ArtCafé – Black Rebel Motorcycle Club (2018)

Když jste se rozhodl, že se budete naplno věnovat muzikantské dráze, uvědomoval jste si, že kvůli tomu nebudete moci být tradičním rodičem?

Vím, že nejsem tradiční rodič a neustále si to vyčítám. Nežiju s matkou svých dětí. Sice jsme pořád v kontaktu, snažíme se věci udržet pohromadě, ale děti by mě měly nejraději pořád u sebe. Nicméně jednou jsem se už rozhodl pro dráhu muzikanta. Doufám, že touhle prací zajistím svojí rodinu, a taky věřím, že předám dětem i něco víc než jen materiální zajištění. Nechtěl bych skončit jako vyhořelý rodič, který má standardní práci a obětoval se pro děti. Tohle se stalo mojí adoptivní matce. Byla umělkyní – malovala obrazy. Její manžel se ale rozhodl odstěhovat na farmu a založit si vlastní rodinu. Ona pak malování nechala a naplno se věnovala péči o mě. Myslím, že z toho byla nešťastná. Podle mě měla raději rozvíjet své umění, ať už by jí zavedlo kamkoliv.

Strávil jste půlku svého života hraním a skládáním hudby. Jste člověk, který se ohlíží do minulosti a přemýšlí nad tím, co mohl udělat lépe, anebo spíš žijete současností a soustředíte se na to, co teprve přijde?

Panebože, no jo, je to už víc než půlka života. Začínal jsem někdy v šestnácti…. V kapele jsem začal hrát v roce 94… Ale ne, nejsem ten typ, co se hrabe v minulosti a lituje toho, co neudělal. Jak zpívá Johnny Thunders „You Can’t Put Your Arms Around A Memory“. Snažím se to dělat co nejméně, i když někdy je dobré ohlédnou se a poučit se z minulosti. Na druhé straně, co se stalo, nedá se odestát.

Když se jako novinář podívám na váš životopis, mám spoustu možností, jak si to vykládat. Můžu se například ptát, proč jste opustil kapelu Brian Jonestown Massacre? Jaký jste měl vztah s ostatními členy vaší skupiny – jako třeba proč odešel bubeník Nick Jago? Anebo proč jste poslední desku skládali pět let?

Popořadě. K odchodu z Brian Jonestown Massacre – nikdy jsem se nepovažoval za člena. Říkal jsem jim to od prvního dne, kdy jsem s nimi začal hrát, že dělám hlavně vlastní muziku, které se chci věnovat.

Co se týče naší skupiny – Black Rebel Motorcycle Club, začali jsme spolu s Nickem, který se ale v určitý moment rozhodl odejít. Nebyl s námi šťastný. Vydali jsme druhou desku a měli jsme za sebou intenzivní šňůru koncertů, ale vlastně jsme moc nevěděli, co děláme. Strávili jsme prakticky dva roky v dodávce. Už jsem viděl pár kapel, které tohle semlelo. Nick si to uvědomoval a navíc začal dělat na vlastní hudbě. A tak odešel. Po nějaké době se k nám vrátil, zahájili jsme další turné. Nick byl ale zase nešťastný a to netěšilo ani nás. Proto jsme si sedli a dohodli se, že odejde.

No a k tomu, že jsme si dali načas s naší poslední nahrávkou… Na jednu stranu nám to trvalo, na druhou ani ne. Je třeba počítat s tím, že po každé nové desce kapela stráví jeden až dva roky na turné, kde se nic moc nového nesloží. Teď navíc byla Leah po operaci mozku. Nepřišlo mi vhodné, abychom v době, kdy si procházela něčím tak vážným, skládali a nahrávali nové věci. Mohla by se cítit odstrčená a vyloučená. Nechtěl jsem, aby měla pocit, že hledáme náhradu. Pauza byla tedy logická.

Potřebuje vaše kapela ještě vůbec vydávat nové desky? Nemáte už takové jméno, že by vám stačilo žít z toho, co máte?

Jestli se ptáš na to, z čeho žijeme, tak hlavně z koncertování. Máme ale taky příjmy z naší hudby, která se hraje v reklamách, seriálech a filmech. Řekl bych, že z tohohle hlediska jsme tou nejšťastnější kapelou na světě. Příjmy z reklamy a televize nám totiž pomáhají přežít, když zrovna máme pauzu a nejedeme turné, anebo je můžeme použít na dobročinné projekty, které se nám líbí. Možná jsme si za ty roky vybudovali jméno, ale prodej desek nás neuživí. Hlavní je pro nás hraní v klubech a ty mají svou omezenou kapacitu, což znamená i omezený výdělek. Abychom mohli vystupovat ve větších sálech nebo snad na stadiónech, to bychom museli mít větší prodeje.

Vy jste se už ale na stadióny přece dostali…

Ale jenom jako předkapela, ne na naší vlastní show. Jenom jednou jsme měli vlastní vystoupení, ale to bylo pouze proto, že White Stripes nechtěli hrát na festivalu Leeds/Reading. Tak jsme po nich vyplnili volné místo. Bylo docela znát, že publikum si to neužívá, že šli původně na jinou kapelu.

Když se vrátím k vašim výdělkům: Řekl jste, že máte příjmy z filmů, seriálů a reklam, kde zazní hudba Black Rebel Motorcycle Club. Co pro vás tato spolupráce znamená?

Z mého pohledu jde o podporu určitého umění. Ať už jde o seriál, film nebo i reklamu. S reklamou je to samozřejmě trochu složitější, protože tím, že v ní hraje naše hudba, tak svým způsobem schvalujeme daný produkt. Na druhé straně, musíme z něčeho platit nájem. Je to často obtížné rozhodování.

V reklamách se mnohdy využívají písničky, které sice zní jako známé hity, ale přitom je několik tónů pozměněno tak, aby se nemuselo platit za autorská práva. Už se vám stalo, že by vás někdo „coveroval“?

Vím, že existují společnosti nebo hudebníci, kteří tohle dělají. Dokonce jsou i počítačové programy, které ohlídají, aby hudba zněla co nejpodobněji a zároveň se neporušoval zákon. Nedávno nám někdo ukazoval původní soundtrack k divadelní hře, kde úvodní znělka a hlavní motiv zní podobně jako naše skladba „Conscience Killer“… Slyšel jsem, že se na to ptali autora. Prý o podobnosti nevěděl. Mně to ale zas tak nevadí. Vždycky se někde najde něco, co se podobá něčemu dalšímu. A věřím, že i náhodně. Popravdě mě překvapuje, že se nám to nestává častěji.

Která z kapel, se kterou jste měli možnost vystupovat, vám nejvíc utkvěla v paměti?

Dead Combo s námi hrála, když jsme uvítali v kapele Leah. S nimi mě vždycky bavilo jezdit. Dva Fini, kteří se přestěhovali do New Yorku… Taky jsme jeli turné s Lennym Kravitzem…

…V rámci jeho turné jste dokonce společně se Stereophonics zahráli i v Praze…

To ano. Nejvíc ale vzpomínám na jiný koncert. Tehdy Lenny zrušil svoje vystoupení v Záhřebu. My jsme ale nechtěli jsme přijít o koncert a pořadatel nám umožnil, abychom hráli. Původní pódium by pro nás a naše publikum bylo příliš velké, a tak jsme si našli klub. Narychlo jsme udělali oznámení v rádiu, přes den jsme šli do ulic a hráli akusticky, abychom se dostali do povědomí lidí a pozvali je na večer. Odehráli jsme povedený koncert. Pak jsem si šel sednout do jednoho baru. Bavil jsem se tam s lidmi o tom, co všechno hudba ovlivňuje, a řešili jsme, jestli muzikanti můžou ze své pozice něco změnit. Tenhle rozhovor byl něco úplně jiného, než co jsme zažívali do té doby v tour buse, kde se v podstatě honíte za slávou. Hodně na to vzpomínám. Rád se potkávám s lidmi a poznávám při tom, co je podstatou umění.

Odkud Black Rebel Motorcycle Club čerpají inspiraci? A proč si Peter Hayes myslí, že hraní v reklamě je podporou umění? Poslechněte si celý rozhovor v dnes, 27. června, v ArtCafé, které začíná v 16:05.