovou zkratku a vtipné pojmenování. Ostatně sepětí karikatury a slovního komentáře se právě u Františka Gellnera stalo osobitou formou, dvě skici, výtvarná a literární, působí téměř synergicky.

Základy získal chlapec nepochybně v rodině

Tam totiž zjistíme, že Františkovy studijní výsledky nebyly sice nijak skvělé, zato jevil umělecké sklony a projevuje politicky radikální smýšlení. Dle pozdější vzpomínky spolužáka z gymnázia, Josefa Macha, měla rodina pro obojí jisté pochopení, Karel Gellner, sám tíhnoucí k sociální demokracii, předplácí Nový kult a Moderní revue. Básněmi, překlady a kresbami přispívá František Gellner do rukopisných studentských časopisů.

František Gellner vystoupil před českou veřejnost roku 1899

„Byl to muž, jehož obestřela pověst od původu zdáním zvrhlosti a zkaženosti. Toto zdání vrhala na něho povrchní, na slově ulpělá znalost jeho dvou básnických knížek a o jeho utvrzení se zasloužil Arne Novák svým posudkem o jeho první knížce, který je výronem školometského pojímání díla a naprostého nepochopení jeho ducha. Když pokolení, s nímž jsem dorůstal, ´rozum bralo´ – koncem prvního desítiletí dvacátého století – byl již Gellner dávno za obzory. Od r. 1905, kdy se vrátil z vojny, žil převážně v Paříži. V české veřejnosti měl pověst ´hrozného dítěte´, ale mládež čtla jeho bolestné básně plna porozumění a účasti a cítila křivdu, kterou pověst páchala na muži jemnocitném, něžném, životem bolestně zmítaném a nešťastném.“

Nejpřiléhavější charakteristika z úst někdejšího kritika

Arne Novák u příležitosti vydání svazku básní, prvního dílu Spisů Františka Gellnera v roce 1926: „Po Františku Gellnerovi, básníku a malíři, zůstalo kromě čtyř sešitků veršů, malého svazečku prózy a notného balíku karikatur něco, co má cenu docela zvláštní: životní legenda. Vtipný a zvědavý student bystrého rozumu a lačných smyslů vydává se z venkovského českého města, jež velmi záhy prokoukl, a jímž si proto brzy zvykl pohrdati, dychtivě a bezstarostně do světa. Jsa podle jinošské nálady anarchistou a po hlasu srdce básníkem, jest přesvědčen, že nejpoctivější formou života bude bohéma, a protože nemá ani příliš peněz, ani vkusu, ochutnává ve Vídni a v Praze nejlacinější a nejpřístupnější její rozkoše.

Opájí se vlastní bezstarostností a jest nade vše hrd, uvede-li šosáctvo a policii v úžas a v rozhorlení; vyniká v tom vynalézavostí a často mu stačí, žije-li k pohoršení svých bližních. Vyhlíží občas jako samolibý chvastoun nadsazených nepravostí, ale v podstatě jest to povaha pravdivá, upřímná a bezprostřední, jíž osud uštědřil nadto dar otevřeného vyznání ve formě podivuhodně přesvědčivé a názorné, jak jest právě údělem jen skutečných básníků.

Jeho prostořeké písničky, mající stručnost a výraznost říkadel, notují nejenom o zkušenostech smyslů a pleti, jež nejsou právě hodny závidění a nápodoby, ale i o pozorování velice bystrého oka a pronikavé inteligence; velice časně se v nich přihlašuje novinář vtipně pozorující a hned ho doprovází také obratný kreslíř, zhušťující do karikaturních zkratek lidskou komedii.

Neodkládaje některé schválnosti buršikózní bohémy, dozrával přece v lidském jádru rychle: pod vyzývavým šklebem posměšného pohrdání šosáckou všedností nebylo lze nepostřehnouti hluboký citový vztah k domovu, jako výbojné gesto anarchistovo bylo vlastně jen honosným projevem neohrožené lásky k vnitřní svobodě opravdového muže.

Bylo štěstí, že se to na Františku Gellnerovi uhodlo včas a že byl získán pro novinářskou práci; právě Lidové noviny budou dlouho vzpomínati naň jako na pracovitého, pohotového, vtipného a vynalézavého reportéra-spisovatele a kreslíře, jenž chvíli jenom neobsluhoval, nýbrž ji šťastně sedlal k prudkým jízdám, švihaje řízným bičíkem satirikovým. Jako básník i žurnalista měl Gellner docela nepokrytě heineovskou ctižádost, ale chvílemi šlehla jeho kárnou a výsměšnou ironií pravá vážnost havlíčkovská, onen výchovný dar ridendo dicere severum; jak pro politickou, tak pro společenskou satiru bylo se lze mnohého nadíti právě od něho, nezvedeného miláčka Múz.“