Osudy – Můj život 1/10 (2016)

Přidal: Premek |

Červen 13, 2016

Marcel Reich-Ranicki. Kapitoly ze vzpomínek obdivovaného i haněného literárního kritika. Jako rozporuplná nit se táhne celým jeho životem zkušenost se zemí, jíž vděčí za štěstí, pramenící z poznání německé literatury, ale díky níž poznal i strach z německého barbarství. Překlad Marta Myšková. Připravila Olga Stehlíková. Režie Petr Mančal.

Účinkuje Jiří Hromada.

Natočeno 2016. Premiéra 13. – 17. 6. 2016 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.).

Lit.: anonym: Marcel Reich-Ranicki: Můj život. In web ČRo 3 Vltava, červen 2016 (článek). – Cit.: Kapitoly ze vzpomínek obdivovaného i haněného literárního kritika. Jako rozporuplná nit se táhne celým jeho životem zkušenost se zemí, jíž vděčí za štěstí, pramenící z poznání německé literatury, ale díky níž poznal i strach z německého barbarství.

Marcel Reich-Ranicki byl obávaným německým literárním kritikem druhé poloviny 20. století, kontroverzní, leč respektovanou osobností umělecké scény. Narodil se roku 1920 v polském Włocławku do židovské polsko-německé rodiny jako Marcel Reich. Coby vlast však nevnímal ani Polsko, které mu nikdy nepřirostlo k srdci, ani Německo, kam po válečném běsnění emigroval ze středu Evropy, promořeného komunismem. Vlastí se totiž tomuto neúnavnému a nesmiřitelnému kritikovi stala personifikovaná literatura. Poezie mu vždy, i v časech nejtěžších, byla azylem a hudba útočištěm.

Reich-Ranicki přežil se ženou Tosiou holocaust: deportaci z Německa, kde studoval reálné gymnázium, otřesné životní podmínky varšavského ghetta, léta v děsivém úkrytu, hladu, bídě a ponížení. Stejně intenzivně ale prožíval coby komunista také zradu dobových ideálů v Polsku 40. a 50. let. Podobně bojoval s pocitem vyděděnce, který se musí v západní zemi prosazovat a zoufale tam nezapadá. Jako právoplatný občan, partner a přítel není Němci vnímán ani po desítkách let svého působení v tamním kulturním prostoru. Radost a vděk, které vždy pociťoval vůči německému umění, jsou vykoupeny strachem z německého barbarství.

Hned po své emigraci v roce 1958 se, tehdy už s přízviskem Ranicki, jež méně upomíná Třetí říši, uplatnil jako kritik deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, lierární publicistiku psal rovněž pro týdeník Die Zeit. Stal se kritikem německé literární skupiny Gruppe 47. Byl iniciátorem rozhlasového pořadu Literární kavárna, kde se věnoval německojazyčné literatuře (1964-1967) i jedinečného diskusního pořadu německé ZDF, Literárního kvarteta, které moderoval v letech 1988-2001. Zaměřoval se nejen na milované autory romantiky, ale rovněž na soudobé tvůrce; speciální, avšak zdaleka ne vždy příznivou, pozornost věnoval dílu Güntera Grasse, Heinricha Bölla, Thomase Bernharda, Maxe Frische, Friedricha Dürrenmatta, Elfriede Jelinekové a Petera Handkeho. Celoživotní láskou mu bylo dílo Thomase Manna.

Jeho kritiky byly považovány za velmi přísné, měl proto mezi literáty a kolegy podstatně více zavilých nepřátel než oddaných přátel. „Wer schreibt, provoziert“ neboli „Kdo píše, provokuje,“ řekl. Provokoval rád. „Třináct let, 77 pořadů, 400 knih, 320 uražených autorů,“ zněl ostatně titulek interview z roku 2001 s tímto váženým ale stejně tak nenáviděným mužem. V době svých největších úspěchů byl Ranicki označován za „literárního papeže“, který drží nad německou literaturou svrchovanou moc. Jeho nejvyšším cílem ale nebylo dominovat literárnímu světu, byť jeho ambice byly vysoké, ale udělat co nejvíc pro literaturu. Toto prvotní kritérium aplikoval po celý svůj život. Marcel Reich-Ranicki zemřel v roce 2013 ve Frankfurtu.

Jeho vlastní životopis Můj život (Mein Leben, 1999) okamžitě našel celosvětovou odezvu. Memoáry byly přeloženy do řady jazyků a adaptovány rovněž filmově. Autor v nich zpracovává svůj dramatický život od narození do pokročilého stáří, které strávil po boku své ženy a především po boku německé literatury, hudby a divadla. V češtině vyšel Reichův životopis roku 2003 v překladu Marty Myškové v nakladatelství Větrné mlýny.

Četba na pokračování