Vězení pro krále braku (2016)

Přidal: Premek |

Prosinec 30, 2016

43. díl z cyklu Historie českého zločinu. Případ, který se odehrával za 2. světové války a v prvních mírových dnech, nemá v historii zločinu obdoby. Spisovatel, který píše o mnoha krvavých zločinech, se náhle sám stává zločincem. I to podivné jméno si dal sám: Willibald Yöring. Tragikomický případ muže, který chtěl být někým jiným a miloval neuvěřitelné příběhy. Jeden z nich i prožil. Případ zpracoval Emil Hruška. Scénář Bronislava Janečková a Emil Hruška. Režie Vít Vencl. Zvuk Petr Šplíchal.

Účinkují Robert Jašków, Lada Jelínková, Stanislav Šárský, Kryštof Nohýnek, Tomáš Karger, Milan Stehlík, Zdeněk Dolanský a Radim Madeja.

Natočeno 2016. Premiéra 28. 12. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.) v cyklu Historie českého zločinu. Repríza 11. 7. 2020 (ČRo Plus, 13:05 h.); 12. 7. 2020 (ČRo Plus, 9:33 h.). K poslechu zde.

Lit.: Janečková, Bronislava – Taud, Rastislav – Hruška, Emil: Vězení pro krále braku. Svérázný případ, který v historii českého zločinu nemá obdoby. In web ČRo 2 Praha, prosinec 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Grafoman, který si chtěl nechat pseudonym Göring. Udával, přiměl pražské úřady přejmenovat ulici v Praze po Karlu Mayovi. A po válce svou kolaboraci obhajoval plýtváním říšského papíru.

Václav Jelínek psal ve 20. a 30. letech minulého století pod jménem Sláva V. Jelínek a od roku 1943 jako Willibald Yöring. To v úporné snaze stát se Němcem se tak nechal i úředně přejmenovat, když mu nepovolili jméno Göring. Jako autor byl neuvěřitelně plodný (podívejte se na sbírku jeho knih) a „literární“ stopu zanechal i v kriminalistice.

Do doby nacistické okupace se politicky neangažoval. Ale svou velkou šanci ucítil po 15. březnu 1939, kdy se zcela ztotožnil s nacistickým režimem. Těžké časy pro něj začaly už v prvních mírových dnech roku 1945. Byl podezřelý z udavačství. Neprokázalo se ale, že by kvůli němu někoho zastřelili nebo poslali do koncetračního tábora.

Sláva Václav Jelínek (alias Willibald Yöring) byl fanouškem Karla Maye (na snímku v kostýmu své postavy Kary ben Nemsího). V roce 1940 Jelínek dokonce donutil úřady přejmenovat Libušinu ulici v Kyjích na ulici Karla Maye. Přál by si to prý sám Hitler.

Výjimečný případ

Podle § 11 tzv. Velkého dekretu (prezidentský dekret č. 16 z 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) mu tak tedy hrozilo jen 5–10 let.

Yöringův případ rozhodně nebyl v té době ojedinělý z hlediska paragrafů, ale kvůli osobě pachatele a velmi svéráznému stylu obhajoby. Ta jakoby vycházela z Yöringových brakových románů. Tvrdil, že ve skutečnosti „pracoval“ protinacisticky, odbojově. A proto bylo třeba se k Němcům chovat naoko loajálně.

Svérázná obhajoba

Těžiště jeho „odbojové činnosti“ mělo být přímo v psaní: tím, že mu vycházelo tolik knih, se Němcům nedostávalo papíru na protičeské politické spisy. A pak taky prý do každé své knihy ukryl „odbojový jinotaj“.

„Pouze Vaše politika je správná. Bojovat, nevěřit, pracovat. (…) Píši jako váš obdivovatel o Německu jako vzoru a naučil jsem se milovat vůdce. Moje žena mi připravila velkou radost vaší fotografií pro moji pracovnu, kde nyní visí na čestném místě. Jsem šťasten, že můžeme žít ve století, kdy žije velký vůdce, slyšet jeho projevy, slyšet jeho milý a drahý hlas a být svědky velkého německého vítězství. Třikrát Sieg Heil vůdci.“
Z Yöringova dopisu K. H. Frankovi

Třeba v románu Pěstní právo se malá osada (německých!) rolníků vydává na dalekou cestu přes Ameriku. Výprava se ocitne v poušti. Všem hrozí smrt a jejich velitel pak jde bez koně, jídla, vody a všechny zachrání… Ta cesta, to měl být podle Jelínkových vlastních slov u soudu český stát z roku 1918. A ten velitel prezident Beneš.

Podmínečné propuštění

Soudní lékař v Jelínkově případě konstatoval poruchu osobnosti. Ale odmítl pokládat ho za „blázna“. Jelínek podle něj trpěl podrážděností, únavou, poruchami soustředění a vnitřním napětím, které nedokázal uvolnit, rozhodně ale plně odpovídal za své činy. V roce 1946 tak byl odsouzen na 8 let.

Ve vězení se Jelínek podle všeho choval vzorně. Vedl knihovnu a časopis. Proto taky bylo vyhověno jeho žádosti o podmínečné propuštění po 5 letech. V žádosti z roku 1954 směrované prezidentu Zápotockému prosí o šanci „k další etapě literární činnosti“.

Poslední literární „dílo“

Chtěl pracovat pro národ a podílet se na budování socialismu a míru. Na knižní pulty se už ale nevrátil. Za jeho poslední dobrodružné dílo proto lze označit jeho svéráznou, vlastní rukou psanou obhajobu, která tvoří součást soudního spisu.

Radiodokument