Dopis vždy obsahuje jen jediný list papíru s básní, japonskou haiku. Když Grandpré náhle zemře, Bilodo ztratí smysl života. Dopisy, ačkoli nebyly adresované jemu, pro něj představovaly jedinou radost. Rozhodne se proto Grandprého nahradit. Piluje, trénuje, vymýšlí takové haiku, aby Ségolène nepoznala, že si píše s někým jiným.V určitých aspektech se mu dokonce podaří Grandprého předstihnout. Zvládne techniku, chopí se šablony a postupně do ní vkládá sám sebe.

Na relativně málo stranách Thériault vykreslil samotu, důvěru, zradu, touhu po lásce, ale i holt k umění, literatuře a Japonsku. Chvílemi mi kniha připomínala Amélii z Montmartru, Čekání na Bojanglese (Olivier Bourdeauta) nebo Něžnost (David Foenkinos). Bilodovi musíte fandit, přejete mu dobrý konec, protože on by si ho opravdu zasloužil, ale do poslední chvíle netušíte, jestli to vůbec bude možné. I když to vypadá, že karty jsou jasně rozdané, v závěru dokázal Denis Thériault překvapit. Veliká paráda.

S textem i poezií si v překladu vyhrála Anna Čadilová, grafika s bílou obálkou a drobnými květy sakury se podílejí na velmi kompaktním celku. Ten nyní doplňuje i audiokniha, kterou načetl Vojtěch Hájek, v částech o Ségolène mu zdatně sekunduje Magdaléna Borová. Uchopit dobře tak specifický a poetický text představuje výzvu, výsledek může být hodně nejistý. Civilní projev by kouzlo textu zničil a snaha o přílišnou dramatizaci velkou část posluchačů odradí. Hájek trefil střed, je poetický, ale ne patetický. Čte pomalu, ze začátku je váhavý, nejistý – stejně jako Bilodo ve svém životě. S ostychem se přiznává k čtení cizí korespondence a postupně propadá kouzlu konverzace, v níž nahradil Grandprého. Bilodo i Hájek ožívají, je slyšet vše potřebné – nadšení, zaujetí, netrpělivost, vzrušení, chvílemi strach, rezignace a hlavně cit. Hudební doprovod a předěly plně korespondují, jsou lyrické, převládá klavír  v samotných pasážích nebo v kombinaci s více nástroji. Bez problémů si je dokážu představit i jako hudbu filmovou, atmosféru knihy dokonale vystihuje.