Portréty – Symon Petljura (2016)

Přidal: Premek |

Květen 28, 2016

Připravili David Hertl a David Svoboda. Symon Vasiljevič Petljura – ukrajinský nacionalistický politik a státník, který zemřel při atentátnu v roce 1926. O tom, že je to postava kontroverzní, svědčí to, že Simon Wiesenthal protestoval proti pojmenování ulice ve Lvově právě po Petljurovi. Symon Petljura byl na krátkou dobu ukrajinským prezidentem…

Natočeno 2016. Premiéra 26. 5. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h.; 25 minut). K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David – Svoboda, David: Symon Petljura: ataman bez vojska, diktátor bez státu. In web ČRo Plus, květen 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Ukrajinský novinář a politik Symon Petljura dlouhá léta snil o nezávislé Ukrajině. Na krátkou dobu se stal i jejím prezidentem. Nakonec ale musel ze země utéct před bolševiky. Zemřel za nevyjasněných okolností v Paříži.

Revolucionář vyloučený ze školy

Semjon Petljura se narodil 22. května 1879 na předměstí východoukrajinské Poltavy v rodině dobře situovaného otce Vasyla Petljury. V těsném sousedství Semjonova rodného domu se nacházelo místo památné bitvy u Poltavy, v níž po boku vojsk Karla XII. 170 let před Petljurovým narozením vyhasly naděje hetmana Ukrajiny Ivana Mazepy, který se Švédy válčícími proti Petru Velikému spojil svá očekávání, že dosáhne pro kozáky svobody od nenáviděného moskevského samoděržaví. Tento historický smutek z osudového nezdaru a odpor k utlačovatelskému impériu přežíval i v duši Petljurova otce Vasyla.

To muselo předznamenat Semjonův střet s autoritami poltavského duchovního semináře, kde od svých 15 let až do vyloučení za vzpouru studoval. Studijní látka jinocha nijak neuchvacovala, místo toho se pohroužil do nepřeberného množství literární potravy zahrnující ukrajinské klasiky, historické čtivo i moderní ruskou a ukrajinskou literaturu. Sbíral lidové písně a zapisoval je. V této době si natolik zhoršil zrak, že musel celý život nosit silné brýle. Musel ‒ ale nenosil. Zřejmě by ubíraly na vážnosti jeho sebeobrazu rozhodného revolucionáře. V této době si také pozměňuje podobu křestního jména na „francouzštější“ Simon, snad po vzoru Simona Bolívara, osvoboditele národů Latinské Ameriky.

Agitátor, novinář, vězeň

Vstup do 20. století u Symona provází politická maturita. Hlásí se k prvnímu politickému uskupení v ruské Ukrajině, Revoluční ukrajinské straně. Její manifest Samostatná Ukrajina, sepsaný charkovským právníkem Mykolou Michnovským, Petljurovi učaruje. Teprve časem se Petljura s fanatickými hesly o Velké Ukrajině od Karpat po Kavkaz nebo o nutnosti dbát na čistotu krve rozchází.

Jeho celoživotním politickým přístavem se pak stává na troskách Revoluční ukrajinské strany vzniklá svébytná ukrajinská sociální demokracie. Než se stal jejím členem, absolvoval budoucí vojevůdce několik let jako agitátor (když agitoval za rolnických bouří na jaře 1902), profesionální novinář (když mu v „zahraničním“ Lvově vyšel první z nekonečné řady článků) a vězeň (když byl na Kubáni zatčen carskou policií a z vazby se dostal až na kauci, která jeho otce přišla na desetinu vlastnictví lesa).

Symon nemínil dál pokoušet osud a prchl na západ, do konstitučních demokratických poměrů rakouské Haliče žijící ukrajinsko-polským sporem. Zde se sblížil s řadou jmen z panteonu ukrajinského literárně politického života (literátem a novinářem Ivanem Frankem a nestorem ukrajinské historické vědy Mychajlem Hrušovským), publikoval a v prosinci roku 1904 kriticky vystoupil proti úmyslu mnohých svých spolustraníků splynout s celoruskou sociálně demokratickou stranou, s menševiky.

Složitá doba konce války

Když vypukla první světová válka, vyzval Petljura ve svém článku Válka a Ukrajinci krajany k loajalitě k carské říši v naději, že postoj vlády k ukrajinské otázce se změní. Vítězství Ruska po boku západních dohodových demokracií mělo napomoci rychlé demokratizaci říše a postavit ukrajinsko-ruský poměr na civilizované základy. Tyto Petljurovy výhledy ovlivňovala i jeho činnost v zednářských lóžích orientovaných na Francii a Británii. Na frontě však díky konexím strávil čas v luxusním postavení pomocníka hlavního intendanta pro dodávky západní frontě.

V turbulentní době posledních měsíců války, kdy bylo Rusko zmítáno bolševickou revolucí a občanskou válkou, Petljura zastával důležité funkce ve vládě nezávislé Ukrajiny, od února 1919 byl dokonce prezidentem a vrchním velitelem armády. O skutečném státu lze však hovořit těžko: kromě bojů o ovládnutí vlastního území (s Rudou armádou na jedné straně a s Polskem na straně druhé) zuřily v zemi konflikty mezi jednotlivými národy (kromě Ukrajinců tam žili také Poláci, Rusové a Židé) a také mezi různě politicky orientovanými skupinami.

Polsko, přítel i nepřítel

Ráno 7. prosince 1919 přibyla na Varšavské nádraží zvláštní skupina lidí. Skládala se z několika členů ukrajinské diplomatické mise, představitelů polského generálního štábu a ministerstva zahraničí, Petljurových osobních přátel. Hovořili mezi sebou ukrajinsky a vyhlíželi vlak od volyňského Rovna vezoucí ukrajinského vůdce. Ten konečně vystoupil z vagónu nejistým krokem, sotva se držel na nohou. Jakmile se objal s Andrijem Livyckým, budoucím prezidentem Ukrajinské lidové republiky v exilu, nedokázal zadržet emoce a propukl v pláč. On i jeho doprovod dorazivší z ohně občanské války na východě připomínali živé stíny.

Petljura byl atamanem bez vojska a diktátorem bez státu. A zde, v srdci vzkříšeného Polska bez ustálených hranic, mohl navázat na předešlé tajné námluvy s polskou stranou, jejichž ovocem měla být společná protibolševická koalice. Pro Pilsudského, který zasvětil život boji s carismem za svobodu Polska, byla neodolatelně lákavou představa Polska zasahujícího svým vlivem od Baltu k Černému moři, zabezpečeného před ruským nebezpečím množstvím spřátelených nárazníkových států. Měly jimi být Litva, Bělorusko a nepostradatelná Ukrajina, ochuzená ovšem o sporné západní oblasti v Haliči. Petljura byl vydán na pospas Pilsudského strategickým úmyslům. Zároveň však v této nejčernější hodince polskou pomoc potřeboval jako záchranný kruh před rudou záplavou.

Kdo vedl ruku, která střílela?

Z Kyjeva až na předměstí Varšavy – tak by se ironicky dala nazvat tato avantýra vedená nejlepšími úmysly. Jestliže počátkem května 1920 vpochodovala spojenecká vojska do hlavního města Ukrajiny, pak za tři měsíce bylo Polsku souzeno svádět zápas na život a na smrt s Rudou armádou na samotné Visle. Tehdy ji zdobilo ovšem vznešenější heslo: Za naši a vaši svobodu. Petljura po nevydařeném východním tažení zůstal v Polsku, později odešel do Francie. Jenže v roce 1924 se ve Francii aktivizují prosovětské elementy. Petljuru zachvacuje znechucení a přemýšlí o odjezdu do Anglie či za oceán. V dopise dceři vyjadřuje rezignované tušení, že další etapy boje za ukrajinskou nezávislost se již nedočká.

Ta za ním se svou matkou přijíždí z Varšavy v srpnu 1925. Posledním místem pobytu Petljurových je malý byt v Latinské čtvrti Paříže. Rodina žije bídně. Noviny Tryzub, které Symon začíná tou dobou vydávat, přetrvaly jeho smrt a 15 let tvořily platformu Ukrajinské lidové republiky v exilu. „To máš za vraždy! To máš za pogromy!“ křičel neznámý muž, když z jeho revolveru na rohu rue Racine a Boulevard Saint-Michel vycházely rány, které psaly ukrajinské dějiny. Dějiny podobně nelítostné, jako byla ruka samozvaného mstitele Samuela Schwartzbarda. Samozvaného, nebo kýmsi řízeného?

Radiodokument