TGM nebyl jen uctívaný idol (2017)

 Jak vlastně mohou čtenáři k vaší knize s trochu provokativním názvem přistupovat?

„Já jsem samozřejmě vždycky rád, když mé knihy čtou čtenáři různými způsoby. Psát knihu, která se dá číst jen jedním způsobem, je podle mého názoru zbytečné. Takže se vždycky snažím, když píšu o nějaké osobnosti, aby to byl současně obraz doby a prostředí, ve kterém ta osobnost žila. Takže jsem rád, že se tato kniha dá číst různými způsoby. A myslím si, že vztah prezidenta Masaryka k Oldře Sedlmayerové je jenom jedna vrstva, řekněme ta na povrchu. Vrstvy, které jsou pod tím, pro mne ale byly neméně důležité. Například obraz moravského ženského hnutí, pro mne úplně nový, mne překvapil tím, jak to hnutí bylo zajímavé, široké a jaké se tehdy řešily problémy.“

Má tato vaše kniha návaznost – a já se domnívám, že ano – na vaši předchozí knížku o Haně Benešové?

„Návaznost má, Hana Benešová a Oldra Sedlmayerová se osobně znaly a pohybovaly se po určitou dobu v podobném prostředí. Oldra Sedlmayerová dokonce napsala brožurku o Haně Benešové, která ovšem nikdy nevyšla.“

Vraťme se k Oldře Sedlmayerové. Kdo to vlastně byl?

„Narodila se v roce 1884 jako nemanželské dítě, takže byla sociálně poměrně hendikepovaná. Toužila po vyšším vzdělání a myslím, že měla poměrně velké ambice literární, které se jí ale nikdy nepodařilo zcela naplnit. I když ona si o sobě myslela, že je spisovatelka a básnířka. Z dnešního hlediska je však její poezie poněkud komická. Zároveň se angažovala v něčem, co dnes nazýváme občanská společnost. Byla členkou a vzdělavatelkou Sokola, členkou Masarykovy realistické strany, a to v době, kdy ženy ještě ani neměly volební právo. Už za Rakouska a poté i za republiky byla členkou ženských spolků. Čili byla to žena velice agilní a pohybující se v různých prostředích a v různých kontextech. Většinou kolem Brna, protože od roku 1916 až do své smrti žila v obci Tetčice, která je dnes vzdáleným předměstím Brna.“

Jak došlo k jejímu setkání s Masarykem?

„K prvnímu setkání došlo už v roce 1906 na slavnostech Karla Havlíčka Borovského, kde mu byla představena. Později četla Masarykovy knihy, přejala jeho názory a jeho pohled na svět. Vstoupila do jeho strany, stýkala se s ním v době, kdy vedla stranickou buňku v Přibyslavi, takže jejich kontakty před první světovou válkou byly poměrně časté. Po válce se s ním několikrát sešla i společensky a v roce 1928 došlo k tomu osudovému setkání, které vedlo k navázání vztahu, který popisuji v knize.“

Mne zaujalo to, jak od samého začátku a vlastně v průběhu všech kontaktů s Masarykem k němu byla z dnešního pohledu až devótní. Bylo to dobové schéma, nebo v tomto případě to přeháněla a byla za hranou toho, jak se k němu běžně chovali lidé v jeho okolí?

„Já bych řekl, že masarykovské tatíčkování bylo tehdy celkem běžné. Devótních básniček na Masaryka jsou spousty, a to i od dnes známých básníků. Mám dojem, že ona v tom zašla dále, než byl průměr. V té době ale prezident republiky byl skutečně něco jiného než dnes…“

Jen tedy v krátkosti: jak dlouho probíhal vztah mezi nimi?

„Řekl bych, že minimálně čtyři roky. Byl to velmi intenzívní vztah, který se naplňoval hlavně v korespondenci. Psali si někdy téměř denně. Ona jemu psala i několik dopisů týdně a prezident jí psal minimálně jeden dopis týdně. A to jejich korespondenci nemáme celou. Stýkali se i osobně, i když ty osobní schůzky pochopitelně nebyly tak časté. I ty ale jdou do mnoha desítek. Máme zdokumentováno asi 85 schůzek za dobu jejich vztahu. Je otázka jestli víme o všech, ale i to svědčí o tom, že tento vztah byl poměrně intenzívní.“

Oldra Sedlmayerová byla manželkou přednosty stanice v Tetčicích u Brna. To znamená, že musela dojíždět do Prahy…

„Ano, můžeme říct, že svůj život trávila pendlováním mezi Tetčicemi a Prahou. Usnadňoval jí to fakt, že měla režijní lístek, takže měla dráhu v podstatě zadarmo.“

Masaryk říkal: za čtyřiadvacet haléřů!

„Ano, to ani tehdy nebylo moc.“

Stýkali se v pražském hotelu Esplanade, Oldra Masaryka několikrát navštívila i na Hradě, krátce byla hostem i v Lánech. Do Topolčianek nejela?

„V Topolčiankách byla také jednou, celých osm dní. Tím vlastně skončila doba jakýchsi oficiálních kontaktů s rodinou prezidenta, protože pak došlo k nějakému konfliktu mezi Alicí Masarykovou a prezidentem. Jeho výsledkem bylo, že nadále se stýkali mimo bydliště prezidenta.“

Jak na tento poměrně nerovný vztah reagovala rodina TGM? Ta jistě měla snahu uchovat obraz Masaryka co nejčistší.

„Ano, musíme si uvědomit, že Oldra Sedlmayerová byla tehdy vdaná paní. A na to se pohlíželo trošku jinak než dnes. Neznáme detaily, ale víme, že Alice byla tomuto vztahu velmi nenakloněna. Pravděpodobně i Jan Masaryk. Lidé v užším okruhu kolem prezidenta se na něj dívali s tichou nevraživostí. Oni přece Masaryka také milovali! A prezident má najednou mnohem bližší vztah s nějakým vetřelcem, který přišel kdoví odkud? Myslím, že většina lidí kolem prezidenta se na tento vztah dívala s větší či menší nevraživostí. Nepodařilo se mi identifikovat nikoho, kdo by tomu v rodině vyloženě přál.“

Oldra Sedlmayerová se přitom snažila získat přízeň jak Alice Masarykové, tak i Hany Benešové. Psala o nich brožury, iniciovala různé akce, které měly oslavit nejen prezidenta Masaryka, ale i jeho paní Charlottu, velmi se zasloužila o vznik jejího pomníku. Ta její snaha naklonit si rodinu byla poměrně velká…

„Ke vzniku pomníku, který zmiňujete, došlo ještě dřív, než navázala vztah s prezidentem Masarykem. Čili to nemůžeme považovat za projev snahy naklonit si jeho rodinu. Byl to spíš projev obdivu, který chovala nejen k Masarykovi, ale i k jeho zemřelé ženě. Je pravda, že pod vlivem Alice Masarykové začala psát životopis Milana Rastislava Štefánika. Přímo v dopise prezidentu Masarykovi uvádí, že knihu píše s tím záměrem, aby s ní byla Alice spokojená a aby si ji tím naklonila. To se jí však nepodařilo, protože ten životopis nikdy nenapsala. Jako řadu jiných věcí.“

Oldra společně s Masarykem společně plánovali poměrně rozsáhlou literární činnost. Jednak spolupracovali na celé řadě článků, které podepisovali různými šiframi a které vycházely hodně v Lidových novinách i jinde. A začali dokonce psát román!

„Slovo začali myslím není úplně přesné, protože torzo toho románu má přes pět set stránek. Oldra napsala a zveršovala poměrně velkou část tohoto románu. Můžeme říct, že mu chybí pouze závěr. Ten román je obrazem jejich vztahu, přeneseným do literatury. Je psán poměrně zvláštní, napůl básnickou a napůl prozaickou formou. Z dnešního pohledu literárně určitě neobstojí. Podle mého názoru je to ale zajímavý pramen pro poznání Masaryka i Oldry Sedlmayerové. A myslím, že by si zasloužil kritické vydání.“

Masaryk někde uvádí, že už jako mladý chlapec velmi toužil napsat román…

„Ano, tuto Masarykovu tužbu máme doloženou z různých pramenů už ve velmi nízkém věku, ale i později. Třeba spisovateli Herbenovi ještě ve 20. letech říkal, že by chtěl napsat román svého života. Podle všeho ale nedokázal psát příliš osobně. A tak spolupráce s Oldrou Sedlmayerovou mu zřejmě umožnila do literárního díla projektovat některé osobní záležitosti, aniž by musel být přímo autorem.“

Jak tento vztah skončil? On vlastně neměl žádný náhlý konec…

„Náhlý konec neměl, pravděpodobně z něj ale vyvanula vášeň. Masaryk také navázal vztah s jinou ženou. Náhlý konec prakticky všech Masarykových kontaktů se světem znamenala až jeho choroba, která propukla v květnu 1934 a která ho vyřadila z normálního života.“

Tam nastává pro Oldru Sedlmayerovou velmi těžké období, kdy se ocitá v existenčních problémech, ve velké nouzi. Jak jsem pochopila, tak se ji Masaryk zřejmě snažil finančně zabezpečit. Snad jí v tomto směru dal i jakési přísliby. Ať už ale vlastní nešikovností nebo shodou jiných okolností se Oldra Sedlmayerová se svou rodinou zadlužila. A pak se začala domáhat plnění prezidentových slibů a trochu tlačila na Hrad, aby jí z té situace pomohl. Nevydírala tak trochu Masarykova nástupce Beneše?

„Trochu ho samozřejmě vydírala. Ona se skutečně ocitla v zoufalé finanční situaci. Dlužila na tehdejší dobu astronomickou částku a věřitelé chtěli peníze zpátky.“

Jak se vůbec mohla tak zadlužit? Tam šlo o statisíce nebo dokonce přes milion korun!

„Ona koupila statek. Chtěla tak zabezpečit svého syna, který byl vystudovaný agronom. Na tento statek jí Masaryk měl poskytnout peníze. V té době ale právě dostal mrtvici, takže peníze neposkytnul. Navíc tam došlo k dalšímu souběhu nešťastných okolností, jako byla špatná úroda atd. Statek proto museli velmi brzy se ztrátou prodat. A Oldra vztah s Masarykem využila k tomu, aby tlačila na prezidenta Beneše, aby její závazky uhradil on. A to se nakonec stalo. Zde musíme mluvit hypoteticky, protože prameny jsou jednostranné a někdy i trochu rozporuplné. Ta částka ale mohla překročit i milion tehdejších korun, což si na dnešní poměry vynásobte padesáti.“

Rok 1937 a další léta byla pro Oldru Sedlmayerovou velmi těžká. Úmrtí Masaryka, Mnichov, okupace, sebevražda jejího syna za druhé světové války a úmrtí manžela na jejím konci. Jak vlastně ta stará, opuštěná a chudá paní dožila?

„Dožila přesně tak, jak to popisujete, v chudobě a v osamění. Finančně ji trochu podporoval její nevlastní bratr. Určitě to nebyl lehký život už jen z toho důvodu, že po roce 1948 přišla o byť i jen teoretickou možnost, že by si mohla přivydělat psaním. Navíc po roce 1948 skončily svou činnost spolky, kde byla členem. Zmizel Sokol, zmizely ženské spolky, občanská společnost nevydržela nápor komunistické diktatury. Byla pak relativně izolovaná, dopisovala si se starými přítelkyněmi, občas k ní někdo zajel na návštěvu. Byl to ale velice smutný konec.“

Nicméně u sebe stále měla ony poměrně výbušné Masarykovy dopisy. Jak se potom dostaly k badatelům? K vám?

„Nevíme to úplně přesně, ale ta trajektorie je daná tím, že veškerý její majetek zdědil její nevlastní bratr, který ji podporoval. Ten za tři roky také zemřel a jeho majetek zdědil jeho syn. A jeho syn, to už je však hypotéza, někdy v 60. letech začal tyto písemnosti nabízet do antikvariátu. Tehdy byl poměrně propracovaný systém. Pokud někdo nabízel něco historicky cenného do antikvariátu, tak antikvariát musel učinit dotaz někde v archivu nebo v podobné instituci, jestli o to nemají zájem. Díky tomu Památník národního písemnictví vstoupil v přímé jednání s dědicem a pozůstalost od něj odkoupil. Od konce 60. let je tato korespondence v Památníku národního písemnictví, přičemž na konci 90. let se objevily ještě další části. To nasvědčuje tomu, že další dopisy jsou možná ještě u příbuzných nebo u jiných majitelů.“

Překvapilo vás něco při práci na této knize? Narazil jste na něco, kdy jste si řekl: Tak tohle bych nečekal?

„Musím říct, že mne Masarykovy dopisy překvapily mírou své explicitnosti. A vlastně mne celý tento příběh překvapil tím, jak je košatý. Na počátku jsem nečekal, že to bude tak epický příběh. A že i ten Oldřin je sám o sobě tak zajímavý.“

Musel jste určitě uvažovat nad tím, jestli a případně kde je hranice, kdy si sám badatel řekne, že tohle publikovat nebude. Stalo se vám to?

„Samozřejmě se mi to stalo. Uvažoval jsem nad některými pasážemi, jestli by tam měly být nebo ne. Pak jsem se ale na základě několika argumentů rozhodl, že by to tam mělo být celé.“

Jste tedy spíš pro otevřenost vůči těmto dobovým dokumentům, nikoliv pro jejich výběr?

„Argument, který se v některých diskusích objevuje, zní, že bychom neměli publikovat něco, na co Masaryk napsal SPAL! To ale nebyl vzkaz historikům, to byl vzkaz Oldře Sedlmayerové. Ona měla možnost ten dopis spálit, ale neudělala to. Je to stejné, jako když se podíváme do vydané korespondence Boženy Němcové. Už na třetím dopise, který posílala Bohuslavě Rajské a v němž jí radila, jestli si má vzít Františka Ladislava Čelakovského, je napsáno: spal! Kdyby se však historikové řídili tím, co píšou lidé v dopisech o tom, co se s nimi má stát po přečtení, tak bychom nemohli vydávat žádné edice korespondence. Většina těch dopisů přece nebyla psána s tím, že budou někdy zveřejněny.