Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Nedokončená role Jana Třísky

Přidal: Premek |

Listopad 21, 2017

Přemysl Hnilička

Počátek sedmdesátých let bývá z hlediska rozhlasové historie logicky pojímán jako období uměleckého zmaru a nástupu všehoschopných neumětelů. Přesto existují výjimky, byť se o nich z různých důvodů neví. V případě dramatizace románu Michaila Šolochova Tichý Don je důvodem téměř absolutní neznámosti paradoxně zákaz nejvyšších míst.

Podle Šolochovova textu připravil dramatizaci Jaromír Ptáček pod názvem Zpráva o lásce a bloudění donského kozáka Grigorije Melechova podle zaznamenání Michaila Šolochova (1971). Románová epopej, v níž hlavní hrdina prožívá vedle tragické lásky také boje v kozáckém vojsku (tady bojuje nejprve na straně „kontrarevoluce“, po prozření se však přidává k bojovníkům říjnové revoluce), byla tou dobou již zcela ikonickým textem komunistického kánonu, a tak se zdálo, že rozhlasové realizaci nestojí nic v cestě.

Ptáčkovu dramatizaci Šolochovova Tichého Donu realizoval režisér Josef Melč. Dramatizátor ve svých vzpomínkách pro Divadelní noviny napsal: „Proč právě Šolochova, kterého jinak /Melč/ nesnáší? Třeba pro ty hekatomby smrti. Pro chorovod jmen těch, kteří už jenom byli.“

V režii Josefa Melče tu jednotlivé scény vystupují jako hlubotiskové fotografie, jako daguerrotypie, bez vnějšího pohybu, zato se silným vnitřním nábojem (podobně Melč realizoval o deset let později Dostojevského Idiota); později natočený Tichý Don režiséra Jiřího Horčičky je oproti Melčově inscenaci rozpohybován jako širokoúhlý film; stejný princip pak Horčička použil i v realizaci Tolstého Vojny a míru. Podobně antipodičtí jsou i vypravěči obou inscenací: v Melčově to je starozákonní Josef Patočka, u Horčičky moderní Luděk Munzar.

Protagonista hlavní role Grigorije Melechova Jan Tříska si na režiséra Melče dobře pamatoval a v osobním e-mailu jej charakterizoval jako „talentovaného, charismatického a idiosinkratického chlapíka“. K herecké práci samotné poznamenal pouze: „Nebýt vašeho bádání, dávno bych na Zprávu o lásce a bloudění zapomněl. Nemám ponětí, co se s projektem stalo. Sedmdesátá léta byla doba pohnutá. Předpokládám, že Grigorij Melechov propadl mezi škvíry rozhlasových dějin.“

Melčova a Ptáčkova realizace byla plánována na 12 dílů, natočeno bylo celkem pět, pak bylo natáčení zastaveno. Důvod? Jaromír Ptáček ve svých zápiscích vzpomíná: „Nadšení po poslechu. A sprcha z vedení, které rozhodlo, že je pojetí příliš existencionální. Šéf hudební redakce dospěje k názoru, že by měl autor zaplatit náklady natáčení“, tj. 300 000 Kčs. Důvodem mohlo být i to, že schvalovatele vyděsila drastičnost líčení bolševické revoluce a bezohlednost, s níž revolucionáři nakládali s každým, kdo se jim (ať už skutečně nebo třídně) postavil. V rozjitřené době čerstvě po okupaci vojsky Varšavské smlouvy by inscenace mohla pro normalizační vedení skutečně působit kontraproduktivně.

Přitom lze z oněch pěti dílů soudit, že šlo o vrcholnou režii Melčovu; jednotlivé vedlejší postavy zde vystupují jakoby z mlhy vzpomínek, zašeptají svůj příběh a pak opět beze stopy mizí. Sbor vesničanů zde působí jako chór, především v úvodu jednotlivých dílů, Melč s nimi pracuje až voicebandovým způsobem. Grigorije Melechova hraje Jan Tříska – veškeré vášně, které Grigorijem lomcují, skrývá Tříska uvnitř, ven probublávají jen jednotlivé, často přes zuby cezené repliky, skrývající v sobě buď jen těžce zkrocenou vášeň či zuřivou nenávist. Velký posluchačský účin má především pátý díl, líčící bídu ruských vojáků a civilistů v první světové válce; tragické příběhy často končící smrtí vypravěče jsou líčeny klidně, bez vzruchu (podobně jako v inscenaci „Přelíčení“ Petera Weisse v režii Schultze-Rohra). Těmito příběhy jsou prokládány vnitřní zneklidňující úvahy Grigorijovy, v nichž přemýšlí o smyslu poslouchání rozkazů, které nevedou k lepšímu životu.