Hergot! – O sexuálním násilí (2018)

Petra v dokumentu mluví o svém traumatu, které nebylo způsobené pouze samotnou zkušeností sexuálního násilí, ale také reakcí církve, která podle ní nebyla dostatečná. Místo podpory jí bylo doporučeno místo kostelnice opustit a podle svých vlastních slov nedostala od církve žádnou podporu.

Generální sekretář České biskupské konference Stanislav Přibyl přitom zdůrazňuje, že je třeba k oběti takového činu přistupovat s respektem a nabídnout jí pomoct. Na otázku, zda je taková pomoc v církvi dostatečná odpovídá: „Máme na to všechny prostředky, jsou k tomu lidé připravováni a vychováváni, takže se domnívám, že ty prostředky tady jsou.“ Na konkrétní kritiku paní Petry odpověděl mluvčí královéhradeckého biskupství Pavel Sršeň: „Nelze pomáhat oběti, proti její vůli. Tady v té kauze je vystupování té paní směrem k biskupství od počátku nepřátelské. Podle toho, co ve videu zaznělo, tak ta paní se odklonila od církve a od Boha, takže jí lze těžko nějak pomoci.“

Právě s tím Petra zásadně nesouhlasí. Křesťanský život se snažila žít ještě tři roky po incidentu. Od církve a své víry se odklonila až po té. „Byl to výsledek samotného procesu a postoje některých církevních hodnostářů, kleriků, ale i laiků vůči mně,“ vysvětluje Petra.

Nyní se musí vyrovnávat s životem bez církve a bez víry, který pro ni velkou část života znamenal všechno. „Když slyším otčenáš, tak mi vstávají vlasy na hlavě, protože ten kněz po mně požadoval i při těch incidentech, abych mu říkala otče a abych mu vykala. Už tady je vidět, jak to bylo zrůdné,“ popisuje Petra svou zkušenost.