Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Co to může být za matku, když tohle dopustí?

Přidal: Premek |

Říjen 29, 2018

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas /2018)

„Proč bych se na něho měla zlobit? Mně přece nic neudělal.“ Tahle zdánlivě nevinná věta nabude děsivosti až v rámci kontextu. V inscenaci textu Danièle Sallenave Znásilnění (2013) ji totiž řekne manželka a matka dvou dcer (jedné vlastní a jedné nevlastní), které zneužíval její manžel. Autorka textu vzpomínala, že tuto větu zaslechla z autorádia; prý poslouchala dost roztržitě, dokud nezaslechla, jak zpovídaná žena odpovídá novináři právě citovanou větou. Hra Znásilnění je v rozhlasové úpravě a dramaturgii Renaty Venclové dialogem Madelaine Dumonchel-Moretti, zvané Mado (Pavla Tomicová) a reportérky Sofie (Jana Stryková), která se pokouší pochopit její stanovisko a upozornit na to, jak se žije ženám odsouzených. Jejich dialog si po celou dobu drží jakýsi kvazidokumentární pel, posluchač jej vnímá jako Sofiin zvukový záznam jejich rozhovoru (byť tento princip inscenátoři na několika místech poruší).

Pavla Tomicová v postavě Mado je neuvěřitelně přirozená a herecky vynikající. Přesně postihuje povahu jednoduché ženy, která byla vystavena neřešitelné situaci: zachránit své dcery nebo si zachovat živitele rodiny? Její projev, který by mohl být klidně čistým monologem, se neustále mění; ať už si vymýšlí neuvěřitelné konspirační teorie o tom, proč soud poslal do vězení jejího “nevinného” muže nebo se rozčiluje nad Sofiinými dotěrnými otázkami. Šeptá a dryáčnicky křičí, vzlyká, popotahuje a vyje jako malé zraněné zvířátko. Je až tragikomická, když po zatčení manžela hodlá držet hladovku: “A voni mi budou muset dávat výživu a budu ve zprávách a budou o mně mluvit v televizi a to je donutí změnit názor!” Odmítá si připustit, že dlouho přehlížela viditelné náznaky toho, co se doma dělo a reaguje o to halasněji a zoufaleji. Posluchač může těžko její chování schvalovat, výkon Pavly Tomicové v něm však vyvolává soucit, který se hluboce promění v samotném závěru hry, z nějž pochopí, že to byla samotná Mado, která svého manžela Lucienna udala na policii… Není divu, že Tomicová získala za svůj herecký výkon jedno z ocenění soutěže Neviditelný herec.

Sofie Jany Strykové je další hereččinou variací na typ mladé vzdělané současné ženy; v této poloze jste ji mohli slyšet např. ve hře Raye Connollyho Poslední šance pro Beatles (2016) nebo Akvárium (2010) od Mariannick Bellot. Sofie se snaží být vůči Mado empatická, ale často jí v řeči unikne náznak odsudku; při druhém rozhovoru ji už nepokrytě konfrontuje: “Jak ho můžete omlouvat? Je to přece vaše dcera, ne? Došlo vám vůbec tehdy, co se děje?” Sofiino stanovisko se dá shrnout ve větě z jejich dialogu: “Já nejsem váš soudce. Ale nejsem ani váš advokát.”

Režie Natálie Deákové se soustředí na herecké výkony obou dam, zvukové efekty jsou čistě realistické (nalévání vody do sklenice, zvuk nahrávacího přístroje) a hudba Jana Trojana se omezuje na zneklidňující tóny podkreslující Madinu výpověď.

Francouzská hra Znásilnění velmi nekompromisně otevírá tabuizované téma a nabízí nepřikrášlený vhled do života člověka, který nebývá většinovou společností chápán ani litován. A pokud po poslechu Madelaine neporozumí, alespoň s ní může soucítit.

Historie rozhlasových her