Policejní pohádky (2014)

Přidal: Premek |

Leden 25, 2016

Zuzana Pospíšilová. Audiokniha.

Natočeno 2014.

Pozn.: Víte, že není zločinec jako zločinec? Páchat škodu může kdekdo, například čert nebo pirát, známé firmy, řeknete si. Policejní pohádky však dokládají, že na cestu zločinu se mohou vydat i zdánlivě bezúhonné bytosti. To se budete divit, až si přečtete, co vyvedli tchoř, kuna nebo splašená formule. V pohádkách ale nemají zločinci šanci, jako strážci pořádku totiž nastupují pavouci s píšťalkou, kouzelná policejní čepice, kočka Adelinda nebo detektiv Karamelka. CD s jednotlivými pohádkami, které nečtou odborníci, herci, jak jsme zvyklí, nýbrž policisté i soudce. Děti tak mohou slyšet pohádku, kterou jim čte kriminalista, policista pořádkové policie či mluvčí policie, kterého znají z obrazovek či rozhlasu. (anotace)

Lit.: Holčáková, Gabriela: Policejní pohádky. In web Policie ČR, 22. 12. 2014 (článek + ukázky textů). – Cit: Pravděpodobně poprvé byly vydány „Policejní pohádky.“ Knížka obsahuje 16 pohádek a příběhů, určených předškolákům i mladším školákům.

Unikátní publikace seznamuje děti se zásadami bezpečného chování, přiblíží správné i nesprávné chování v různých situacích. Právě díky zvolené formě pohádek a příběhů je efektivita výuky bezpečnostních pravidel pro nejmenší nejpřiměřenější.

Knihu vydalo Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje. Dějem příběhů provází děti policista Honzík a soudce, spravedlivý Přemysl. Ten také dětem závěrem zopakuje poučení. Pro možnost zpětné vazby, zjištění pochopení zásady, jsou pod pohádkami otázky.
Knihu lze také charakterizovat částí úvodního slova plk. Mgr. Tomáše Kužela: „Knížka, kterou máte v ruce, vám nepřináší tradiční pohádky o princeznách, dracích či rytířích tak, jak je znáte a jak je máte nejraději. Jsou to příběhy z obyčejného života, jaké jsou často k vidění, a aniž bychom to komukoliv přáli, nelze opravdu nikdy říci, že se s podobnými nesetkáte. Naše příběhy, jako všechny pohádky, jsou ale s dobrým koncem a nemusíte se vůbec ničeho bát.“
Děti upoutají zcela jistě i kouzelné obrázky paní Šárky Nogové, která knihu ilustrovala. Úkolu se zhostila v rekordně krátkém čase, navíc ilustrovala jednotlivé specializace policejní služby, což není pro laika, neznalého detailně policejních specifik, vůbec jednoduché. Nutno dodat, že i přes vše uvedené, je výsledek víc než vynikající.

Autorem příběhů a pohádek je soudce. Jednotlivé příběhy vznikaly postupně, byly čteny dětem ve škole i mateřské školce a dle jejich reakcí pak byly další příběhy psány či přizpůsobeny. Na základě požadavku pedagogů pak vznikl šestnáctý příběh „O nalezeném prstýnku.“ Reaguje na zkušenost z praxe, kdy je třeba dětem vysvětlit, že si nemají nechávat cizí věc, kterou někdo ztratil. Dle reakce učitelů je to situace, kterou občas řeší.
Námětem první pohádky „O statečném policistovi Honzíkovi“ byla reálná situace topící se dívky v rozvodněné řece a její záchrany frýdeckomísteckým policistou. Přiblížit můžeme i další kapitoly. Třetí pohádka se věnuje problematice sprejerství, dostala název „O domečku, který plakal, protože mu někdo pokreslil stěny.“ Namátkou lze ale připomenout i další protiprávní jednání a jednotlivé názvy několika příběhů:
„O Martínkovi, Elišce a tuze divném člověku, který byl milý,“
„O ztracené Jitce,“
„Jak Jaromírovi ubližovali špatní kamarádi a jak ho Oldřich zachránil,“
„Proč cesta není hřiště,“
„Jak Magdaléna našla injekční stříkačku a co z toho nakonec bylo,“ atd.

Součástí knihy je CD s jednotlivými pohádkami, které nečtou odborníci, herci, jak jsme zvyklí, nýbrž policisté i soudce. Děti tak mohou slyšet pohádku, kterou jim čte kriminalista, policista pořádkové policie či mluvčí policie, kterého znají z obrazovek či rozhlasu.
K zopakování pravidel je určena i řada tiskovin, opět v identickém vizuálu, v souladu s knihou. Náleží sem pexeso, navozující situace z obsahu publikovaných pohádek. Dále omalovánky s danými situacemi pro mateřské školy. Pro školáky jsou určeny rozvrhy hodin a pro všechny pak záložky do knihy, pastelky a další drobnosti.

Publikace tak přirozenou formou přispěje k posílení právního vědomí dětí, upozorní na možná rizika a napoví, jak se zachovat v kritických situacích ohrožení. Knihu k výuce využijí jak policisté, tak pedagogové i rodiče. Zanedbatelný pak není ani faktor podpory prvního čtení dětí, které v současnosti tíhnou většinou k prostředkům elektronické komunikace. I záměrně volená jména postav příběhů „Přemysl, Jan, Ctirad, Metoděj, Jitka, Magdaléna, atd.“ se vrací k české historii.

Vzhledem k nutnosti vzdělávání dětí v problematice bezpečnosti již v raném věku, může být nová publikace významným prostředkem, který napomůže eliminaci případných kriminogenních situací a zamezí některým kritickým okolnostem. V současnosti přitom obdobný materiál k této preventivní činnosti scházel, jde o ojedinělou edukativní formu, která vznikla díky podpoře Moravskoslezského kraje.
Knihy budou následně distribuovány zájemcům do mateřských i základních škol Moravskoslezského kraje. Učitelé mohou kontaktovat policisty jednotlivých skupin (či oddělení) tisku a prevence moravskoslezské policie (kontakty naleznou zájemci na webových stránkách www.policie.cz).
Pro značný zájem veřejnosti jsou knihy rovněž zasílány do knihoven, které knihu vyžádaly. V současnosti si tak „Policejní pohádky“ mohou lidé již přečíst po zapůjčení v předmětných knihovnách.

Prvního čtení „Policejních pohádek“ se v pondělí 22. 12. 2014 zúčastnil plk. Mgr. Tomáš Kužel, ředitel moravskoslezské policie. Stejně tak pan Miroslav Novák, hejtman Moravskoslezského kraje a jeho náměstek JUDr. Josef Babka. Oba pak dětem z ostravské mateřské školy poprvé přečetli jednu z „Policejních pohádek.“ Následoval slavnostní křest knihy, kterou pokřtil hejtman Moravskoslezského kraje. Přípitek dětským šampaňským předznamenal přání, aby se kniha dětským čtenářům líbila…

Úryvek ze třetí pohádky:

O domečku, který plakal, protože mu někdo pokreslil stěny

„…Tenhle domeček byl jeden z nejhezčích. Pamatoval si, že mu odmalička připomínal hlavu trpaslíka s červenou čepičkou, ukrytou v zeleni kolemstojících stromů a keřů. Oči představovaly dvě kulatá okna, jeho pusu velké dveře a nos vytvářel výčnělek zdiva mezi oběma okny.
Vykročil tedy k domečku, a když se mezi stromy objevily jeho stěny, „světe div se!“ vůbec nebyly čistě bílé! Byly na nich místy nic neříkající černé klikyháky, divné nápisy a znaky. Vojta je zkoušel přečíst „SWUMP, JAMP, DZUNG.“ Vůbec to nedávalo smysl. Z očí-oken hlavy trpaslíka se koulely slzy jako hrachy.
Vojta se zastavil, zatřásl hlavou, aby se ujistil, že se mu to nezdá, a když se ještě štípl do ruky, tak to, co viděl, pořád nemizelo. „Proč pláčeš domečku?“ zeptal se udiveně. A v tom domeček odpověděl a začal mu vyprávět, jak k němu přišli tři kluci. Na sobě měli mikiny, na hlavách kapuce, na zádech batůžky a v rukách igelitové tašky, z nichž vytáhli černé spreje a široké fixy a začali psát a malovat ty divné čmáranice. Vykládal mu, jak je prosil, ať toho nechají, ale oni se mu vysmáli. A aby toho nebylo málo, řekli mu, že večer přijdou zase a své dílo dokončí. „Co je to za dílo? Vždyť to vůbec není pěkné!“ rozčílil se Vojta a slíbil domečku, že to tak nenechá. Pamatoval si, že když u nich byli ve škole policisté, říkali jim, že pokud někoho uvidí čmárat na stěny domů, podchodů nebo autobusové či tramvajové zastávky, mají tuto skutečnost hned říci někomu dospělému nebo přímo zavolat na policejní stanici. Stačí, když si budou pamatovat číslo 158.
Vojta měl náhodou u sebe mobilní telefon a tak udělal to, co mu ve škole místní policista Honzík poradil. Zatelefonoval na policii a řekl jim vše, co se dozvěděl a že ti kluci mají zase přijít. Pak už se začalo stmívat, a když se s domečkem rozloučil, rychle utíkal domů, aby o něj neměli rodiče starost.
Druhý den, když se probudil, oblékl se, umyl, nasnídal a udělal si na pondělí domácí úkoly, hned utíkal k řece za domečkem. Tentokrát už domeček neplakal, jeho zdi zářily čistou bílou barvou a hned mu začal vyprávět, jak večer přijela policejní auta s houkačkami, policista Honzík i s dalšími kamarády policisty se schovali, někteří i se psy do křoví a za stromy. A když ve tmě znovu přišli ti tři kluci, policisté je zadrželi a odvezli. Druhý den ráno ti tři hoši sami přišli. Přinesli si bílou barvu a všechny své malůvky zamalovali a ještě se mu omluvili. Domeček Vojtovi moc děkoval, že mu pomohl.

Poučení spravedlivého Přemysla:
Děti, nikdy nemalujte po stěnách domů, kam obrázky či nápisy nepatří. Nemůžete přece vědět, jestli to právě tomuhle domečku nebude líto. Samy přece také nerady pláčete.“

Závěr textu náleží citaci části doslovu autora: „Milé děti, tady naše kniha policejních pohádek a příběhů končí. Chtěli jsme ukázat některé situace, které se vám mohou přihodit, a dát vám třeba i návod, jak v takových situacích správně reagovat. Pamatujte si, že když něco nevíte, vždy jsou tu dospělí – vaši rodiče, učitelé a třeba i policisté či další lidé, kterých se můžete zeptat na radu a vůbec se nemusíte stydět nebo bát…“