Příběh kapitána Kirinoviče (2015)

Přidal: Premek |

Říjen 1, 2015

Hana Soukupová. Dokument. Československého zpravodajského důstojníka unesli v roce 1934 nacisté a podrobili jej krutým výslechům. Vrátil se jako lidská troska a strávil zbytek života v psychiatrických léčebnách. Co o tomto případě vypovídají archivní prameny, jak se na něj dívá historik a jak dnes vnímá rodinnou tragédii jeho syn?

Natočeno 2015. Premiéra 4. 10. 2015 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.; 40 min).

Lit.: Soukupová, Hana: Příběh kapitána Kirinoviče. In Týdeník Rozhlas 40/2015 (článek). – Cit.: Byl jednou z prvních obětí nacistů, ale o jeho tragickém osudu se toho paradoxně ví jen velmi málo. Důstojník československé vojenské rozvědky Desider Kirinovič (1899–1978) byl v roce 1934 odvlečen do Německa a vystaven nelidským lékařským pokusům, takže strávil zbytek života v psychiatrické léčebně. O jeho osudu vypráví dokument, který v neděli 4. října ve 22.00 odvysílá Český rozhlas Dvojka.

Důstojník československé vojenské rozvědky Desider Kirinovič byl v roce 1934 odvlečen do Německa a vystaven nelidským lékařským pokusům. Zbytek života strávil v psychiatrické léčebně.

Vysoký, štíhlý muž s brýlemi, který kromě rodné slovenštiny hovořil plynně česky, německy, maďarsky, anglicky a francouzsky, vzbudil brzy po svém nástupu do československé armády v roce 1918 zájem zpravodajských služeb. Netrvalo dlouho a Desider Kirinovič zahájil svou špionážní kariéru v Hradci Králové, kde se zaměřil na severovýchodní hranici s Německem. Osvědčil se a začátkem roku 1934 nastoupil do zpravodajského oddělení hlavního štábu ministerstva národní obrany v Praze.

Život jako thriller

„Nedovedu si vysvětlit, proč si otec vybral právě tuhle nebezpečnou kariéru,“ říká dnes jeho syn Milan. „Vlastně se mi těžko mluví o jeho motivacích a povaze, protože jsem ho skoro neznal. Narodil jsem se v době, kdy už byl v německém vězení.“

Kapitán Desider Kirinovič je jednou z vůbec prvních obětí nacistů. Zmínky o něm najdeme ve vzpomínkách generála Františka Moravce či v knize Karla Pacnera Československo ve zvláštních službách, nejpodrobněji vylíčil jeho příběh Ota Holub v knize Souboj s abwehrem. I když mu byl v roce 2013 udělen Kříž obrany státu in memoriam, jeho jméno je pro většinu z nás úplně neznámé.

A přece jde o příběh, který si co do dramatičnosti a napětí v ničem nezadá s opravdovým thrillerem. Tolik otázek v něm zůstává (a možná navždy zůstane) nezodpovězených! Co všechno musel Desider Kirinovič ve vězení prožít, než se dostal zpátky domů? Jak se jeho žena a dva malí synové vyrovnali s faktem, že se jim otec vrátil živ, ale po mučení a aplikacích psychotropních látek neschopný normálního života? Jaká pro něj asi byla dlouhá desetiletí prožitá v psychiatrických léčebnách, kam se dostal jako pětatřicetiletý muž a kde musel zůstat až do své smrti v roce 1978? Čím tento mimořádně inteligentní člověk vyplnil nekonečné dny svého zmařeného života? Uvědomoval si, co jej potkalo?

„Otec byl nejprve v psychiatrické léčebně v Trnavě, kam jsem za ním poprvé jel s matkou jako osmiletý chlapec,“ vzpomíná Milan Kirinovič. „Nebylo to ale moc šťastné setkání. Měl jsem pocit, že se otec vůbec nezajímá o moje dětské starosti a radosti, skoro se mi zdálo, že mě nevnímá. Až o desítky let později, když už byl starý pán, se jeho stav hodně zlepšil. Tehdy jsme si spolu mohli promluvit i o tom nešťastném únosu, který mu zkazil život a který tak tragicky poznamenal osud celé naší rodiny.“

Únos do Německa

Německé tajné služby nepochybně věděly, proč se na Broumovsku občas potuluje nenápadný turista. Kapitán Kirinovič, který tu incognito sbíral od místních lidí informace, narazil při své práci na silného protivníka. Psal se rok 1934, v Německu se dostal k moci Hitler a v Sudetech to vřelo. „Loupeže lidí“, jak o nich informoval tehdejší domácí tisk, nebyly tak docela výjimečnou záležitostí. Dnes už víme, čeho byli nacisté schopni, ale v tehdejší době si těžko někdo dovedl představit metody, které brzy nato dovedlo gestapo k dokonalosti. Kapitán Kirinovič byl těsně u německé hranice přepaden několika muži a odvlečen do Německa, kde jej nelidsky mučili a připravili o rozum.

„Matka věděla, že otec pracuje u zpravodajské služby, ale neměla ani tušení o tom, co konkrétně dělá. Když se z té osudové cesty nevrátil domů, měla samozřejmě strach. Hned druhý den se dozvěděla, že se něco stalo a že to je vážné. Nic víc. Bratrovi bylo sedm let, druhé dítě, tedy mě, právě čekala. Muselo to být pro ni hrozné,“ líčí Milan Kirinovič.

Anna Kirinovičová se nakonec dozvěděla, že je manžel v německém vězení, a mohla se alespoň utěšovat myšlenkou na jeho návrat. Za vyzvědačství dostal patnáct let, ale v říjnu 1935 se jej podařilo vyměnit za dva německé vězně. Československá strana přivezla na chebské nádraží, kde došlo k výměně, dva zdravé muže, ale Desider Kirinovič vypadal jako lidská troska: vyhublý, apatický, bez života. „Měl jsem pocit, že snad ani nevnímá, co se kolem něho děje,“ napsal o tom později generál František Moravec. „Na zpáteční cestě autem do Prahy několikrát tiše řekl: ‚To jsem opravdu rád.‘ Jednou pronesl: ‚Dávali mi skopolamin, velké dávky skopolaminu. Neřekl jsem jim nic.‘“

Potíže i za socialismu

Záhy se ukázalo, že Desider Kirinovič potřebuje lékařskou péči. „Byl hospitalizován v psychiatrické léčebně na Slovensku a matka s námi zůstala sama. Brzy nato přišla okupace a začaly potíže s gestapem. Paradoxní je, že naše rodina měla těžkosti i za socialismu. Otec byl zpravodajským důstojníkem buržoazní armády a to bylo pro komunisty důležitější než fakt, že ho střetnutí s gestapem stálo zdraví,“ připomíná Milan Kirinovič.

Rozhlasový dokument Příběh kapitána Kirinoviče připravila autorka článku. Kromě Milana Kirinoviče v něm uslyšíte historika Stanislava Kokošku, zazní také ukázky z archivních dokumentů, které se k případu zachovaly.

Lit.: Ševela, Vladimír: Špion, jemuž nacisté vymazali paměť. In Týdeník Echo, 20. 9. 2014 (článek). – Cit.: „Někdy si říkám, že by bylo pro otce lepší, kdyby jej Němci popravili. Nacisté ho vrátili jako trosku. Musel dožít v psychiatrických léčebnách,“ vypráví Milan Kirinovič, syn zpravodajského důstojníka československé vojenské rozvědky, který se stal před 80 lety zřejmě první tuzemskou obětí nacismu.

Kapitán Desider Kirinovič byl příslušníky SA unesen v roce 1934 a poté byl vystaven pseudolékařským „pokusům“ gestapa. Teprve loni získal první oficiální ocenění – medaili ministra obrany in memoriam.

Měla to být poslední cesta kapitána Desidera Kirinoviče do terénu v pohraniční oblasti v Broumovském výběžku. U hranic s Německem (dnes jde o česko-polskou hranici) se Kirinovič, oděný jako turista do pumpek a vybavený holí, 25. března 1934 setkal s Robertem Jansou. Ten už delší dobu naoko spolupracoval s československou rozvědkou, ve skutečnosti byl ale agentem Abwehru nebo gestapa.

„Otec si nevšiml, že za terénní vlnou, u níž na něj Jansa čekal, se skrývá několik esamanů. Ti na otce skočili a za pomoci skupinky Němců, kteří vyběhli z nedaleké hospody, jej odvlekli na německou stranu hranice,“ vypráví Milan Kirinovič, který se narodil až půl roku po únosu svého otce.

Kapitána zavřeli do cely odsouzenců na smrt, odkud vyváděli vězně na ranní popravy. Jednou za svítání vyvolali Kirinovičovo jméno a vedli ho na dvůr, kde se popravovalo.

„Nacisté s otcem už v té době nakládali způsoby, o nichž se u nás ještě netušilo, že je někdo může u výslechů použít,“ poznamenává Milan Kirinovič. Když gestapo zjistilo, že z jeho otce potřebné informace nevytluče, vpravilo do jeho těla látky, které rozrušily a takřka vymazaly jeho osobnost, pravděpodobně šlo o skopolamin. (…)

Lit.: Rexová, Lída: Poznala som osobne kapitána Kirinoviča. In Facebook, 20. 5. 2015 (reakce na článek Týdeníku Echo). – Cit.: Poznala som osobne kapitána Kirinoviča. Bola som jeho detský miláčik a mám od neho dve malé porcelánové sošky, žiaľ, trochu rozbité. Nikdy nespomínal deti. Starší bratia mi vysvetlili, že bol na „výmaze“ pamäti, čo mu urobilo gestapo. Ako sme sa zoznámili? Bývali sme v Trnave. Mamička sa stretla s dámou, hovoriacou po česky. Okamžite sa je spýtala, či niečo nepotrebuje (bola silná Čechoslovenka). Pani hľadala psychiatriu (blázninec). Najprv ju mamička pohostila a potom spolu zašli na psychiatriu. Pani Kirinovičová u nás aj prespala a poprosila mamičku, aby občas navštívila jej manžela. Ale pletie ma krstné meno, lebo v chvíľach jasného vedomia pán kapitán o sebe hovoril, že dievčatá mu hovorili „Dalibore, Dalibore, nejkrásnější světa tvore“, preto som si myslela, že sa volá Dalibor. Chodil k nám každý deň, samozrejme, jeho myslenie bolo v mnohom pre nás nezrozumiteľné a niekedy sme mali problém dostať ho do úkrytu počas bombardovania. Vtedy sa hlasne smial, že je to metafyzický okruh, že nič sa nedeje, ale cítil sa u nás s nami dobre a mňa mal veľmi rád. Po fronte sa nám nejako stratil, naši po ňom pátrali, zrejme sa im to nepodarilo. Niečo sme o jeho osude vedeli a niečo som sa neskôr o ňom dozvedela z kníh. Chýbal tam jeho trnavský pobyt. O mne zvykol hovoriť „malá, ale naše“ (ako ČS republika). Často s kýmsi hovoril „Teď mi to řekl“ Na náš dotaz čo? odpovedal „Abych šel do prdele“. A na otázku kto? odpovedal „Mág“. Mali sme ho radi a viem, že aj on nás, verili sme, že sa vrátil po vojne domov. I keď nebol v poriadku, dalo sa s ním žiť.

Radiodokument