Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Klapzubova jedenáctka aneb Jak začínal Jiří Štuchal

Přidal: Premek |

Červenec 15, 2018

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, červenec 2018)

V období let třicátých byla brněnská rozhlasová stanice líhní originálních postupů jak v žánru rozhlasové hry, tak i reportáže nebo pásma. Není divu, kolem ředitele brněnské pobočky Radiojournalu ing. Antonína Slavíka se soustředili výrazné umělecké osobnosti: režisér Josef Bezdíček, dramatik František Kožík, šéf hudební sekce dr. Karel Vetterl a další. Není divu, že pražské ústředí občas nazývalo brněnské podřízené revolucionáři nebo „bolševíky“. Když Slavík před popravou sepisoval v koncentračním táboře svou životní sumu, s jemnou hořkostí připomněl i toto téma: „Naše pokusy o nové programové druhy se jim zdály divoké, neodpovědné, a selhání některých jim dávalo příčinu k brzdění všech ostatních. My jsme se hájili poukazem, že bez pokusu není pokroku a kdo zkouší, ten i chybuje…“ Jak vzpomínal ve svých rukopisných pamětech František Kožík, mělo brněnské studio „malé prostředky, zastaralé technické zařízení, primitivní vybavení, málo studií, málo lidí. Pobízelo to ovšem naši iniciativu a vždycky znovu jsme se pouštěli do soutěže s pražským kolosem.“

Zdržme se tedy tentokrát opět u Františka Kožíka – ne však coby autora, ale jako dramatizátora. Na podzim roku 1934 totiž pro brněnskou stanici zdramatizoval román Eduarda Basse Klapzubova jedenáctka. Sám na to o třicet let později vzpomínal:

„Miloval jsem tu knihu od chlapeckých let, kdy jsem čekával na její pokračování v Lidových novinách. Nyní jsem mohl její dramatizací vzdát hold i jejímu milovanému autorovi, Eduardu Bassovi, který mi dal k úpravě svolení. (…) Vybral jsem nejzajímavější ucelené partie a připsal zpěvní texty, kde bylo lépe vyjádřit náladu písničkou; zejména to byl oslavný pochod „Hip hurá, Klapzubáci jdou!“, který zkomponoval František Lukes. K slavnosti zorání hřiště jsem napsal pro „sbor moravských podučitelů“ legendu o Honzovi Klapzubovi, pradědu slavné jedenáctky a jeho zázračné píšťalce.“

Nahrávka inscenace, kterou v režii Bezdíčkově uvedlo Brno 19. září 1935, se bohužel nedochovala, naštěstí se však v Kožíkově pozůstalosti dochoval scénář dramatizace. Kožík dokázal ve čtrnácti obrazech zachytit to podstatné a zábavné z Bassova sportovního románu. Scénář je dynamický, prostředí se v něm rychle střídají a je jasné, že některé scény (dialog s anglickým králem či lidožroutským vládcem Birimaratoou) musely být třeskutě vtipné. Kožíkův scénář v mnoha prvcích připomíná o dvacet let mladší dramatizaci Války s Mloky (Karel Čapek – Jaroslava Strejčková). Kožík samozřejmě zvýraznil a přidal typicky rozhlasové prvky; děj se přímo hemží hlasateli a hlasatelkami, sportovními reportéry. Kožík v závěru děje tnul i do vlastních řad: scénu zápasu o mistrovství světa s Austrálií zpestřil poruchou, která možná působila velmi věrohodně. Zajímavé je, že v původním scénáři nebyla, autor ji dopsal rukou pravděpodobně již přímo ve studiu jako okamžitý nápad.

Lukasovu hudbu hrál Boccaccio Jazz řízený Vilémem Tauským, pěvecké vložky obstaralo dívčí Bajo-trio a trampský sbor Roam boys. Hráli Karel Höger, František Klika a další brněnští herci. Pozoruhodné je však obsazení role sportovního komentátora Josefa Laufra. Opět dáváme slovo Františku Kožíkovi: „… vysílání je pamětihodné také tím, že pro roli reportéra Laufra jsem přivedl do studia dosud neznámého studenta, jehož jsem náhodou slyšel bavit kamarády na atletickém stadionu. Byl to Jiří Štuchal, který se v úloze osvědčil; odtud se datuje jeho další rozhlasová kariéra.“

Recenzent odborného rozhlasového časopisu Svět mluví napsal k premiéře: „Ve hře je více zpěvu, hudby a vyprávění než přímé akce, právě tak, jak si to ještě tehdy dramatisátoři představovali, ale přece jen nenáročně pobaví. (…) Kožíkova dramatisace může být vzorem zábavného večera (…) pro jiné dramatisátory, jak se dělá lehkost a zábavnost v rozhlase.“

Opačný názor zastával anonymní autor článku Lidová sportovní hra v rozhlase: „Rozhlasové zpracování (…) nebylo celkem šťastné. Autor (…) se nemohl zbaviti i zde určitého operetního vlivu a přetížil různými trampskými písničkami, hudebními vložkami nejrůznější kvality hru do té míry, že se stala nudnou revuí, která bez optického dojmu ztrácela úplně význam. Bezdíčkova režie tentokráte hře více uškodila než prospěla. Místo aby zmírnil zbytečný realismus scenária, které předpisovalo řadu zbytečných zvukových kulis a hudebních vložek, podtrhl jejich účina učinil z nich skoro základ veselohry.“