Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Když jedinou odpovědí je mlčení

Přidal: Premek |

Červenec 25, 2019

Přemysl Hnilička

(napsáno pro Týdeník Rozhlas)

Tereza je mladá dívka, úspěšná v práci, podle všeho spokojená i v osobním životě. Pracuje v reklamní agentuře, její přítel je něžný a empatický, zkrátka ideální život. Přesto se tohle všechno jednoho dne zhroutí; když Tereza přestane komunikovat se svým okolím.

V počátcích rozhlasové hry se experimentovalo a hledalo jak v technických, tak tématických oblastech. Jednou z cest byly hry, jejichž hlavními hrdiny byli slepci. Dramatik Paul Plamper situaci obrátil: hlavní hrdinka je po celou dobu hry Tacet /Ticho 2/ (2012) němá.

Pokud začnete mlčet, okolí reaguje naprosto koordinovaně: zkouší vás donutit mluvit. Pokouší se o to přítel při postelových hrátkách (“když se ti něco líbí nebo nelíbí, musíš to říct”), kolegové z práce, rozvedení rodiče, psycholog i terapeutická skupina. Všichni postupně rezignují: přítel v podstatě zmizí ze zvukového jeviště, rodiče se raději vzájemně obviňují, kolegyně bez výčitek převezme její pozici a terapeutická skupina se rozpadne v zuřivé jedince, kteří nedokážou snést Terezino mlčení. Samotné drama tak vzniká především reakcemi na její ne-reakce. Jak píše Andrea Hanáčková ve své recenzi Tacetu: “Poměrně záhy se ocitá rozhlasový posluchač v roli samotné Terezy a je atakován různými zvuky stejně jako ona. Stejně jako ona si tedy musí průběžně pokládat otázky po smyslu a váze slov a má možnost lépe svá slova vážit a mířit jimi přesně.”

Právě hlavní postava vyvolala potřebu udělat krok v rozhlase nevídaný: obsadit herečku do němé role. Šárka Vaculíková v roli Terezy ve hře skutečně nepromluví ani slovo, přesto její osobní přítomnost posluchač cítí z reakcí ostatních. Ticho ze strany hlavní postavy je něco tak výrazného, že vnímáme i její dech a velmi silně zapůsobí i mimoslovní interakce z její strany; například když se v nemocnici snaží ignorovat svou kolegyni tím, že otevírá a zavírá hrající přáníčko k narozeninám.

Přesto hlavní břímě leží na ostatních hercích. Velký prostor pro sebe získává Vilma Cibulková jako sebestředná a hysterická matka, která odkládá masku distinguované dámy vždy, není-li po jejím. Otce ztvárňuje Igor Bareš civilně a úsporně; o to více pak zapůsobí, vyletí-li z něj náhle věta “Je to jednoduchý, Terezko. Musíš prostě jenom říct: Nechci na psychiatrii”. Jan Dolanský v postavě Terezina přítele Uliho přechází od chápajícího přítele k zoufale vykřikujícímu nešťastníkovi. Neveselé panoptikum postav doplňuje rozhihňaná přítelkyně v podání Pavly Beretové, nezúčastněně slušný psychiatr Jana Vondráčka, Olaf Václava Neužila mladšího, půvabně komický šaman Martina Myšičky nebo sociální pracovnice v podání Dany Batulkové.

Významnou roli hraje v Tacetu zvukový design. Režisér Vrzák a zvukový designér Ladislav Železný natáčeli aktéry příběhu mimo rozhlasové studio, v reálech. Vše bylo natočeno v karlínské rozhlasové budově nebo jejím bezprostředním okolí.K proměně dramatického prostoru používají rychlých a výrazných střihů a odpovídajících zvukových změn. Zatímco zpočátku se pohybujeme v jasně zvukově ohraničených a někdy i stísněných prostorech, ke konci hry se místa děje rozevírají a rozšiřují – až k závěrečné scéně v parku, který je auditivně pojat jako obrovská, nekonečná plocha plná dětského křiku, šumění stromů a klidu. Jako bychom došli k místu, jehož chtěla Tereza dosáhnout: absolutního odpoutání od bývalého života.

Plamperova hra Tacet /Ticho 2/ zvítězila na Prix Europa 2011 v kategorii Drama. Už předchozí, první “díl” získal v roce 2008 Cenu válečných slepců, německé prestižní rozhlasové ocenění.

Historie rozhlasových her