Svět podle Ivana Svitáka (2015)

Přidal: Premek |

Říjen 12, 2015

Pozoruhodný filozof a zároveň jeden z mužů roku 1968. Ale také tvrdý kritik polistopadového režimu a nakonec i jeden z nejneoblíbenějších politiků. Takový byl Ivan Sviták. Pořad připravil David Hertl.

Natočeno 2015. Premiéra 9. 10. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.; 30 min.) v cyklu Archiv Plus. Repríza 10. 8. 2018 (ČRo Plus, 20:10 h.; 30 min.); 11. 8. 2018 (ČRo Plus, 1:33 h.) v cyklu Archiv Plus.

Lit.: Hertl, David: Svět podle Ivana Svitáka. In web ČRo Plus, říjen 2015 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Pozoruhodný filozof a zároveň jeden z mužů roku 1968. Ale také tvrdý kritik polistopadového režimu a nakonec i jeden z nejneoblíbenějších politiků. Takový byl Ivan Sviták.

Pravicový oportunista mezi komunisty

Rodák (1925) z Hranic na Moravě byl od mládí přesvědčením sociální demokrat. Jak ale dlouhodobě prohlašoval, k socialismu se dostal studiem spisů Marxe a Trockého v původních vydáních, nikoli čtením Lenina nebo Stalina. V letech 1945 až 1950 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na Vysoké škole politické a sociální v Praze. Jako předseda sociálnědemokratických studentů protestoval proti vylučování studentů z vysokých škol po únoru 1948.

Přesto v létě 1948 vyměnil členství v sociální demokracii za legitimaci komunistické strany. Komunisté tehdy sociální demokracii pohltili, Sviták situaci akceptoval. Nikdy se ale nestal fanatickým komunistou, většina kolegů jej měla za velmi slušného člověka. Již v roce 1956 byl označen za revizionistu a o osm let později byl jako „pravicový oportunista“ z KSČ vyloučen. Byl rovněž propuštěn z Filozofického ústavu Československé akademie věd, kde působil od roku 1954 jako vědecký pracovník, a nesměl po nějakou dobu publikovat.

Sviták coby KANtáta

Patřil pak k nejznámějším publicistům „pražského jara“ v roce 1968. Přednášel studentům, vystupoval v tehdy vzniklém Klubu angažovaných nestraníků. Kritizoval nedůslednost reformních komunistů a KAN považoval za provizorní základnu budoucí opoziční strany. Nikdy se ale členem KANu nestal a formuloval pouze některé teze pro jeho činnost, i tak se mu občas říkalo „KANtáta“. Za tyto své aktivity si po nástupu Husákova režimu vysloužil hlubokou nepřízeň „normalizátorů“.

Srpnová okupace ho zastihla v Rakousku, odtamtud odjel v září 1969 do Velké Británie přednášet na tamních vysokých školách. O pět měsíců později byl zbaven československého státního občanství za „hrubé poškozování zájmů republiky“ a byl v nepřítomnosti odsouzen na osm a půl roku vězení. V té době již přednášel na Kolumbijské univerzitě v New Yorku v USA, a zůstal v zahraničí.

V roce 1970 se stal řádným profesorem filozofie na Kalifornské státní univerzitě, kde působil až do roku 1989. V zahraničí publikoval řadu filozofických děl. Pro souhlas s čínskou „marxistickou analýzou“ srpnových událostí v Československu v roce 1968 jej Rudé právo označilo za maoistu.

Sviták polistopadový

V listopadu 1989 v rozhovoru pro Hlas Ameriky Ivan Sviták o předpokládaném vývoji v Československu řekl, že „komunistická strana bude mít dost malou roli“. Možnost, že by se KSČ transformovala podobně jako strany maďarských nebo polských komunistů, které se zaštítily sociální demokracií, považoval za velmi malou. Do Československa se vrátil v březnu 1990.

Domníval se, že země naváže na reformy z roku 1968. „Pak jsem ale pochopil, že o nějakou reformu socialismu nejde a že začínáme budovat s velkou slávou kapitalismus 19. století se všemi těmi svinstvy, která k němu patří,“ řekl v jednom z rozhovorů pro Rudé právo. Fakt, že se KSČ nepřiklonila k sociální demokracii, označil za velkou chybu a promarněnou příležitosti. „Komunisté nepochopili nic,“ prohlásil.

Nakonec se ale do řad vyhraněné levice vrátil. Ve volbách v roce 1992 kandidoval za koalici Levý blok a stal se poslancem Federálního shromáždění. V předvolební kampani kritizoval tehdejší vládu premiéra Pitharta, která podle něj směřovala „k autoritativnímu kapitalistickému a vojensky angažovanému státu“. Levý blok podle Svitáka usiloval „o demokratické, neutrální, samosprávné a socialistické Československo“.

Pátý nejneoblíbenější

Sviták patřil ke kritikům Klausovy ekonomické reformy, zejména privatizace. Kritizoval i prezidenta Havla, kterého činil odpovědným za odklon od demokratické tradice T.G.Masaryka. Byl rovněž jedním z odpůrců lustračního zákona.

Opakovaně chválil Vladimíra Mečiara, o kterém hovořil jako vynikajícím kandidátovi na funkci federálního premiéra nebo prezidenta. Stejně opakovaně předpovídal od podzimu 1990 pád vlády, mimořádné volby a v nich vítězství levice (v únoru 1991 odhadoval, že nekomunistická levice získá v parlamentu 34 % hlasů; naposledy předpověděl vítězství levice v únoru 1994, připustil ale, že půjde o volby v roce 2000).

Dlouhodobě se stavěl proti našemu členství v NATO; v roce 1991 prohlásil, že „český voják nemá v Perském zálivu co pohledávat“. Věřil, že evropskou bezpečnost zajistí neutrální pás států od Baltu k Jadranu. Přesvědčoval veřejnost, že západní země nikdy nebudou v Československu ani dalších postsocialistických zemích investovat: „Západních investic se nedočkáme, protože Západ pro všechny východoevropské země prostě dost peněz nemá. Naší nadějí z hlediska hospodářského a v důsledku toho i politického zůstávají trhy na Východě,“ řekl v dubnu 1991 v rozhovoru pro Moskovskije Novosti.

Nevěřil, že by se naše země mohla kdy stát členem Evropské unie. V roce 1992 označil československé hospodářství za „ekonomický protektorát Německa“ a v podobném duchu se o rozpadu federace vyjádřil jako o „čtvrtém Mnichovu“.

Zejména v posledních letech připomínal Ivan Sviták tak trochu Zdeňka Nejedlého a stával se do značné míry svoji vlastní karikaturou. Nepřekvapí, že při průzkumu veřejného mínění v prosinci 1992 byl Ivan Sviták hned za Miroslavem Sládkem, Vladimírem Mečiarem, Milošem Zemanem a Jiřím Svobodou pátým nejneoblíbenějším politikem v Československu.

Asketický filosof se smyslem pro humor

Jako filozof byl ceněn zejména za studii o francouzském filozofovi 16. století Montaigneovi (1966), ohlas měla i řada studií o dialektice, zveřejněných v 70. a 80.letech. Zaujmou jeho trilogie z rudolfinské doby o siru Edwardu Kellyem a dva díly Nevědecké antropologie, vydané v exilu v roce 1983 pod jménem Vasil Katyn.

Pro pochopení Světákova vývoje je dobré přečíst si autobiografii Devět životů (1992), která ale nezdůvodňuje jeho politické postoje po roce 1990. Na počátku 90. let chtělo jedno z pražských nakladatelství zahájit vydávání dvacetisvazkových sebraných spisů Ivana Svitáka, zhoršená ekonomická situace nakladatelství a hluboká transformace českého knižního trhu ale způsobily, že projekt nebyl realizován – sám Sviták to označoval za „ideologickou cenzuru“.

Až asketicky štíhlý, vysoký a brýlatý Sviták byl podle mnoha svědectví do značné míry samotář, ovšem se značným smyslem pro humor a s touhou být středem pozornosti. Uplatnění ve světě mu usnadnila dobrá znalost jazyků, domluvil se snadno anglicky, německy i francouzsky.

Přijel vynadat a radit

Ivan Sviták zemřel ve věku 69 let 20. října 1994. Už koncem roku 1993 se podrobil operaci srdce v pražské Nemocnici Na Homolce. Znovu byl hospitalizován v květnu 1994 a tehdy pozval k rozhovoru redaktory Rudého práva.

Na otázku, jak se dívá na svůj vývoj, odpověděl, že se na svůj život nedívá vůbec kriticky: „Já vím, že jsem byl mizerný politik, ale doufám, že to nebude znít moc ješitně, když na sebe prozradím, že jsem byl docela slušný filozof,“ řekl.

Je příznačné, že nekrolog po Svitákově úmrtí otiskly Rudé právo, Haló noviny, Listy a Špígl. Filosof Bohuslav Blažek o Svitákově polistopadovém působení napsal: „Po dvaceti letech emigrace nepřijel do Československa zkoumat zblízka problémy, které dosud mohl sledovat jen zpovzdálí a zprostředkovaně, ani o nich vést dialog s těmi, kdo jimi žijí a trpí, jak by se slušelo na filosofa. Protože mu bylo všechno předem a zdálky jasné, přijel nám dílem vynadat, dílem udílet rady.“

Ivana Svitáka připomene prostřednictvím unikátních nahrávek z rozhlasového archivu pořad Archiv Plus v pátek 9. října ve 20:10 hodin.

Radiodokument