Společnost On Air – Když ticho neexistuje (2017)

Přidal: Premek |

Květen 4, 2017

Taky znáte to rčení, že nevíte, co máte, dokud to neztratíte? Se sluchem to platí stoprocentně a vyplatí se o něj pečovat Jak se žije s tinnitem, šelestem v uších, který slyším jenom já. Připravil Ondřej Trhoň.

Natočeno 2017. Premiéra 4. 5. 2017 (ČRo Radio Wave, 13:20 h.). K poslechu zde.

Lit.: Trhoň, Ondřej: Když ticho neexistuje. Jak se žije s tinnitem, šelestem v uších, který slyším jenom já. In web ČRo Radio Wave, 4. 5. 2017 (článek + nahrávka k poslechu) – Cit.: Snad si ještě pamatujete bzukot starých, velkých televizí. Představte si, že vám zní v hlavě. Pořád. Ráno, před spaním, při čtení. V horších chvílích se vysokofrekvenční šum mění ve zvonivé řinčení, silnější je večer, po alkoholu nebo když vedle nečekaně zacinká tramvaj. Přestal jsem chodit na koncerty a v hospodě si sedám tak, aby na mě hudba hrála zprava. Ušní šelest, odborně tinnitus, je se mnou už 8 let. Já jsem se s ním naštěstí usínat naučil, řada lidí se ale kvůli němu propadá do depresí a úzkostí. Skutečnou příčinu lékaři neznají, účinná léčba neexistuje. A dostat ho můžete i kvůli jedné blbé náhodě.

Výjimečně se vyplatí začít čísly, protože ukazují, že tinnitus je skoro civilizační chorobou. Má ho 15 % dospělé populace, okolo 40 % z nich (včetně mě) má k němu přidruženou i hyperakuzi, zjednodušeně řečeno jsou jim nepříjemné i jinak úplně běžné zvuky. 45 % pacientů s tinnitem kvůli němu někdy v životě bojovalo s úzkostmi a celé tři čtvrtiny bojují s nespavostí. Řada lidí s tinnitem kvůli strachu z dalšího zhoršení mění své životní návyky, neobvyklé nejsou ani deprese.

S Lenkou si píšeme od začátku dubna. Lenka žije v Anglii a čerstvě bojuje s chronickým tinnitem. Požádal jsem ji, jestli nemůžu střípky naší konverzace publikovat, protože svědectví někoho, kdo se zrovna se šelesty vyrovnává, je mimořádně cenné. Lenčin příběh ukazuje, co je na tinnitu nejzákeřnější – jak nenápadná náhoda může zásadně změnit život už napořád.

„Zatím jsem nebyla na testech, čekám na ně. Ale umím si spojit dvě a dvě. Nejdřív koncert, kde jsem nemohla najít špunty. Pískání před usnutím a trochu i ráno a za tři dny let zpátky do Anglie. Letiště kvůli sociální fobii nedávám, v letadle mám klaustrofobii, takže celou dobu potřebuju mít nahlas sluchátka na rozptýlení… Pamatuju si hlavně jeden moment z přistávání, jako když ti mají prasknout uši. Nádech, výdech, vždycky se toho bojím, nemám to ráda… Polkla jsem pořádně a nic. Místo toho mě rozbolel vnitřek uší a hlava. Mohlo mě napadnout, že mít sluchátka při vzlítání a dosedání není dobrej nápad.“

Anglická wikipedie tinnitus definuje suše: „Sluchový vjem bez externí příčiny.“ Je prostě jen ve vaší hlavě a až na výjimečné případy nejde nijak změřit. Někomu v uších cvrliká, jinému hluboce hučí. Může to být zvuk táhlý nebo pulzující jako vlny. Já ho mám neustále, u řady lidí se střídá s obdobími ticha. Pro přesnější představu si můžete poslechnout ukázky na webu American Tinnitus Association. Spustit ho můžou některé léky (například aspirin), problémy s krční páteří nebo metabolické poruchy. Nejčastěji se ale objevuje po úrazech ucha a především po poškození sluchu. Pokud chodíte na koncerty, pravděpodobně ho taky znáte – jen si představte, že to řičení v uších nevymizí a zůstane s vámi po zbytek života.

„Asi to je tím, jak je to čerstvý, ale dřív jsem hodně četla a teď mi to právě při něm přijde až k nevydržení. Ruší mi to soustředění. Rána a večery jsou nejhorší části dne a zatím nebyl jediný den, kdy by to nebylo úplně neodbytný… Taky přemýšlím nad tím, jak moc si to zhoršuju vlastní pozorností. V pátek jsem byla u doktora, protože už ty bolesti hlavy, tlak a bolest v uších nešly vydržet, navíc jsem fakt málo a špatně spala… Doktorka mi bez testů prý zatím nic dát nemůže. Nakonec mi předepsala aspoň lehčí antidepresiva.“

Za můj tinnitus může špatně mířená přátelská facka na levé ucho a pár nešťastných rozhodnutí. Stačilo uhnout na druhou stranu, navštívit lékaře dřív, nezapomenout špunty… s pocity viny bojuje řada pacientů. Výčitky jsou o to horší, že léčba neexistuje. I přes stále se zvyšující objem výzkumu zatím vědci nenašli lék, který by byl schopný tinnitus nějak citelně mírnit. Lidem s výraznější ztrátou sluchu pomáhají naslouchátka – díky širšímu spektru vnímaných zvuků na svůj tinnitus zapomínají. Naštěstí, a moje zkušenost je stejná, si drtivá většina trpících nakonec na tinnitus nějak zvykne. Pro urychlení tzv. habituace, zvyknutí si na šelesty, se používají psychoterapeutické metody (především kognitivně-behaviorální terapie a relaxační terapie). Slibně se vyvíjí třeba nabídka podpůrných kurzů, které jako čerstvá oběť tinnitu můžete absolvovat po internetu. Řada lidí svůj tinnitus maskuje, třeba hudbou nebo bílým šumem, i proto, aby vůbec dokázali usnout.

Za můj tinnitus může špatně mířená přátelská facka na levé ucho a pár nešťastných rozhodnutí. Stačilo uhnout na druhou stranu, navštívit lékaře dřív, nezapomenout špunty…

„V sobotu jsem jela na první setkání podpůrné skupiny, kterou spoluorganizuje British Tinnitus Association. Bylo nás tam asi tak 17 a byla jsem ve věku pod 40 let jediná. Takhle čerstvě tam kromě mě byla ještě jen asi 65letá svobodná paní, moc sympatická, taková rázná. A přesto se jí třásl hlas, když říkala, že kromě tinnitu má přes 8 měsíců i hyperakuzi a phonofobii (panický strach ze zvuků). Vyprávěla, jak si to v podstatě taky přivodila sama nějakým blbým zahradním přístrojem, co se na chvilku zbláznil. Říkala, že vyrovnávání se s tinnitem jí hodně připomínalo truchlení po pohřbu.“

Jak jsem říkal, patřím mezi zmíněných 40 %, u kterých se s tinnitem pojí ještě zvýšená sluchová citlivost. Nejhorší proto pro mě bylo vyrovnat se s tím, jak moc se změnil můj běžný život. Je to nekončící proces. Už řadu let nechodím na koncerty, a když mě kamarádi zvou na svůj klubový set, musím odmítat. V hospodě si sedám levým uchem směrem od reproduktorů, když přijíždí vlak, držím si uši. Ztrátu sluchu mám naštěstí docela mírnou, zato obavy ze zhoršení šelestů a hyperakuze si nosím neustále s sebou. A taky jsem zjistil, že dobrá polovina z toho je o psychice. Protože u tinnitu bohužel platí, že čím víc na něj člověk myslí, tím silnější ho má.

„Nějaký různý ruchy, šumy jsem zkoušela, ale to mi vadí kvůli monotónnosti – ve finále mě to na ten tinnitus spíš nutí myslet. Radši si poslechnu potichu hudbu. Jestli to je dobrý přístup, nevím, ale za ticha usínat nedokážu. Nakonec mě to naučilo ráno rychle vstávat, něco začít hned dělat, ať se to přehluší. Klidný líný polehávání už neexistuje.“

Původ tinnitu je stále neznámý. Nejslibněji zní teorie, která jej přirovnává k fantomovým bolestem: aby mozek vyrovnal ztrátu sluchu, která se s tinnitem často pojí, zesílí sluchové signály a pacient najednou slyší i zvuky, kterých si dřív nevšiml. Zajímavě proto vypadají pokusy s modulací mozkové aktivity pomocí elektrod. A i když výsledky se zatím zdají pozitivní, na důkladné a průkazné ozkoušení se ještě čeká. Hlavu vědcům mate i fakt, že někteří lidé tinnitem trpí i bez zjevné traumatické příčiny, třeba kvůli dentálním nemocem. Vypadá to, že tinnitů a mechanismů, které je spouští, bude celá řada.

„Že je to moc nahlas, jsem si taky u hodně filmů a seriálů říkala. Je drsný, jak si člověk neuvědomuje, co za hrozný zvuky okolo nás je. Třeba, jak říkáš, to kino. Nebo otravný sekačky, vrtačky, hlasitý cinkání v kavárnách nebo uječený děti, jejichž rodiče se tváří pohoršeně, když si zacpáváš uši. Obecně se to celý špatně popisuje a vysvětluje někomu, kdo to nikdy nezažil nebo tomu po koncertě nevěnoval pozornost a vyspal se z toho.“

Základní prevencí je vyhýbání se hlasitým místům a poctivé používání ochranných pomůcek tam, kde je to potřeba. Kvalitní špunty, které hudbu na koncertě zkreslují minimálně, stojí méně než tisíc korun. Při představě bezesných nocí, během kterých se učíte s cvrlikáním v uchu usínat, je to směšná částka. Horší to mají ti, kteří hluku utéct nemohou – třeba profesionální muzikanti nebo oběti nehod. Příliš blízká petarda, moc doprava otočené kolečko hlasitosti nebo jen obyčejná facka. Přijít k tinnitu jde jak z vteřiny na vteřinu, tak dlouhodobým zanedbáváním vlastního zdraví.

„Jak to zní: představ si zvukovou stopu, kde jsou dvě linky, co se různě překřikují – jedna je jako cvrčci, co jedou nahlas a bez pauz, druhá je takový trochu vyšší jednolitý pískot, podobný tomu, když dřív vypadnul televizní signál… A obě jsou překryty takovým šumovým filtrem. Přitom stačilo nad tím párkrát nemávnout rukou, nebejt hloupá a nemusela jsem to mít. Vím už od začátku, že není lék. Že mi nikdo nebude schopný říct, jestli to vůbec někdy zmizí, a že s tím nic moc neudělám. Už od začátku vlastně počítám tak nějak s nejhorším.“

Já sám jsem se za osm let s tinnitem naučil hlavně dvě věci. Taky znáte to rčení, že nevíte, co máte, dokud to neztratíte? Se sluchem to platí stoprocentně a vyplatí se o něj pečovat. Druhé poznání je, že s tolerantním a chápavým okolím se uzdravuje mnohem líp. Tinnitus je zákeřný, protože není vidět, a přitom jím trpí více než jeden člověk z deseti. Je to nemoc, na kterou skoro nejde zapomenout, a děsí o to víc, že zbavit se jí už nikdy nejde. Nadějí může být neustále se zvyšující počet publikovaných vědeckých článků, které se tinnitem zabývají – v porovnání s devadesátými lety jich každý rok vychází více než trojnásobek. Než se ale léčba najde, nezbývá než na sebe dávat pozor. Protože když už jednou tinnitus dostanete, budete si muset na neustálý šum neexistující televize zvyknout. A přeladit nepůjde.

„Měla jsem moc ráda ticho, bylo nepopsatelně uklidňující. Nejvíc třeba, když sněží, když slyšíš dopadat vločky. Až k zoufalství mě dohání představa, že už se nikdy nebudu moct do takových zvuků zaposlouchat. Fakt si nedokážu představit, jak se takový viny někdy zbavit.“

Radiodokument