Filmy pro děti roku 2017 (2018)
Připravil Radek Habáň.
Natočeno 2018. Premiéra 23. 1. 2018 (Rádio Proglas, 16:00 h.).
Lit.: Habáň, Radek: Filmy pro děti roku 2017. In web Radio Proglas, 23. 1. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V roce 2017 měly v českých kinech premiéru téměř tři desítky filmů pro děti. Radio Proglas vám jako každý rok přináší jejich přehled od nejhorších po nejlepší. Žebříček sestavil moderátor a redaktor Radek Habáň.
Letos Radek nezařadil žádný film do kategorie „To nejhorší“ a do kategorie „To nejlepší“. Žádný z filmů nebyl tak grandiózní, aby si zasloužil post toho nejlepšího. A žádný nebyl tak strašný (i když…), aby si zasloužil popelnici :-).
(Do žebříčku nebylo zařazeno drama s hororovými prvky o umírání maminky dvanáctiletého chlapce Volání netvora: Příběh života. A také sociální sonda do disfunkční rodiny Pátá loď o únosu dvou miminek. Oba filmy patří do kategorie filmů pro dospělé. I kdyby zde figurovaly, nijak výrazně by pořadím nezamíchaly.)
Filmy jsou pro přehlednost seřazeny do tří kategorií: 1. Filmy podprůměrné aneb filmová bída. 2. Průměr. 3. Filmy nadprůměrné, které se povedly. A hitparáda může začít.
1) Filmy podprůměrné aneb filmová bída
Jak název napovídá, animovaná komedie Příšerky pod hladinou je o vodních příšerkách. Naši Zemi totiž pokryl nekonečný oceán, lidstvo se odstěhovalo na jinou planetu a my sledujeme dobrodružství chobotničky Deepa a jeho kamarádů krevety, ďasa a murény, jak společně zachraňují své kamarády z podmořské pasti, kde uvízli.
Chcete děti, které chodí do školky postrašit (např.: rybí zombie)? Pusťte jim Příšerky pod hladinou. Chcete děti školou povinné unudit k smrti (nulový humor)? Pusťte jim Příšerky pod hladinou. Chcete dospívající děti otrávit logickými nesmysly (např.: ryby se zachrání před velkou vlnou tím, že lapají po dechu pozemský vzduch)? Pusťte jim Příšerky pod hladinou. Chcete dospělé dokonale uspat (celé je to nesmysl)? Pusťte jim Příšerky pod hladinou.
Už samotný název vás dostatečně musí varovat, že se tvůrci mezi sebou vsadili, kdo přijde s nejodpudivějším mořským živočichem (máme tu hrůzu pouštějícího dědu, nebezpečné kraby, rybí zombie, vampýrovku hlubinnou…) Vskutku žádná z postav zde není sympatická. Nesympatický je i tento film, který si hraje na Hledá se Nemo.
Natočit animovaný film jako sportovní dokument, kde postavy mluví přímo na kameru, byl svěží, originální a skvělý nápad. To byly první Divoké vlny (2007).
Bohužel pokračování už nic podobného nenabízí. Jde o jakýsi slepenec původních Vln s Indianou Jonsem, což je kombinace naprosto zcestná. Když se úplně všechny postavy ve filmu zajímají jen o surfování, jakoby na světě nebylo nic jiného, když sedm hlavních postav má téměř identické vlastnosti a z toho tři na první pohled vypadají stejně, tak je něco špatně. A to nezmiňuji desítky logických nesmyslů (za všechny hned ten úvodní, když se na ostrově, kde hlavní postava tučňák Cody žije, zčista jasna bez jakéhokoli vysvětlení zjeví jeho hrdinové z dětství – Velká pětka). Divoké vlny 2 jsou odvar odvaru z odvaru nějakých amatérů, kteří se rozhodli vydělat peníze stůj co stůj.
Opět jeden z animáků u kterých si říkáte, že scénář vymýšlely děti z první třídy, které mají rády Kung-fu Pandu, Madagaskar, Dobu ledovou a pro jistotu tam flákly Nema. Vznikla z toho taková šlichta, že by se za ni nemusel stydět ani pejsek s kočičkou.
Zde je představení postav a nástin děje. Tygřice má svůj bojový tým, který tvoří kromě ní ještě dikobraz, lenochod a nosorožec. Tygřice se ujme malého tučňáka, který touží po vzoru nevlastní mámy stát se slavným bojovníkem. Tygřice ale nemá pochopení, proto malý tučňák odchází do světa a zakládá svou vlastní partičku – Esa z pralesa. Tu tvoří orangutan, netopýrka, něco jako myš, dvě žáby. Malý tučňák ještě adoptuje rybku, ne málo podobnou té z Hledá se Nemo, kterou neustále nosí s sebou v miniakvárku. Obě party pak musí společnými silami bojovat proti koale, která chce zničit výbušninami celý prales. Jednou se jí to totiž už povedlo, a protože má asi stále kompulzivní potřebu něco vyhazovat do povětří, chce tak učinit i podruhé.
Nemá cenu se tady vypisovat o chabé animaci, o imbecilním ději, o absolutní absenci humoru… Prostě se tomuto pralesu, kde řádí šílený koala a Esa vyhněte obloukem.
Rodinna Martinsových musí kvůli práci načas odjet do Japonska. A proto svého domácího mazlíčka, psa Ozzyho dají do luxusního psího hotelu. Z toho se ovšem vyklube psí vězení…
Španělé jsou v tvorbě celovečerních animáků pro děti na tom asi podobně jako my. Tedy špatně. Animace Ozzyho je laciná, humor žádný, děj nezáživný, postavy nudné, 90 % filmu se odehrává ve vězení – takže prostředí pro děti neatraktivní a monotónní a takhle by náš výčet mohl pokračovat dál a dál. Zmínil jsem, že scénář je obšlehlé Vykoupení z věznice Shawshank?
Odpad to není, film jakž takž drží pohromadě, ale radši se dívejte hodinu a čtvrt z okna, třeba po ulici projde nějaký pes a bude to zajímavější než Ozzy.
Lajka je loutkový film vyrobený klasickou metodou animace „fázováním loutek okýnko po okýnku“, kterou u nás proslavil Jiří Trnka, Hermína Týrlová či Břetislav Pojar. A jak si vedl režisér, scénárista a výtvarník Lajky Aurel Klimt, který na tuto starou školu navazuje?
Lidské postavy zde vypadají jako zrůdy, zvířata působí vypelichaně nebo jako zrůdy. Jakákoli akce (počítám do toho i obyčejný běh) působí jako zpomalený film, který se cuká. Humor je buď trapný (jízda v tramvaji) nebo vulgární (vysvlíkání trenek ruskému kosmonautovi Levobočkinovi) nebo nulový (příprava Lajky k letu do vesmíru). Usmál jsem se jednou, když přistála raketa. Nevěřícně jsem zíral víckrát.
Triviální scénář o Lajce, která je chycena a poslána do kosmu, načež přistane na jedné tajemné planetě, působí školáckým dojmem. Aurel Klimt neopomene do svých filmů vložit sem tam prvky na hranici oplzlosti (Franta Nebojsa – Fimfárum Jana Wericha; Hrbáči z Damašku – Fimfárum 2). V Lajce je perverzní humor otevřeně přiznán: jméno jednoho z vědců; astronaut, který jde na záchod; a především jedna z hlavních postav – úchylný mimozemšťan Quirkrk, kterému jde celý film o to, s kým a jak by se rozmnožoval. Dokonce o tom zpívá celou písničku. Dokonce i tak vypadá! Podle jednoho rozhovoru s autorem film měl cílit na odrostlejší děti. Tuto úlitbu nebudu radši komentovat.
PS: Rozum mi nebere, jak je možné, že tento film vznikal 10 let a spolkl neuvěřitelných 58 milionů korun převážně ze Státního fondu kinematografie! Co na to říct?!? Ulítlá je Lajka dost, ale ne tak moc, aby se z ní stal kult.
Jak kdosi na ČSFD poznamenal: „Chválit animáku animaci, je asi jako chválit doktorovi bílej plášť.“ Ano, má to hezkou animaci a tím výčet kladů končí. Stupidní děj (o příběhu nemůže být ani řeč) se motá kolem hloupého magického disku, kterým se dají oživit loutky.
Hurvínek už není všetečně chytrá srandovní postavička. Je to namyšlený spratek, který taťuldu vůbec neposlouchá, dělá si, co chce, ničeho nelituje, nic nenapraví (hraje na počítači celou noc hry; chodí za školu; zdevastuje půlku exponátů v muzeu; jediné o co mu jde, je stát se Pánem loutek a být v Síni slávy; Máničku, která se vzdá školního výletu kvůli němu, pochválí, že konečně není šprtka a šla za školu; místo toho, aby zachránil nebo se aspoň náznakem bál o svého otce visícího u stropu, řeší ten svůj nesmysl-kotouč…). A Spejbl má ještě potřebu se mu omluvit, že je na něho přísný!?
To, že Hurvajz měl zůstat loutkou, jako za starých časů, vážně neřeším, ať je klidně kreslený. Ve filmu je tolik nesmyslů, že nad tím rozum zůstává stát (Hurvínek na koloběžce přeskakuje auta; všichni se bez problémů pohybují po šikmé plechové střeše; přežívají pády z několika desítek metrů; záporák může pálit ze svých dřevěných rukou záhadné paprsky, jen pokud má onen disk, a když mu ho Hurvajz sebere, pálí dál, jakoby se nechumelilo a to jak mu ho triviálně sebere, je k smíchu…)
Vlastně k smíchu tam není vůbec nic! Šmankote, kde jinde bych se měl smát, než u filmu s Hurvínkem!!! V kině, kde jsem byl, se ze všech dětí v sále zasmálo jen jednou jediné! Ne, nebylo tam samo. Ať se Hurvínek a kouzelné muzeum na povrchu leskne, jak chce, uvnitř skrývá plno nicotností neřkuli prázdno. A nechtějte radši vědět, kolik peněz stál.
Velká oříšková loupež začíná slibně. Veverčák Bručoun si s ostatními zvířaty žije jako v pohádce. Tedy v oříškárně. Nemusí nic dělat, o nic se starat, oříšky se jim sypou rovnou do úst. Bručounovi, ale jeho kamarádka rozumně vytýká, že jsou líní, rozmazlení, tlustí, a nabádá je, aby se vrátili do parku, kam patří. A pak se to stane. Celá oříškárna nedbalostí krtka vylétne do povětří. Jediné místo, kam se dá ukrýt, je přilehlý park, ve kterém kdysi všechna zvířata žila. Ale ten se rozhodne přestavět na lunapark chamtivý a zlý starosta.
A pak to jde celé do kytek. Park i film. Kompletně celá druhá polovina filmu (40 minut) se odehrává v noci a i tvůrci mají temno. Scénáristům asi někdo vysál mozek. Podezírám z toho deratizéry s vysavači, kteří se tam zjevili. Buldozery přičiněním malých hlodavců začnou létat vzduchem, myši převrací náklaďáky, začne se střílet a mlátit, všechno vybuchuje, všechno se ničí, každá druhá postava se chová jako nějaký démon, přestávají platit jakékoli zákony, hlavně fyzikální…
Už jednička Velké oříškové loupeže byl paskvil. Jak vidno, tvůrci si z toho vůbec nevzali ponaučení. A proč se film jmenuje Velká oříšková loupež, když tam k žádné loupeži nedojde?!
Francouzsko-belgický animovaný film Maxinožka pojednává o střapatém náctiletém klukovi, který se vydává na dobrodružnou cestu, aby odhalil záhadu svého dávno ztraceného tatínka. Brzy se ale potkává s někým úplně jiným, legendárním Lesním mužem.
Maxinožka láká krásným vizuálem a zajímavou zápletkou, která se ale brzy ukazuje jako nefunkční. Filmaři totiž do pohádky pro děti naroubovali klasické postupy kriminálních filmů pro dospělé. Hlavní záporák, kterému šlo o to, aby vynalezl sérum pro růst vlasů, svými praktikami a chováním, připomíná maniakálního šílence, který chce zničit celý Vesmír! Jeho korporace „Hérko“, kde by se z logiky věci měly tak maximálně vyrábět šampony, připomíná nedobytnou pevnost na výrobu nukleárních zbraní. Vykreslení vztahu otce a syna je prima, ale asi jsem čekal víc. A od kdy souvisí růst vlasů a chlupů s magickými schopnostmi, viz léčivý dotek, kterého jsou schopni jak otec, tak syn? Film je takový nijaký, nevtipný a zbytečný.
Německo-britský animovaný film Příšerákovi nás seznamuje s nepříliš šťastnou rodinou Wishbonových. A taky Drákulou, který si vyhlédne mámu Emmu za svou budoucí partnerku. Proto pošle zlou Babu Yagu, aby Emmu proměnila v upírku. Čarodějnice ovšem nedopatřením změní i zbytek rodiny. Tatínek Frank se stává Frankensteinovým monstrem, jejich dcera stydlivá teenagerka Fay se promění v mumii a z malého Maxe, kterého všichni šikanují, se stává vlkodlak. Rodina příšeráků se vydává po stopách čarodějnice, aby jim vrátila lidskou podobu.
Opět tu máme film, který je skvělý po technické a vizuální stránce, ale dokazuje, že to prostě nestačí (viz Hurvínek, Maxinožka, Velká oříšková loupež…). Příšerákovi nejsou až tak moc příšerní, ale doplácí na klasickou chybu. Středem pozornosti nejsou děti, ale dospělí (Drákula, matka, hippie známá, Baba Yaga…). Děti určitě nezajímají milostné eskapády Drákuly, okolo kterých se vlastně točí celý film! Přitom postavy jsou načrtnuty dobře a jsou sympatické.
Zde ale další výčet vad na kráse: Drákula disponuje technikou Iron Mana, což za klad nepovažuju; trojice netopýrů je príma, ale na první pohled je patrná inspirace mimoni; připočtěme několik fekálních humorů; nudné, donekonečna se opakující teleportace baby Jagy a její magii; humor limitně blížící se k nule atd.
Vrazit tolik peněz a práce do jasného recyklátu Hotelu Transylvánie plus Úžasňákových, mi přijde jako velmi hloupý tah.
Hlavní postavou tohoto animáku je malý ptačí sirotek, vrabec Richard. Protože vyrůstal v čapí rodině, je přesvědčený, že je taky čápem a že musí na zimu taky odletět do teplých krajin. Rodina ho ale nechá doma a tak Richard vyráží do Afriky na vlastní pěst.
S humorem je tento snímek hodně na štíru. Facebookoví holubi (okopírovaní z Bolta) jsou typickým příkladem, jak vtip nemá vypadat. Papoušek Kiki (nemálo podobný papouškům z Ria) milující disko, svými tanečky zase budí rozpaky. Celkově děj pak hodně připomíná předloňské Pírkovo dobrodružství. Suma sumárum originalitou vás Letíme neohromí. Čeká vás přímočarý a nijak komplikovaný děj, který je určen opravdu pro ty nejmenší (3-8 let).
Emoji ve filmu vás zavedou dovnitř vašeho mobilu. V textových zprávách se ukrývá bujná metropole Textopolis. Zde žijí smajlíci, symboly, nejrůznější nálepky atd. Každý Emoji má jen jeden výraz, až na smajlíka jménem Gene, který má výraz vícevýznamový. To je ovšem problém, a tak se Gene rozhodne stát „normálním.“ Pomocnou ruku mu nabídne Hi-5 a nechvalně proslulá hackerka Jailbreak. Společně se vydají na cestu skrz aplikace, aby našli Kód, který může Gena opravit. A jen tak mimochodem zachraňují celý Textopolis.
Že vám to něco připomíná? V hlavě? Raubíř Ralf? Zootropolis? Je to tak. Jeho podobnost se zmiňovanými filmy, které ho mnohonásobně převyšují ve všech možných aspektech, je do očí bijící. Emoji ve filmu od svého uvedení stačily získat nálepku toho nejhoršího animovaného filmu za posledních x let (na IMDb má 2,9%) Já osobně jsem během sledování ani po něm nebyl znechucený. Docela jsem se i bavil. Ale…
I když film ždímá emoce, jak se dá, chybí tomu naléhavost a osudovost. Proč? Protože postavy jsou jaksi ze své podstaty absolutně neživé, nicotné – smajlíci v telefonu. Sledování ztěžuje i slang, kterým hovoří většina postav. Musíte rozumět podobným proslovům jako je tento: „Jsme v Candy Crush, ale já znám zkratku skrz Just Dance, což je hned vedle Dropboxu, odkud nás to uploadne do Cloudu, ovšem má to háček, musíme projít skrz Firewall.“ Srozumitelný je tedy jen pro užší skupinu lidí.
Film má hezké chvilky (návštěva Instagramu) i vtipy (podám pomocnou ruku ruce). Ale pokud se holka zamiluje do kluka jen díky tomu, že ji pošle ani ne esemesku, ale obyčejného smajlíka, tak nezbývá než konstatovat, že ta holka je stejně hloupá jako tento film. Škoda, a přitom je tak hezká/ý.
Ano, tento film je z Lego kostiček (animovaných) a hlavními hrdiny jsou nindžové. LEGO® Ninjago® je z těch tří, které jsme v našich kinech viděli, tím nejslabším. Doufám, že se nedočkáme LEGO Spidermana, LEGO Doby ledové, LEGO Pata a Mata…
Hlavním hrdinou je mladý Lloyd, známý také jako Zelený Nindža, společně se svými přáteli nindži, bojuje o své město Ninjago s proradným padouchem Garmadonem. Pod vedením učitele kung fu Mistra Wu se snaží porazit zlého Garmadona, který je shodou okolností také Lloydovým otcem. Jde celkem o vtipný nápad, jelikož to všichni ve městě ví a Lloyda se bojí, nicméně tajemného Zeleného Nindžu milují. Film ale pak sází jedno klišé za druhým, kdy společnými silami bojuje hrstka hrdinů proti společnému nepříteli. Film z Lego kostiček nemůže člověk brát vážně, proto všechna ta osudová rozhodnutí a vážně myšlené otázky života a smrti nějak do tohoto nepasují. LEGO® Ninjago měl zůstat seriálem.
Úvodní a závěrečná scéna Jackieho Chana s malým chlapcem je slabá jako… jako tento film.
2) Průměr
V tomto novém, zcela animovaném filmu o Šmoulech se Šmoulinka po nálezu tajuplné mapy vydává společně se svými nejlepšími kamarády Koumákem, Nešikou a Silákem do Zakázaného lesa, aby nalezli tajemnou, ztracenou vesnici dříve, než se to podaří zlému kouzelníkovi Gargamelovi.
Pána, který vybíral písničky k novým Šmoulům, bych ihned propustil (za všechny nevhodně vybrané písně jmenujme naprosto otřesné Eiffel 65). Taky všechny populární věci poplatné době: selfie, foto beruška, jízda na skateboardu – jen zbytečně filmu škodí a brání nadčasovosti a přesahu díla. Ještě ta magie, která se řídí podle vůle scénáristů, jak se jim to hodí. A humor taky nic moc, zvláště ne pro nás dospělé.
Pochválit musím záporáky, že Gargamel je opět kreslený, že Gargamel bude vždycky zlý, i když uděláte cokoli, třeba mu zachráníte život (na tomto místě odbočka jinam: z těch hodných čertů v našich pohádkách se mi dělá vážně už zle). A Azrael nemluví a Julia Roberts jako šéfka šmoulinek v nedabované verzi beru jako klady.
Hrdinkou tohoto známého díla je bystrá, nezávislá mladá dívka a krásná Kráska, kterou ve svém zámku uvězní děsivé zvíře. Navzdory strachu se spřátelí se zakletým zámeckým služebnictvem a uvědomuje si, že se pod obludným zvířecím zevnějškem ukrývá vlídná duše skutečného prince.
Tolik diskutovaného homosexuálního motivu, který vyvolal před premiérou velký skandál, byste si asi ani nevšimli, kdybyste o něm nevěděli. Jde samozřejmě o zbytečnost, bez které by se rozhodně film obešel! Ale vytkl bych pohádce spíše jiné věci. Desetisekundová koulovačka nebo třicetisekundové praní prádla – takových scén zde mělo být více. V obou totiž hrají živí lidé! Když podobné vtipy dělají hodiny nebo čajová konvice, je to o ničem!
V duchu jsem si říkal: Je to muzikál. Je to muzikál. Ale toho zpěvu (připadalo mi to jako dvouhodinová mdlá písnička) zde bylo přespříliš. Méně by rozhodně bylo více. To se týká i přemrštěných dekorací a kostýmů a triků. Uff. Stejně jako předpředloňská Popelka. Američani prostě neumí šetřit a neznají míru! Ne velkolepost, ale střídmost by této pohádce slušela. A taky bych čekal nějaké tvůrčí invence a ne křečovitě stejnou verzi animované filmu z roku 1991.
Film jsem vzal na milost hlavně kvůli Emmě Watson, která je v roli Krásky prostě skvělá! Jedině kvůli ní má cenu film vidět. Zasloužila by si ale lepší verzi! A ještě je skvělá Hattie Morahan v roli žebračky a čarodějnice, která ale na plátně stráví dohromady tak dvacet sekund. To je ostuda!
Fanoušci malých poníků vědí své, ale vy ostatní se nenechte zmást, že jde o cukrkandlově duhovou zábavu pro pětileté holčičky! Ono jde, ale… Většinu fanoušků tvoří muži na dvacet let. Proč? Protože jde o skvělou zábavu, napěchovanou praštěným humorem, bláznivými situacemi, popkulturními odkazy. Příběhy a zápletky nejsou odbyté a scénáristé jsou děsně nad věcí, nezásobují děti dvojsmyslnými narážkami, nechybí morální ponaučení především samozřejmě o důležitosti přátelství, na kterém je celá série založena. Mluvím tedy jak o seriálu, tak o filmu.
Kapitolou samou pro sebe jsou písničky, které, i když jsou aranžované do popového hávu, jsou pestré, nápadité a hitové, ne kolovrátkově mdlé jako v případě Krásky a zvířete. Kdyby ve filmu bylo více humoru než v řadovém dílu poníků, neměl bych problém zařadit film v tomto žebříčku podstatně výše. A to, že scénáristé Bouři neopravili roh až do konce filmu, vyžadovalo od nich jistě velké sebeovládání. Obstáli!
A o čem, že to vlastně je? Princezna Twilight pořádá Festival přátelství a pozvala i ostatní princezny. Nádhernou barevnou oslavu, ale zničí zlá Bouře, posluhovačka ještě většího padoucha Hromokrále. Twilight dokáže uniknout s malou skupinkou poníků. Nezbývá než hledat pomoc u královny, aby zachránili svůj domov, milovanou Equestrii. Štěstí všech leží v jejich kopýtkách.
Scénář k filmu LEGO® Batman film patří mezi ty lepší. Bohužel je celý film z Lego kostiček, což mu hodně ubírá na atraktivitě a překvapení, jelikož Lego film jsme už prostě viděli (v roce 2014). Hitparádu hlášek a fórů by asi za rok 2017 vyhrál Lego Batman. Bohužel je jich zde tolik, že mnohé z nich zaniknou. Už jenom úvod: „A nervní hudba, ze které je každý rodič nervózní. A loga, hodně dlouhý a dramatický loga. Nevím, co znamená Ratpac, ale to logo je dost mačo.“ Občas překvapí i životními moudry: „Kde je bezpečnostní pás? Není. Život nemá bezpečnostní pásy.“ Nebo scéna s mikrovlnkou je odzbrojující!
Troufnu říct, že tento film asi nebude bavit dědečky, babičky, maminky a sestřičky. Čest výjimkám samozřejmě. Kdo tedy zbývá? Tatínci a bratříčci. Je to prostě klučičí film a to ještě pro milovníky komiksů. Má tedy značně ohraničenou cílovou skupinu a hodnocení filmu se jednoznačně odvíjí od toho, jste li žena nebo muž, kolik je vám let, kolik máte odkoukáno, jaký druh filmů se vám líbí… Přiznávám, že první LEGO® příběh z roku 2014 se mi vůbec nelíbil. Ale dvojka je jiné kafe! A jelikož jsem (bez přehánění) viděl tisíce filmů a jsem tatínek odkojený komiksy, tak jsem se u Batmana celkem slušně bavil. Nicméně jsem se nenechal unést osobními sympatiemi a fukl ho zcela objektivně do lepšího průměru, kam patří.
PS: Tento film je o Batmanovi, který omylem adoptuje malého kluka a pak je tam taky Joker, který nemá za lubem nic pěkného.
Když se sedmiletému Timovi narodí malý bratr, ihned pozná, jaké to je dělit se o rodičovskou lásku s někým jiným. Jeho nový sourozenec ale není jen tak obyčejné dítě. Navenek sice působí jako roztomilé batole, ale uvnitř je to protřelý byznysmen, pracující pro organizaci BabyCorp. Ta totiž začíná krachovat na trhu rodičovské lásky. Lásku mladých manželů totiž kradou chlupatí a roztomilí mazlíčci z konkurenční společnosti Štěně a.s.. Mimi šéf se snaží odhalit trumfy i slabiny konkurenční firmy. Brzy mu ale dojde, že bez pomoci svého staršího bratra to nedokáže.
Jedná se o celkem vydařenou podívanou se spoustou nápadů. Takhle nějak se musel cítit každý, komu se narodil mladší sourozenec. Ta nespravedlnost, všechnu lásku rodičů nemám já, ale to skvrně, které tu nikdo nechtěl:-) Skvělé jsou prostřihy na klučičí představy a pak na skutečnost (honička na zahradě, hry na piráty, potápění, nindža špehování…)
Finále a rozuzlení silně skřípalo (co se nakonec stalo s těmi roztomiloučkými psíky?) Konec opět přepálený, kdy se bojuje s šíleným padouchem. (Asi 90% letošních filmů pro děti, bylo o tom, jak kladní hrdinové spojí síly proti mocnému záporákovi. Začíná to být nuda.)
3) Filmy nadprůměrné, které se povedly
Legendární závoďák Blesk McQueen zjišťuje, že stárne. Nová generace závodních aut mu dává pěkně na frak. Zpátky do hry mu může pomoci pouze mladá automechanička Cruz Ramirezová, která ovšem sama pomýšlí na závodění. Slavný závoďák s číslem 95 musí ve Zlatém pístu všem dokázat, že nepatří do starého železa.
Auta 3 se vrací ke kořenům, tedy k jedničce. Dvojka ala James Bond je zapomenuta. V podstatě se zde využívá klasické klišé ze sportovních filmů, kdy sláva hvězdy pohasíná a je třeba napnout síly ke comebacku nebo navždy pohasnout.
Jak stárne viceprezident Pixaru John Lasseter, mimo jiné scénárista a režisér prvních aut a exkluzivní producent třetího pokračování, (že by taky jeho hvězda pohasínala?) tím více se ve filmech Pixaru objevuje patos, nostalgie a návraty ke kořenům (Vzhůru do oblak, Univerzita pro příšerky, Hledá se Dory) Postihlo to i Auta 3. Tím je předem dáno, kterým směrem se snímek bude ubírat. Plus jakou cestou. A Pixar tak klesá na úroveň jiných dravějších studií. (Koňskou dávku nostalgie má v sobě i aktuální pixarovka Coco, která ovšem dopadla mnohem lépe než Auta 3, ale vzhledem k její lednové premiéře v ČR, ji najdete v našem přehledu až příští rok.).
PS: Destrukční závod na šílené osmičce potěšil.
Cuketka je malý chlapec, který nešťastnou náhodou způsobí smrt své matce alkoholičce. Dostává se tak do dětského domova, kde se setkává s dalšími dětmi, které si též prochází nelehkým dětstvím. A pak je tu ještě Camille (ve volných chvílích čte Kafku), do které se Cuketka zamiluje.
Tento animovaný film, určený široké veřejnosti, se odlišuje od ostatní produkce, nejenom originální estetickou stránkou, ale především vážnými tématy, které se zabývají osudy dětí z problémových rodin. Festivalový název filmu zněl velmi podobně a nebyl tak zavádějící: Můj život Cukety. Zdrobnělinka by mohla někoho zmást, že jde o nějaký rozverný filmeček pro děťátka. S malými dětmi na tento film rozhodně nechoďte! Jinými slovy: Z Cukety jsou nadšení převážně dospělí. V ČR je sice film přístupný, ale oficiální klasifikace zní: rodičům se doporučuje, aby své děti mladší 13 let na film doprovázeli. Žánrově patří do kategorie drama či film psychologický.
Film se povedl. O tom žádná. Velkými klady jsou výtvarná stránka, hudba, ruchy a především přístup tvůrců k tématům jako je drogová závislost, alkoholismus, kriminalita, zneužívání atd. a jejich dopad na malé děti, z pohledu dětí.
PS: Chlapec, který si nechává říkat Cuketa (bohužel se nedozvíme proč) podle mého soudu není hlavní postavou. Dáte mi za pravdu?
Film vypráví příběh Félicie, mladé osiřelé dívky, jejíž největší vášní je tanec. S pomocí svého nejlepšího přítele Victora se jí podaří uprchnout ze sirotčince a vydat se na dlouhou cestu do Paříže, kde na ni čeká mnoho nelehkých úkolů a zajímavých setkání. Jde o zábavný a dojemný film o přátelství, sebedůvěře a rodinných poutech.
Balerína je milá podívaná. Hezká díky sympatickým postavám. Ve Felicii se shlédne kdekterá holčička a kluci se mohou ztotožnit zase s vynalézavým Viktorem. Nechybí vkusný humor, pěkná hudba i standardně kvalitní animace. Závěrečné ďábelské pronásledování hlavní záporačkou, které je značně přitažené za vlasy a jakoby vypadlo z nějakého jiného filmu, vám snad vyváží scéna s mytím schodů nebo taneční čísla v jídelně či hospodě. V rámci letošní bídy jde o nadprůměrný animák.
Přání k mání vypráví příběhy několika podob lásky: o trampotách náctiletého Alberta, který je až po uši – a hlavně neopětovaně – zamilován do sestry svého nejlepšího kamaráda, o lásce mezi Albertovými rodiči, tedy o varietním kouzelnickém duu prožívajícím krizi středního věku, a také o lásce rodičovské, kdy se floutek a lamač dívčích srdcí Bosák junior snaží získat pozornost a lásku svého otce, mocného hoteliéra.
Přání k mání není klasická pohádka, ale vánoční příběh s trochou kouzel. Jde o jakýsi návrat k filmům, jakými byl třeba Pan Tau nebo Lucie postrach ulice. Protože jde o rodinný film, děti i dospělí si z kina mohou odnést mnohá ponaučení: rodina a přátelství je víc než všechny věci světa; být lakomý se nevyplácí; krást se nemá; být krásný v patnácti a být krásný v šedesáti jsou úplně jiné věci; je zcestné střádat majetek a budovat postavení pro lepší budoucnost svých dětí a přitom se jim nevěnovat, když jsou ještě dětmi, apod.
Herci jsou vybraní skvěle, ale jejich herecké výkony, pohybující se na hraně karikatury, jsou bohužel nejslabším článkem celého filmu. Ale dětem, kterým je film určen především, to vadit rozhodně nebude. Karlovy Vary, kde se film především natáčel, přidávají filmu kladné body. Stejně tak styl a výtvarné pojetí, které kapánek pošilhává po zahraniční produkci (čti po tvorbě režiséra Michela Gondryho nebo Wese Andersona). Humor má kolísající kvalitu, děj se motá kolem posledního přání, snímku bych také ubral starosti, které trápí dospěláky, ale jinak film drží pěkně pohromadě. Má svou zápletku i rozuzlení. Plno hezkých momentů (písmenka v polívce, scéna v cukrárně). Postavy jednají logicky, jejich chování je pochopitelné. Nejvíce to oceníte u méně kladných hrdinů.
S ohledem na katastrofální stav české kinematografie, jde o mírně nadprůměrný snímek, který má své mouchy, ale v zásadě ho lze vřele doporučit. A to celé rodině!
Nina a Ferdinand jsou největší kamarádi pod španělským sluncem. To by nebylo až tak zvláštní, kdyby Nina nebyla malá holčička a Ferdinand velký býk. Ferdinand je totiž ten nejroztomilejší a nejhodnější sudokopytník na světě. Bohužel si v jednom nestřeženém okamžiku sedne na čmeláka, dostane od něj žihadlo a splaší se. Celou událost vidí hledači býků na zápasy v koridě a rozdivočelý Ferdinand je okamžitě chycen a odvezen. Ferdinand se pak s novými přáteli snaží ze zajetí uprchnout.
Nový animák od tvůrců Doby ledové a Ria není nijak výjimečný, ale v roce 2017 se zařadil mezi nejlepší filmy pro děti. Vtipné dovádění zvířátek (koza, králík, ježci) rozesměje ty nejmenší. Babička aranžovaná do pohřebního vozu, koně s německým přízvukem či téměř nevidomá prodavačka v obchodě s porcelánem zase rozesměje dospělé. Drobné chybky (Nina nemůže vědět, jak se Ferdinand jmenuje; seňor El Primero asi těžko na své služební cesty vozí kompletní sbírku trofejí…) lze prominout. Škoda, že dějově je film až příliš triviální a nemá přesah, protože jinak by si jistě získal více fanoušků především z řad dospělých. A je nepřiměřeně dlouhý. Ale jinak spokojenost.
Bývalý padouch Gru má problém. Mezi prsty si nechal utéct aktuálně nejhledanějšího zlosyna na světě – Balthazara Bratta, který vývojově ustrnul v osmdesátých letech minulého století. Nosí retro oblečení a nemožný účes, poslouchá staré písničky na kazetách a jako zbraně používá Rubikovu kostku a žvýkačkové bubliny. Prostě odporný typ. Grua i s Lucy tak vyhodí z Antipadoušské ligy. Mimoni jsou čím dál nespokojenější, že páníček už není zlý. Nejmladší dcera Agnes touží po živém jednorožci, který bude neuvěřitelně heboučký. A do toho všeho se Gru dozví, že má dvojče, které je mu k nerozeznání podobné.
Ze všech tří pokračování padouchů (podprůměrné Mimoně z roku 2015 nepočítejme) je to aktuální tím nejslabším a přece stojí v našem žebříčku tak vysoko. Opět to potvrzuje nevalnou kvalitu letošních filmů pro děti.
Padouch 3 je milý, je vtipný, je přesně takový, jaký má být. Ale nepřekvapí, neohromí, nešokuje, nerozchechtá vás jako předešlé díly. Prostě sázka na jistotu. Čekali jsme víc.
Snímek sleduje osudy dvou mladých židovských chlapců, kteří žijí během druhé světové války ve Francii. Když bylo Josephovi Joffovi deset a jeho bratrovi Mauricovi o dva víc, otec je vyslal na nebezpečnou cestu v naději, že uniknou z nacisty okupované Paříže roku 1941. Při cestě do demilitarizované zóny na jihu jsou však oba chlapci nevyhnutelně lapeni do víru války. Za občasné pomoci laskavých lidí se oba sourozenci snaží prodrat překážkami, které nastražili nacisté. Chtějí se vyhnout strašlivého osudu mnohým dalších, kteří se snažili o totéž.
Filmů s podobnou tématikou bylo natočeno hodně. Ve filmu Z Paříže do Paříže neuvidíte extra nic nového, ale dětem možná poprvé v životě ukáže a dospělým připomene, hrůzy 2. světové války. Film je místy líčen příliš idealisticky a poeticky, ale je nutné mít na paměti, že je určený pro děti či dospívající a cílem nebylo natočit drásavé a hrůzostrašné drama pro dospělé. Filmu ve své podstatě nelze nic vytknout. To že se na něho snadno nedívá, není jeho problém, ale závažným tématem, které zpracovává.
Hezky natočený smutný film je výjimečný ještě z jednoho důvodu: totiž že je natočen podle skutečných událostí. Poslední záběr patří oběma klukům, ze kterých jsou už teď zestárlí dědečkové, kteří mají plno dětí a vnoučat a prožili šťastný život!
PS: V jedné chvíli se v epizodní roličce na plátně objeví Marek Vašut, tak ať nemáte pocit deja-vu.
Bodi je dospívající pes, žije v odlehlé vesnici v horách a má se stát hlídacím psem a strážit veselé a dovádivé ovečky před skupinou nadměrně mlsných vlků. A pak se to stane: Doslova z nebe spadne na zem rádio. Bodi uslyší píseň hvězdného Kryštofa Kočkostára a zamiluje se do hudby. Od té chvíle ví, že se stane slavným muzikantem. S kytarou na zádech se vydává do víru velkoměsta, kde ho čekají samé nástrahy, noví kámoši, v patách má vlčí mafii a k tomu ho někdo navede, aby poprosil samotného Kočkostára o pár lekcí na kytaru.
Film, jehož shlédnutí jsem stále odkládal, protože mě vůbec nelákal, film, od kterého jsem nic nečekal, film, který sliboval lacinou podívanou a ke všemu nudu se jmenuje Pes ro(c)ku. A dostal jsem přesně, co jsem čekal. Animaci má druhořadou (čti televizní), postavy a jejich charaktery jsou místy okopírované, takže jedna z postav připomene Vektora (Já Padouch 2), druhá pana Velkého (Zootropolis), tajůplné umění psů Kung fu Pandu atd. Jde prostě o animák Made in China. Takže jak to, že Pes ro(c)ku je v nadprůměrných filmech?
Jednoduše proto, že mě překvapil! Bavil jsem se u něho snad ze všech letošních filmů nejvíc: kniha ovcí, o které se nepečuje; kartónová hlava vlka, která žere ovečku; poslední rachejtle za bílého dne; červená šňůra k červenému telefonu atd. to byly skvělé fóry! Postavu Kočkostára jen tak někde neuvidíte! Mimoně Germoora a lišandu Darmu taky ne. Vlky záporáky jak by smet. Těm jsem se smál snad nejvíc. Jejich zbraně, jejich demence, a když přepadnou vesnici oveček s již připravenými grily, musel jsem kapitulovat. Prostě skvělé! Dabing a hudba je parádní.
Psa ro(c)ku, který má na ČSFD nějakých 58 % prostě doporučuju. Kdyby totiž ten samý příběh s těmi samými postavami vypiplal po grafické stránce Pixar, tak má těch procent aspoň 80. A proč je tak dobrý? Odpověď je Ash Brannon – člověk, který byl dvakrát nominován na Oscara a dlouho nedostal žádnou práci, režisér a tvůrce prvních Divokých vln a Toy Story 2: Příběh hraček, kterého si Číňani prostě zaplatili a dali mu práci a volnou ruku. Doufám, že si na něho Lasseter vzpomene, až bude Pixar vybírat další projekt. Byla by škoda jeho talent promarnit.
Medvídek s červeným kloboučkem Paddington je oblíbeným členem místní komunity. Aby mohl koupit ten nejlepší dárek k 100. narozeninám jeho tety Lucy, začne pracovat. Rozhodne se koupit knížku – leporelo o Londýnu ve starožitnictví pana Grubera. Jenže, co se nestane? Kniha je záhadným způsobem a z neznámého důvodu ukradena. Podezření z loupeže bohužel padne na nebohého Paddingtona. Podaří se jemu a jeho rodině očistit své jméno a dopadnout pravého padoucha?
Z filmařského hlediska jde o profi práci. Po technické stránce dokonalost, exteriéry Londýna, interiéry bytů a památek, hudba, dobrý scénář, vlídný humor a také skvělé herecké obsazení Sally Hawkins, Hugha Bonnevill, Hugh Grant, Jim Broadbent nebo Brendan Gleeson. To všechno dělá z Paddingtona lákavou podívanou.
Paddington hraje na podobnou strunu i podobně vypadá jako Přání k mání, ale je pochopitelně o celý chumáč medvědích chlupů lepší. Děti potěší groteskními etudami a la holičství, mytí oken, odpadkový koš či jízda na psovi. Dospělé diváky jistě dojmou scény se stařičkou tetou Lucy nebo Paddingtonovo osamění ve vězení. A potěší dalšími drobnými vtípky: nafouknutí kuchařské čepice ušima; vypínačem na světlo a na mikrofon; obarvením vězeňského prádla na růžovo; hitem Boney M Daddy cool atd.
Nicméně řada scén je z žánru sci-fi (proměna vězení v krásné bydlení), některé scény jsou nelogické (odsouzení a vyšetřování krádeže), jiné zase vyhnané do extrému (závěrečná vlaková honička), některé velmi předvídatelné (zrada spoluvězňů) a jiné příliš sentimentální (rodinná a sousedská soudržnost). Ale pokud přistoupíte hned na začátku na hru tvůrců, že nějaký medvěd si vesele žije mezi lidmi a nikoho to nepřekvapuje, pak vás čeká velmi milý a příjemný filmový zážitek. Možná ještě lepší než při sledování jedničky z roku 2014 v což asi nikdo nedoufal.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku