Ruské sportovní politikum (2018)

Samotné hry sice proběhly zcela bez obtíží, ale dva roky poté následovalo šokující odhalení – státem řízeného dopingu – který  měl Rusům zajistit co nevyšší počet medailí.

A jak se navíc ukázalo, tato historicky naprosto bezprecedentní kauza dosahovala až do nejvyšších pater ruské politiky, samotného prezidenta Vladimira Putina nevyjímaje.

Mezinárodní olympijský výbor rozdělil desítky zákazů a trestů pro sportovce – ale také pověřené funkcionáře – jež systematicky zaměňovali odebrané krevní vzorky. Až do poslední chvíle nebylo jisté, zda bude Rusko moci startovat na letošní olympiádě v Koreji. To mu nakonec umožněno bylo, i když bez hymny, národních barev a tradičního názvu státu.

V případě světového šampionátu nic podobného nehrozí, neboť pořadatelem není Mezinárodní olympijský výbor, nýbrž Světová fotbalová organizace FIFA. Ruský patriot se může radovat, světoví sportovní fanoušci jsou ovšem o poznání skeptičtější a opatrnější. Mnoho z nich také tvrdě protestovalo na sociálních sítích.

Co se neptá správný vlastenec

Nelze rovněž opomenout oficiální protest části německých politiků, kteří od roku 2014 usilovali o odebrání pořadatelství šampionátu Rusům. Jako hlavní důvody tehdy uvedli ruskou intervenci na Ukrajině a na Krymu, a dále sestřelení letu 17 Malaisija Airlines.

Neuspěli. Světová fotbalová organizace stojí za Ruskem. Podle ní tato země nikoliv náhodou při hlasování v roce 2010 předčila ostatních pět zájemců – Španělsko, Portugalsko, Belgii, Holandsko i Anglii.

A nelze přece trestat sportovce za pochybení politiků, vzkazuje fotbalová FIFA. Nečiní tak ovšem zdaleka nezištně, jde jí především o velký ruský trh a jeho ovládnutí. Oddělit v této zemi sport a politiku je však mimořádně nesnadné.

Rusko se totiž stále nedokázalo vymanit ze systému, fungujícího v době studené války, kdy byl každý sportovní úspěch prezentován jako vítězství úřadující politické  garnitury. Příznaky této letité postkomunistické megalomanie se v současnosti projevují právě v případě pořadatelství prestižních sportovních akcí.

V zemi, kde žije nejméně třetina lidí pod hranicí chudoby, se tak ze státního rozpočtu utratí desítky miliard eur jenom proto, aby se ruský fotbalový šampionát zapsal do historie jako ten nejlepší, největší a nejnavštěvovanější.

Co potom vlastně bude s nově postavenými či zrekonstruovanými stadióny, infrastrukturou a dalším luxusním zázemím v celkem jedenácti ruských městech, až všechny areály po skončení šampionátu osiří?

To je otázka, kterou si teď v Rusku neklade žádný správný vlastenec. Ostatně, na takové úvahy je přece vždycky času dost.