Rozhovor měsíce – Swing tanzen verboten (2016)

Přidal: Premek |

Prosinec 2, 2016

Rozhovor s historikem a autorem knihy Swingaři a potápky v protektorátní noci. Připravil Milan Tesař.

Hovoří Petr Koura.

Natočeno 2016. Premiéra 1. 12. 2016 (ČRo Jazz, 14:00 h.) v cyklu Rozhovor měsíce. K poslechu zde.

Lit.: Tesař, Milan: Swing tanzen verboten: Petr Koura o světě swingových výstředníků za války. In web ČRo Jazz, prosinec 2016 (článek). – Cit.: Swingaři a potápky v protektorátní noci – Česká swingová mládež a její hořkej svět. To je celý název objemné knihy historika Petra Koury, který se zabývá swingovou hudbou, tancem, módou a dalšími aspekty této kultury v českých zemích v době protektorátu. Auto knihu představí v Rozhovoru měsíce na ČRo Jazz v pátek 2. prosince ve 14:00.

Název i podtitul knihy je narážkou na dílo Josefa Škvoreckého, s nímž si Petr Koura před jeho smrtí intenzivně dopisoval a který ještě stihl napsat ke knize předmluvu. Výraz „protektorátní noc“ v titulu svazku má dva významy.

„Jednak se tím míní, že swingaři žili nočním životem a že swingová hudba byla provozována ve večerních hodinách. Ale zároveň jsem tím názvem chtěl vyjádřit, že období, ve kterém se to děje, je pod příkrovem noci, represe, války.“ Slovní spojení „hořkej svět“ pak pochází ze stejnojmenné sbírky povídek Josefa Škvoreckého z roku 1969.

S oblibou swingové hudby souvisí i specifická dobová móda, kterou historik v knize i v rozhovoru barvitě popisuje. Na otázku, zda se dá vůbec vystopovat, jak se k nám swingová móda z Ameriky dostala, odpovídá:

„Dlouho jsem se tím zabýval a původně jsem si myslel, že ten zdroj objevím. Domníval jsem se, že jím bude nějaký americký film s postavou, podle níž se mladí lidé začali oblékat. Jenže jsem žádný takový zdroj nenašel, protože zdrojů bylo ve skutečnosti více.“

Kdo to byly potápky? Petr Koura přibližuje swingové výstředníky:

K těmto zdrojům patří jak obecně jazzová hudba, která v sobě nese určitý rebelující potenciál, tak i americké filmy, v nichž však vidíme spíše „uhlazené pány v cylindrech“. Jako zajímavý příklad amerického filmu však Koura uvádí snímek Kobylkáři s bratry Marxovými, v němž se objeví „velice zběsilý swingový tanec“.

Protože Kourova kniha pojednává o „české swingové mládeži“, ptáme se, kdo v době protektorátu spadal do kategorie „mládež“. Historik vysvětluje, že v době druhé světové války se mládež definovala poněkud jinak – šířeji – než dnes. Spadali pod ni totiž lidé až na práh třicátého roku života.

Repro: Potápka - Hudební fraška - Foto: Archiv Petra Koury

Příslušníky swingové subkultury však byli především studenti, a to častěji z velkých měst než z venkova. Swing se totiž hrál a poslouchal především ve městech a jeho centrem byly především kavárny a městské taneční podniky. Výjimečně však existovaly skupinky mladých, kteří jezdili mimo město a vozili si s sebou gramofon, na němž si tuto hudbu pouštěli.

Jazz úplně zakázán nebyl

V další části rozhovoru Petr Koura vyvrací známý mýtus, že jazzová a swingová hudba byla v době protektorátu zakázána. Že je to nesmysl, ukazuje na příkladu písně Inky Zemánková Má láska je jazz z roku 1941, která byla nejen nahrána, ale pod tímto názvem vyšla i tiskem. Tím se protektorátní Čechy a Morava lišily od Německa, kde tatáž skladba žila svým životem pod jiným názvem – lásku k jazzu v jejím německém textu nahradila láska k ženě.

Petr Koura udává dva důvody, proč jazz nebyl zakázán. Prvním je nesnadná definice tohoto hudebního žánru – je nesnadné říct, co jazz už je a co ještě není. Druhým důvodem byla potřeba dopřát zábavu dělníkům, kteří těžce pracovali například ve válečném průmyslu. Kdyby lidé, pro které byla vážná hudba příliš náročná, nemohli oficiálně poslouchat swing, více by doma například ladili západní stanice.

Zatímco swing se u nás i za války oficiálně hrál a poslouchal, jinak to bylo s tancem. Petr Koura vysvětluje, že protektorátní režim několikrát (a nakonec „definitivně“) tanec zakázal. Přesto i v tomto případě existovaly cesty, jak zákaz porušit. Jednak byly povoleny taneční kursy, zpravidla pouze pro některé ročníky. Existovaly případy padělání rodných listů, aby se dotyční mohli kursů účastnit.

Vedle toho fungovaly ilegální taneční zábavy, a to zvláště na venkově. Někde kapely v tanečních místnostech vystupovaly, ale lidé tančili na chodbě nebo u toalet tak, aby provozovatel podniku mohl tvrdit, že o tom nevěděl.

V samém závěru rozhovoru Petr Koura, který se ke swingu dostal přes svůj dlouhodobý zájem o dějiny Protektorátu, přiznává, že si díky práci na této knize jazz oblíbil a dnes sbírá nahrávky nejen z 30. a 40. let. „Tím, že kniha vyšla, můj zájem o tuto hudbu rozhodně nekončí,“ uzavírá.

Petr Koura vybral jako ilustraci k rozhovoru několik dobových nahrávek v podání Orchestru Bennyho Goodmana, Inky Zemánkové, orchestru Emila Ludvíka nebo Kamila Běhounka. Rozhovor vede Milan Tesař (Radio Proglas). Kniha Petra Koury Swingaři a potápky v protektorátní noci vychází u nakladatelství Academia.

Radiodokument