Dobrá vůle – Cesta ze dna 1/4 (2016)

Přidal: Premek |

Únor 1, 2016

Připravila Veronika Korčáková. Čtyřdílná dokumentární série o cestě z nezaměstnanosti. Dramaturgie a režie pořadu Lenka Svobodová. Mistr zvuku Roman Špála. Produkce Ingrid Tognerová.

Natočeno 2016. Premiéra 1. dílu 6. 2. 2016 (ČRo 2 Praha, 18.30 h.) v cyklu Dobrá vůle; 2. dílu 13. 2. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 29 min.); 3. dílu 20. 2. 2016 (ČRo 2 Praha, 18.30 h.) v cyklu Dobrá vůle; 4. dílu 27. 2. 2016 (ČRo 2 Praha, 18.30 h.) v cyklu Dobrá vůle.

Repríza 1. dílu 6. 1. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 8. 12. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h); 1. 8. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 2. dílu 13. 1. 2018 (ČRo Plus, 22:05 h), 20. 1. 2018 (ČRo Plus, 22:05 h) a 15. 12. 2018 (ČRo Plus, 21:05 h.) v cyklu Dobrá vůle Plus; 8. 8. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 3. dílu 20. 1. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 15. 8. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 4. dílu 27. 1. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 29. 12. 2018 (ČRo Plus, 21:05 h.); 22. 8. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).

Pozn.: 2. díl „Katka“ byl nominován na Prix Bohemia 2017.

Obsah: 1. Martina. Martina z Mostu původně provozovala vlastní pizzerii a zároveň absolvovala velké množství pokusů o umělé oplodnění. Nakonec se zadařilo a téměř ve 46 letech se jí narodila dvojčata Klárka a Pavlík. S podnikáním ale musela skončit a zároveň se jí začalo rozpadat manželství. Mnohdy náhradní uspokojení hledala v nakupování… Dnes má práci a má se o mnoho lépe. Dokázala nahlédnout důvody toho, jak se její dosavadní životní příběh odvíjel?

2. Katka. Katka z Brna původně maturovala na střední škole managementu a práva, ale jediná práce, kterou po dlouhou dobu dokázala sehnat, byl noční úklid. Žila na brněnském Cejlu; v domě, kde většina obyvatel žije z podpory anebo nemocenské. I oba Katčini rodiče byli doma v invalidním důchodu. Dokument zachycuje závratnou cestu Katky k profesní i osobní spokojenosti, které se jí podařilo dosáhnout navzdory předsudkům většinové společnosti vůči Romům.

3. Bára. Bára z Mělníka se stará s manželem dohromady o čtyři děti: pouze dvě jsou její vlastní. Vystudovala gymnázium a nějakou dobu pracovala jako novinářka pro regionální deník. Potom ale dlouho práci sehnat nemohla. Její manžel Zdeněk, řidič kamionu, rodinu jen stěží uživil, a tak dosti těžce bojovali s dluhy. Nakonec se ale Báře, která si vždy přála být spisovatelkou, začaly plnit její sny. Třetí příběh z čtyřdílné dokumentární série o cestě z nezaměstnanosti připravená ve spolupráci s ČT.

4. Šárka. Šárka z Litvínova je optimistická žena, kterou nic nedostane na kolena. Po desítkách neúspěšných pokusů získat práci po mateřské dovolené si nakonec udělala řidičský průkaz na mikrobus a založila neziskovou organizaci zaměřenou na volnočasové aktivity dětí. Původně porodní asistentka tak našla nový životní směr. Podnikání ji dnes uživí, což jí pomohlo zbavit se hlubokých depresí i zlepšit do té doby bouřlivé manželství.

Lit.: Hošna, Jiří: Český rozhlas připravil dokumentární sérii o ženách, které hledají cestu z nezaměstnanosti. In web ČRo, leden 2016 (článek). – Cit.: Český rozhlas v únoru odvysílá čtyřdílný dokumentární cyklus o nezaměstnaných ženách, kterým se nakonec podařilo jejich nelehkou životní situaci překonat. Rozhlasová dokumentární série „Dobrá vůle – Cesta ze dna“ vznikla ve spolupráci s Tvůrčí skupinou dokumentů a nových formátů České televize. Jde o první počin zamýšlené rozsáhlejší spolupráce rozhlasových a televizních dokumentaristů.

„Dokumenty podtrhují nejen existenční, ale i vztahové, existenciální a duchovní uzdravení životů sledovaných žen. Mnohdy se totiž nejedná pouze o nalezení práce, ale v souvislosti s tím také o znovuobjevení vlastní hodnoty a uchopení smyslu života,“ uvedla Lenka Svobodová, dramaturgyně a režisérka tohoto rozhlasového cyklu. Zvukového zpracování dokumentární série se ujal Roman Špála.

Pro čtyři rozhlasové dokumenty, kterým podtitul dala jména jejich hlavních protagonistek Martina, Katka, Bára a Šárka, mohl Český rozhlas díky spolupráci s kreativní producentkou Tvůrčí skupiny dokumentů a nových formátů ČT Alenou Müllerovou využít více než sto čtyřicet hodin časosběrného materiálu, pořízeného Českou televizí v letech 2013 a 2014.

Autorka Veronika Korčáková hledala tyto ženy v různých lokalitách, zvláště v těch s největší nezaměstnaností – v Mostě, Litvínově, Ostravě, okolí Mělníka, Brně a Olomouci. Z více než sta vytipovaných příběhů pro ČT vybrala šest žen. Pro Český rozhlas a cyklus Dobrá vůle v průběhu roku 2015 dále sledovala čtyři z nich. Televizní seriál byl dějově ukončen v době, kdy všechny ženy byly teprve na konci svých těžkých období. Rozhlasové pokračování uměleckou dokumentární rozhlasovou formou vyjadřuje, jak a proč se jim jejich „cesta ze dna“ trvale vydařila.

Dříve nezaměstnaná matka čtyř dětí Bára, má dnes smlouvu s nakladatelstvím na svůj druhý román a zároveň pracuje jako novinářka. Rozvedená Martina z Mostu, kvůli dětem a věku dlouhodobě vyřazená z pracovního trhu, pracuje jako servírka v Německu. Dvaadvacetiletá Katka z romského ghetta, která dříve většinu dní trávila doma na neschopence, pracuje v neziskové organizaci IQ Roma servis. Dlouhodobě nezaměstnaná Šárka z Litvínova, která po překročení věkové hranice 45 let už neměla v místě svého bydliště šanci na pracovní uplatnění, úspěšně provozuje neziskovou organizaci, zaměřenou na volnočasové aktivity dětí.

Pořady budou odvysílány na Dvojce Českého rozhlasu v rámci pravidelného cyklu Dobrá vůle a také na stanici Plus vždy s připojenou odbornou analytickou diskuzí.

Lit.: Svobodová, Lenka – Korčáková Sobková, Veronika: Cesta ze dna, dokumenty o ženách, které si poradily s nezaměstnaností. Příběh první: Martina. In web ČRo 2 Praha, únor 2016 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Martina z Mostu původně provozovala vlastní pizzerii a zároveň absolvovala velké množství pokusů o umělé oplodnění. Nakonec se zadařilo a téměř ve 46 letech se jí narodila dvojčata Klárka a Pavlík. S podnikáním ale musela skončit. A zároveň se jí začalo rozpadat manželství. Jak se má dnes? Cyklus vznikl ve spolupráci s Českou televizí. Natáčení trvalo téměř čtyři roky. Český rozhlas začíná tam, kde ČT skončila.

S Martinou začalo televizní natáčení v roce 2013. Bylo jí 48 let. Bydlela s manželem a dvěma tříletými dvojčaty napůl v Mostě a napůl ve venkovském domě ve Strkovicích. Než šla na mateřskou, měla vlastní pizzerii. Měla velký obrat a přes 10 zaměstnanců. Ale zkrachovala.

A pak 10. pokus o umělé oplodnění vyšel a přišly děti. To už Martině bylo skoro 45 let a finanční částka, kterou zaplatila za tyto pokusy, dosáhla závratné výše. Těšila se, že od chvíle, kdy dá děti do školky, se jí uvolní ruce pro práci a s manželem vzápětí vybřednou z hluboké finanční, ale i vztahové krize.

Na všechno sama

Ale stabilní práci se jí přes rok sehnat nedařilo (až na výjimku krátkodobého dotovaného zaměstnání z EU). Rozhlasové natáčení zastihlo Martinu zastihlo ve chvíli, kdy její manželství skončilo a kdy získala práci v Německu.

Dokument ji sleduje coby ženy, která je sama se dvěma malými dětmi a pere se s problémy, jak se dá. Je ale taky zamyšlením nad tím, jestli se jí podařilo nahlédnout svou dosavadní životní cestu prostřednictvím hlubší sebereflexe.

Veronika Korčáková z více než 100 vytipovaných příběhů pro Českou televizi vybrala šest žen. Pro cyklus Český rozhlas Dobrá vůle sledovala dále v průběhu roku 2015 čtyři z nich. Český rozhlas mohl díky spolupráci s kreativní producentkou Tvůrčí skupiny dokumentů a nových formátů ČT Alenou Müllerovou využít více než sto čtyřicet hodin časosběrného materiálu, pořízeného Českou televizí v letech 2013 a 2014.

Unikátní cyklus ve spolupráci s ČT

Martina je první ze čtyř rozhlasových dokumentů příběhy, kterým podtitul dala jména jejich hlavních protagonistek Martina, Katka, Bára a Šárka. Dramaturgie a režie této dokumentární série se ujala dramaturgyně cyklu Dobrá vůle Lenka Svobodová, zvukového zpracování mistr zvuku Roman Špála.

Lit.: Svobodová, Lenka – Korčáková Sobková, Veronika: Katka: Zdolat předsudky. In web ČRo 2 Praha, únor 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Katka z Brna původně maturovala na střední škole managementu a práva, ale jediná práce, kterou po dlouhou dobu dokázala sehnat, byl noční úklid. Dokument zachycuje závratnou cestu Katky k profesní i osobní spokojenosti, které se jí podařilo dosáhnout navzdory předsudkům většinové společnosti vůči Romům. Cyklus vznikl ve spolupráci s Českou televizí. Natáčení trvalo téměř čtyři roky.

S Katkou z Brna začalo televizní natáčení v roce 2013, kdy jí bylo dvacet jedna let. Středoškolačka s maturitou, Romka, která hledala pracovní uplatnění a zároveň cestu z ghetta nemocných a nezaměstnaných. Často procházela u pracovních pohovorů zkušeností s odmítnutím z rasistických důvodů, které se potenciální zaměstnavatelé ani nesnažili skrývat.

Cesta z ghetta

Dařilo se jí sehnat jen podřadné brigády, třeba noční úklid obchodů. Její otec je v invalidním důchodu, matka také. Po zvýšení nájmu v bytě se rodina začala propadat na sociální dno. Po několika měsících stagnace, spojených zároveň s Katčinými zdravotními problémy – trpěla astmatem –, se jako krok k záchraně ukázal její pokus pracovat coby dobrovolnice v Muzeu romské kultury.

Sotva začala romské školáky zdarma doučovat, už tu byla skutečná pracovní šance v podobě místa v nízkoprahovém volnočasovém klubu pro děti v neziskové organizaci IQ Roma servis.

Příkladem pro ostatní

Během rozhlasového natáčení se podařilo zachytit další Katčin vzestup: dál se vzdělávala a v hierarchii IQ Roma servisu stoupala pracovně stále výš. Nakonec se ukázalo, že bude schopná i spolupráce na mezinárodní úrovni. Změn doznal i její osobní život a stala se příkladem pro děti a mladé lidi, potýkající se s podobnými problémy jako před nedávnem ona sama.

Katka je druhý ze čtyř rozhlasových dokumentů příběhy, kterým podtitul dala jména jejich hlavních protagonistek Martina, Katka, Bára a Šárka. Dramaturgie a režie této dokumentární série se ujala dramaturgyně cyklu Dobrá vůle Lenka Svobodová, zvukového zpracování mistr zvuku Roman Špála.

Lit.: Hanáčková, Andrea: Televizní docusoap nyní v rozhlasové verzi, nutně jinak. In web DokRevue, 3. 3. 2016 (článek). – Cit.: Úspěšná televizní docusoap Cesta ze dna se v novém podání dostala do vysílání Českého rozhlasu. Jakému úskalí musí televizní formát čelit při transformaci do rozhlasového dokumentu a jaké to naopak přináší výhody?

Otlučené a počmárané zdi v obývacím pokoji u Martiny. Bára s blokem na kolenou opřená o zeď z lidských lebek a kostí v mělnické kostnici. Katka v elegantním oblečení a postoji na pavlači domu v brněnském ghettu. Šárka a její muž připíjející si ze stylových sklenic kvalitním vínem. Tyto intenzivní obrazy mám v sobě jako ikony čtyř příběhů žen, které před časem natočila pro Českou televizi Veronika Korčáková Sobková v cyklu Cesta ze dna (spoluautorkou byla Daniela Gébová). Paradoxní je, že mi uvízly v hlavě především proto, že jsem zmíněné ženy nejprve poznala skrze jejich výpověď auditivní ve stejnojmenné dokumentární minisérii Českého rozhlasu. Zmíněné situace se mé představě vytvořené sluchovou percepcí vymykaly a vlastně mne dost zaskočily. Následný text je tak zároveň úvahou nad tím, jak různě k nám promlouvá dokument zvukem a obrazem a nakolik nás může překvapit konfrontace dvou podob jediného osudu.

Mluvíme totiž především o zcela rozdílných žánrech. Pro Českou televizi točila Veronika Korčáková Sobková docusoap – po dobu tří let sledovala osudy šesti žen, které si vybrala v konkurzu a tematizovala především jejich nezaměstnanost, případně dlouhodobé hledání uspokojivé práce. Bylo však od počátku zřejmé – a pro žánr nutné a vysoce žádoucí – aby každá z žen zároveň představovala určitý charakterový prototyp, rozdílnou etnickou, věkovou, geografickou i vzdělanostní úroveň. Od počátku měla každá z žen výrazný potenciál vývoje osobního příběhu a zřejmě i tušenou přítomnost nějakého stínu, překážky, osobnostního rysu nebo i objektivní danosti, která jim brání plně se realizovat. Osmidílný seriál dávkoval v paralelních liniích všech šest příběhů budovaných téměř výhradně na situacích, spíše výjimečně v sebereflexivních zpovědích. Divák se mohl dohadovat, jak asi dopadne narušené Martinino manželství, rozhořčovat se nad silným kuřáctvím Báry a obdivovat, že s ním později dokázala skoncovat, pozorovat Katčino fyzické uzdravování a podobně.

Rozhlasová podoba stejnojmenného cyklu se vyvíjela jinak a vyústila také ve zcela jiný žánr. Těsně před premiérou televizní Cesty ze dna se Veronika Korčáková Sobková setkala s rozhlasovou dramaturgyní nových formátů a dlouholetého cyklu Dobrá vůle Lenkou Svobodovou. Domluvily se spolu na pokračování natáčení osudů čtyř ze šesti žen, poslední reportážní záběry vznikly v únoru 2016. Další spolupráce se odehrála v rovině producentské – zde se šťastně spojila prozíravost zkušené televizí dramaturgyně Aleny Müllerové a chuť Lenky Svobodové zkusit něco nového a s televizí se domluvit. Takto rozhlas získal 140 hodin materiálu, které po odvysílání TV cyklu Cesta ze dna zůstaly k dispozici. Autorka dotočila aktuální situaci svých respondentek a materiál kompletně přestříhala. V příbězích dochází ke zlomovým životním okamžikům – narození dětí, svatba, nemoc, likvidace firmy, exekuce, rozvod, zásadní proměna vztahu k hodnotám lidského života, ale i úspěch po sérii neúspěchů. Základní životní situace je stejná – žena nemůže najít práci. Až děsivě společný je i zásadně determinující vliv peněz na životní pocit zpovídaných žen – všechny postupně přiznávají, že vztahy v rodině, jejich duševní i fyzické zdraví a vlastní sebeúcta nesmírně utrpěly v okamžiku, kdy se peníze staly alfou a omegou dennodenního snažení. Vznikly tedy čtyři samostatné portréty, v nichž mizí přítomné paralely s ostatními respondentkami. Každá z žen je náhle sama za sebe se svým kontinuálním příběhem v klasickém časosběrném formátu, v němž se radikálně proměňuje postavení autorky i vyznění jednotlivých příběhů.

Co se tedy stane s původně televizním dokumentárním materiálem, když pro posluchače zcela mizí vizuální konkretizace zvuku, podvědomá permanentní přítomnost členů štábu a nutná stylizace a domluvená forma prezentace záběrů?

Rozhlasové podoby respondentek jsou mnohem hutnější než ty televizní. Čtyřdílná minisérie Cesta ze dna se vysílala v rámci rozhlasového cyklu Dobrá vůle, který má k dispozici třicetiminutovou stopáž. To je pro časosběrný dokument hraniční časový prostor. Dramaturgie nutně musela volit zúžený fokus a z příběhů vypustit třeba i velmi podstatné pasáže, na nichž si nepochybně televizní verze zakládala – mám na mysli třeba partnerské dialogy, v nichž si mohl televizní divák užít nejen „doku“, ale hlavně onu „soap“, a to někdy doslova. V této souvislosti nejsilněji vyvstávají například scény, kdy Šárka s partnerem popíjejí víno ve vaně (nejhojněji diskutovaný moment na sociálních sítích), nebo nepříjemné hovory Báry s manželem o „zbytečnosti“ tvůrčího psaní, které pro ni představuje vytouženou formu seberealizace. Je příznačné, že tam kde autorka tyto scény ponechala, působí v rozhlase inscenovaněji než na obrazovce. Konkrétně třeba dialog u jídla mezi Katkou a jejím otcem, který jí „vysvětluje“, jak a k čemu ji vychoval a proč je důležité, aby si našla práci. Romský akcent nás orientuje v sociálním postavení přítomných osob, oceníme slovník i češtinu, přesto celá scéna působí uměle. Jiné okamžiky vyšly však i ve zvuku přirozeně a pro vývoj dokumentární situace velmi vhodně – jako třeba když Martina se svým partnerem prochází kolem kostela, kde před třemi lety měli svatbu, a nyní přemýšlí o rozvodu, nebo když Šárka jede s dětmi na výlet a je patrné, že jí průvodcovská role výborně vyhovuje. Výtečná je scéna, v níž Katka nese na úřad práce neschopenku a úřednice jí vysvětluje přesnou posloupnost následných kroků. Vizuální představu si posluchač okamžitě spojí s libovolným úřadem a může se hned soustředit především na hlasy a sdělení. Slyšíme jednání dvou žen, z nichž každá akceptuje kompetenci té druhé. Reportážní charakter situace umocňuje sociální téma a nenápadně nabízí posluchači i téma Katčiny vynikající schopnosti jednání, která ji předurčuje k úspěchu. Katka si získává naše sympatie, začínáme jí fandit a doufáme, že to nevzdá.

Výrazně kratší stopáž nutí autorku k dynamickému střihu a ke koncentraci méně významných událostí do podoby stručných komentářů. Někdy se pětiminutová televizní scéna vejde do jediné věty, která ve spojení s výraznějším diegetickým zvukem vytvoří pocit rychle plynoucího času (Martinin krátkodobý pokus zvládnout roli spolumajitelky a hospodské), jindy vyřeší překlenutí časového období autorský komentář. Ten je zřejmě nejvýraznější změnou převodu materiálu z obrazového do auditivního tvaru.

Autorka do dokumentů vstupuje poměrně razantně, s přiznanou osobní sympatií a možná místy nadbytečně zdůrazňuje svůj dobrý vztah s jednotlivými ženami. Odpovídá to tomu, co prozradila v jedné z rozhlasových debat k sérii – její osobní ambicí je, aby se život portrétovaných respondentů měnil k lepšímu. Fandí jim, přeje jim dobrý vývoj řešených problémů. Posluchačům tak ovšem připravuje hned na začátku jistý handicap. Svým výrazným autorským komentářem nás od začátku vlastně uklidňuje: to co uslyšíte, bude nelehké, ale dopadne to dobře, to mi věřte. Kompozici buduje výhradně na situacích, jen zřídka slyšíme položené otázky – to je zajímavý posun od televizních verzí, kdy se autorka občas na konci beznadějné lamentace svých respondentů zeptá, jak se v danou chvíli partneři nebo celá rodina cítí. Nutí je tak reflektovat skutečnost, že navzdory životní mizérii mají alespoň jeden druhého a rozhodně vždycky naději. Ta snaha vyhmátnout v každém okamžiku pozitivní moment je patrná i v rozhlasové verzi, místy možná až příliš explicitně, díky uměřené volbě slov však přijatelně a vlastně skutečně povzbudivě. Podpůrně v tomto ohledu působí i nediegetická hudba, která je využita jako tmelící element prostorově a časově velmi různorodých prostředí a zároveň jako neverbální komentář zobrazovaných osudů. V kontextu rozhlasové dokumentaristiky však využití písní Adele a vlastně i tradičních spirituálů působí nejen nezvykle, ale skoro nepatřičně. Zatímco melodramatické, někdy až tklivé hudební motivy v televizním zpracování umocnily žánr docusoap a mohly doprovodit odpovídající vizuální vjem (osamělý pes za brankou, pustá jarní krajina, zamlžené město z výšky radniční věže), v rozhlasové verzi hraje hudba podstatnější roli, protože je vedle hlasu, zvuku a ticha zásadním kompozičním prvkem auditivního tvaru. Sjednocující funkci sehrála vybraná hudba rozhodně dobře, z hlediska vyznění však posunula dokumenty směrem k – ostatně proklamovanému – happy endu ve všech případech.

Pozoruhodně vynikla v rozhlasové sérii autorčina vnímavost vůči sdělení, její schopnost dostat se mentálně a pocitově opravdu blízko ke svým respondentkám, chápat je, aniž by byl patrný jakýkoli hodnotící soud – jeho náznak se objevil v jediném případě, v drobné úvaze nad osudem Martiny. S hlasem se tu pracuje zcela v intencích rozhlasového média jako se stěžejním charakterotvorným prvkem. Dobře patrné je to právě v příběhu Martiny, matky, která byla celý život úspěšnou podnikatelkou a na kolena ji dostala až touha mít vlastní děti. Podařilo se jí to po šesti letech pokusů o umělé oplodnění a s milionovým dluhem. Přesto na začátku optimisticky věří, že vše zvládne i při péči o narozená dvojčata. Postupně se však hlas láme, viditelně v něm ochabuje vůle a síla. Martina se propadá do kolotoče hmotného nedostatku, hrozby exekuce a vleklé partnerské krize. Když v závěru, po množství pokusů o solidní práci, rozvodu a nelehké péči o dvě malé děti ve věku těsně před padesátkou bilancuje, jak se vyvinul její život za několik posledních let, vnímáme v hlase nebývalou míru sebereflexe, objevenou pokoru a nově také permanentní strach jako následek prožitého několikaletého stresu. Její vlastně docela nečekaná osobní zpověď má veliký přesah ve společnosti zaměřené stále majoritně na výkonnostní kvality – Martina přiznává, že právě snaha být ve všech směrech úspěšná, mít věci a lidi pod kontrolou a ovládnout vše vlastní vůlí mohla stát za krachem osobních „projektů“, které se mocí ovládnout nedají – spokojené partnerství a mateřství.

Přes omezenou stopáž je úctyhodné, jak široké spektrum témat se daří autorce nastolit. Přestože neopouští tematickou linii nezaměstnanosti, jiná témata se generují z kontextu příběhů a dostředivou silou hlavní téma podporují. U Báry jsem intenzivně vnímala téma výchovy dětí, jimž předáváme konkrétní modely chování a jednání. V rozhlasové verzi bylo upozaděno téma jejího submisivního postavení v partnerství, které naopak intenzivně vyniká ve verzi televizní. Martina otevřeně zveřejňuje problém umělého oplodnění, obludného rozměru finanční náročnosti tohoto farmaceutického byznysu a mnohaleté finanční důsledky, které ji srazily na kolena. Při mnoha situacích Romky Katky jsem cítila vděčnost, že téma nezaměstnanosti Romů je takto široce otevřeno veřejné diskuzi právě v čase, kdy celá Evropa nahlas uvažuje o zaměstnatelnosti uprchlíků. Katka zažívá potíže kvůli své etnicitě permanentně, a to umí perfektně česky, je vzdělaná a má podpůrné rodinné zázemí. Poněkud matnější je tematická linie u Šárky, kterou zjevně finančně zabezpečuje poměrně movitý manžel. Je však zřejmé, že frustrace z nezaměstnanosti nemusí být vždy spojena s hmotnou nouzí, ale že je palčivá v jakékoli situaci, kdy je ohrožen životní standard a chybí pocit smysluplně naplňovaného času.

Posluchač poměrně záhy dekóduje jednotlivá prostředí, dokáže je zasadit do kontextu předchozího dění a kvůli vysokému tempu událostí se posluchačská empatie a hlubší emoce dostaví až nakonec. Je rozhodně i velká zásluha zvukového mistra Romana Špály, že jsou četné zvukové změny čitelné a srozumitelné. U všech pořadů mi však zůstal nejasný pocit nedořečenosti. Snad právě kvůli upozaděným tématům, která však – kromě nezaměstnanosti – velmi intenzivně utvářela životní pocit portrétovaných žen. Až následně zhlédnuté televizní díly seriálu mi některé osobnostní aspekty osvětlily a vlastně celkový pohled na respondentky poněkud změnily. Rozdíl je rozhodně v percepční situaci – u televize jsem mnohem více pozorovatelkou dění, mám velké množství informací a potřebuji odstup pro jejich vyhodnocení. Získaný obraz je určitě objektivnější, ale nedotýká se mne zdaleka tak, jako sdělení auditivní, které si nárokuje pozornost jediného smyslu. O to intenzivněji atakuje moji představivost, nutnost komparovat slyšené s vlastní zkušeností a tím si přítomný příběh přisvojit. Jsem rozhodně blíže, pociťuji empatii, stávám se spolutvůrkyní nastoleného příběhu, mohu důsledněji a soustředěněji domýšlet, co není explicitně řečeno. Rozhlasové zpracování čtyř příběhů tak naplňuje dramaturgickou ambici, kterou Lenka Svobodová vyjadřuje v průvodních textech k dokumentární minisérii: „Dokumenty podtrhují existenční, ale i vztahové, existenciální a duchovní uzdravení životů sledovaných žen. Mnohdy se totiž nejedná pouze o nalezení práce, ale v souvislosti s tím také o znovuobjevení vlastní hodnoty a uchopení smyslu života.“

Před rokem, v lednu roku 2015 se na půdě Českého rozhlasu uskutečnilo pracovní setkání filmových a rozhlasových dokumentaristů. Seděli jsme tam se studenty FAMU, JAMU, olomoucké UP, debatovali o nových formátech, poslouchali vynikající feature BBC. Pamatuji si překvapení a obdiv televizních a filmových kolegů nad tím, že Český rozhlas věnuje takovou pozornost dalšímu vzdělávání svých tvůrců, a radost nad bohatou diskuzí, která vznikla nad možnostmi spolupráce obou médií. Její konkrétní podobu teď představila Cesta ze dna, její výsledky by mohly přesvědčit zainteresované producenty, že spolupráce smysl má a může vytvořit nečekanou kvalitu, která není „ochuzením“ o obraz, ale nalezením přímější cesty k zobrazovanému příběhu.

Lit.: Břeská, Kristýna: „Asi bych ze spojení dvou médií nedělala takovou vědu,” říká Andrea Hanáčková. In web Mediator 1, 24. 7. 2016 (rozhovor). – Cit.: České (sic!) televize vytvořila dokumentární sérii Cesta ze dna o šesti nezaměstnaných ženách. Hrdinky téhož cyklu mohli posluchači slyšet ve čtyřdílném rozhlasovém dokumentu na stanici Dvojka v únoru tohoto roku. Ty se přitom měly stát pokračováním těch televizních. Rozhlas získal z televizních dokumentů přes sto čtyřicet hodin časosběrného materiálu. O tom, jak si autorky poradily se zkrácenou rozhlasovou stopáží a o úskalích a výhodách propojování materiálu mezi dvěma médii, povídala Andrea Hanáčková, olomoucká univerzitní pedagožka a rozhlasovou dokumentaristka.

Rozhlasová verze byla prezentovaná jako pokračování televizní série. Jednalo se o skutečně pokračování?

Zvukovou verzi vnímám spíš jako samostatné dokumenty, než jako pokračování těch televizních. Možná sedmdesát pět procent materiálu je ze zvukové stopy dokumentů pro Českou televizi, ale do rozhlasu se dostalo i něco, co v televizním zvukovém záznamu nebylo.

Překvapilo Vás něco poté, když jste si poslechla druhou, rozhlasovou verzi?

Co mě překvapilo, byla míra zkreslení některých faktů, k nimž došlo zkrácením osmi televizních padesátiminutovek do čtyř rozhlasových půlhodin. Po zhlédnutí televizních dokumentů jsem totiž zjistila, kolik věcí je jinak, než jsem si představovala. Například manžela hrdinky Báry jsem v rozhlase vnímala značně negativně. Přitom v televizní verzi působí jako vstřícný a trpělivý muž. Na druhou stranu tématem zůstává pořád nezaměstnanost a mnoho detailů, které se dozvídáme ze života kolem hrdinek, je navíc. V té chvíli pro dramaturga nemusí být tak podstatné, jak vyznívá postava manžela. Ale kdybych neměla tu možnost porovnání s televizním záznamem, tak bych v tomto kontextu zřejmě neuvažovala.

V čem se zvuková verze nejvíce vzdálila té televizní?

Žánrem. Televize prezentuje sérii jako docusoap. Autorka se tomu trochu brání, ale říkala mi, že takto označený projekt má větší šanci projít přes producentský systém. Nicméně ta televizní série rozhodně vykazuje řadu prvků, které tomuto žánru odpovídají. V rozhlase jde o tradiční portrétní dokumenty se společným tématem – nezaměstnaností žen. V rozhlasových portrétech nedochází k paralelnímu sledování jiných příběhu, tak jako v televizní verzi. Jiná je také pozice autorky. Autorka vypráví o tom, jak a za jakých okolností potkala danou hrdinku a místy příběhy interpretuje. Svým hlasem posunuje časové souvislosti, sem tam dodá nějaký popis, který je stěžejní pro pochopení situace, a dovolí si i autorský komentář. A to v televizní verzi chybí, mimo jiné i proto, že se na dané časové ploše prostě autorka nemohla k šesti respondentkám dostat tak blízko a taky proto, že si nemohla dovolit v žánru docusoap kterékoli z nich stranit.

Jak podle Vás převzetí televizního materiálu ovlivnilo následný rozhlasový dokument?

Tím, že byla stále deklarována první televizní verze, jsem prostě u řady situací „slyšela“ přítomnost kamery. A to je něco, co mě přivádělo na pochyby. V těch momentech jsem si říkala, na kolik jsou situace autentické, a na kolik jsou takzvaně nahrané. Vím, že Veronika (Korčáková Sobková, pozn. red.) má schopnost se k lidem přiblížit velmi empaticky, z jiného autorského rozhlasového dokumentu (Nežrat) znám i její schopnost sebereflexe. Ale nevěřím tomu, že úplně neviditelně na hrdinky působila taky přítomnost kameramana, zvukaře a osvětlovače. Dost podrobně jsem to popsala ve svém blogu na stránce dokrevue.

V televizní verzi hrdinky samy sebe nahrávají bez přítomnosti štábu nebo dokáží velice otevřeně o tématu mluvit. Také se tam objevují úplně obyčejné, autentické momenty z jejich životů, díky kterým jsem se dokázala vcítit do jejich situace. To mi v rozhlase chybí a z tohoto pohledu vidím audio jako chudou verzi televizního dokumentu.

Ale i mikrofon umí zachytit autentickou situaci! Celá debata se točí kolem toho, že autorka od začátku nevytvářela dokument pro rozhlas, že točila pouze pro televizi. Na výsledném zvuku situací je to samozřejmě poznat. Pozdější dotáčky, které už vznikaly vysloveně pro rozhlas, byly spíše verbálním dovětkem příběhu, tam už na trpělivé snímání situací zjevně nebylo dost času. Navíc trend točit v situacích je v evropské dokumentaristice velmi intenzivní. V tomto ohledu myslím, že Veronika odvedla výbornou práci a že bychom se od ní v rozhlase mohli učit kompozici záběru a jakési trpělivosti vyčkat, co která situace nabídne.

Nemělo by se k těmto novým, „recyklovaným“ verzím přistupovat jako ke svébytnému formátu a neporovnávat ho s původní verzí?

Přesně tak, základní problém je v porovnávání těchto dvou verzí. Bohužel jsme hned od začátku věděli, že to je natočeno původně jako televizní dokument. Rozhlasové dokumenty byly neustále prezentovány jako pokračování těch televizních. Také byl použit stejný titul pro obě verze zpracování. Byli jsme zkrátka tolikrát na to spojení upozorněni, že jsme se té komparaci ani nemohli vyhnout.

Měl by být jeden dokument zpracován dvěma různými médii?

Nemyslím si, ale když o té možnosti uvažujeme, tak některé téma se k tomu docela nabízí. Podle mého názoru by byl vstup filmových a televizních dokumentaristů do rozhlasu velkým přínosem a opačně. Myslím, že by lidé, pracující stále v audiovizi byli překvapení, jaké možnosti se nabízejí ve chvíli, kdy začnete vytvářet obrazy pouze zvukem. Tady jde ještě o něco jiného – spolupráce obou médií je proklamována už řadu let. V zahraničí jde o standardní situaci, často jasně danou tím, že rozhlas a televize sídlí v jediném domě. Čili je důležité, že se to v případě spolupráce Lenky Svobodové a Veroniky Korčákové Sobkové prostě stalo. O té spolupráci se mluví už několik let a zatím jen málokdo z „rozhlasáků“ nebo „televizáků“ si na ni dokázal vytvořit čas a odvážně do ní vstoupit.

Je to vůbec poprvé, kdy někdo něco takového podnikl?

Nenápadně, ale dlouhodobě takhle pracovala Bronislava Janečková, která natočila cyklus Trhliny pro televizi a zároveň z toho vytvořila dlouhé časosběrné dokumenty pro Český rozhlas. Suverénně se mezi těmito dvěma médii pohybuje třeba Jitka Škápíková, dříve vynikající rozhlasová dokumentaristka a dramaturgyně, dnes režisérka a scenáristka pro obě média na volné noze. Takže to není zas taková novinka a něco, co by se nikdy v Českém rozhlase nedělo. Asi bych ze spojení dvou médií nedělala takovou vědu, jde především o autorský záměr.

Radiodokument