(2012)

Přidal: Přemek |

Duben 17, 2012

Paul Plamper. Původní rozhlasová hra, ve které hlavní roli hraje mlčení. Překlad Zuzana Augustová. Dramaturgie Klára Novotná. Režie Aleš Vrzák.

Osoby a obsazení: Tereza (Šárka Vaculíková), matka (Vilma Cibulková), otec (Igor Bareš), dr. Dietz (Jan Vondráček), Uli (Jan Dolanský), primář (Zdeněk Maryška), Laura (Lenka Krobotová), Olaf B. (Václav Neužil), Heike (Naděžda Vicenová), žena (Lucie Polišenská), muž (Richard Fiala), oblíbená nepřítelkyně (Pavla Beretová), šéf agentury (Michal Novotný), praktická lékařka (Petra Jungmanová), Herrmann (Hanuš Bor), Artur (Pavel Batěk), šaman (Martin Myšička), sociální pracovnice (Dana Batulková) a další.

Natočeno 2012. Premiéra 24. 9. 2013 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.; 46 min.). Repríza 1. 9. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.).

Pozn.: První česká rozhlasová inscenace, v níž účinkuje herečka v němé úloze.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Když jedinou odpovědí je mlčení. In Týdeník Rozhlas, červen 2019 (článek). Dostupné také na Panáčkovi.

Lit.: Novotná, Klára: Paul Plamper: Tacet – Ticho 2. In web ČRo 3 Vltava, září 2013 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Tereza náhle přestane mluvit. Nemůže, nebo nechce? I tuhle otázku kladou jí i sobě bezradní rodiče, přítel, spolupracovníci a nakonec lékaři, marně se pokoušející ticho prolomit. Skutečnost nemění, ale svým jednáním – zoufalým, vyhýbavým i útočným – zásadně vypovídají sami o sobě. Ticho postupně odhaluje podstatu jejich individualit a vztahů, usvědčuje z agresivity, nejistoty či lhostejnosti. A čím déle Tereza mlčení zachovává, tím zřetelněji vyvstávají otázky pátrající po samotném smyslu řeči a lidského společenství.

V latině slovesný tvar „tacet“ znamená „mlčí“; u nás je dnes tento výraz používán především mezi hudebníky, znamená odmlku nástroje či hlasu. Německý dramatik a režisér Paul Plamper dal své hře Tacet podtitul „Ticho 2“, neboť tvoří pokračování tématu ticha, jehož různými podobami se ve své tvorbě zabývá.

S původní autorskou inscenací „Tacet (Ticho 2)“ zvítězil na Prix Europa 2011 v kategorii drama. Předcházející „Ticho 1“ získala v roce 2008 Cenu válečných slepců za rozhlasovou hru.

Do češtiny hru přeložila Zuzana Augustová a jejího nastudování se ujal režisér Aleš Vrzák. Vzhledem ke zkušenosti s realizací současných textů, si byl vědom autentičnosti, kterou si tento typ rozhlasové dramatiky žádá jak ve zvukovém řešení prostředí, tak ve způsobu herecké interpretace. Proto se rozhodl netočit hru ve studiu, ale v prostorách odpovídajících zvukovému prostředí hry – ať už se jednalo o místnost, chodbu, balkón nebo automobil, nalezl vhodné místo v karlínské rozhlasové budově nebo jejím bezprostředním okolí.

Především ale přistoupil k obsazení „ústřední“, němé role dívky Terezy. Tu si „zahrála“ mladá, avšak rozhlasově ostřílená herečka Šárka Vaculíková. Tentokrát však nemohla uplatnit svůj krásný, něžný hlas ani hereckou tvárnost – přesto svou vnímavostí a neuhýbajícím mlčícím pohledem byla zásadním partnerem pro své herecké kolegy – Vilmu Cibulkovou, Igora Bareše, Jana Dolanského, Jana Vondráčka, Pavlu Beretovou a řadu dalších.

Lit.: Hanáčková, Andrea: Německý Tacet v české verzi. In Týdeník Rozhlas 45/2013 (recenze). – Cit.: Nezvyklá syrovost zvuku, velkorysá práce s prostorem, velká míra autenticity dramatických dialogů, ostrý, k posluchačům téměř bezohledný střih a divné ticho. To vše jsme konstatovali v jednom ze studií Českého rozhlasu přede dvěma lety při poslechu originální verze německé rozhlasové hry Paula Plampera Tacet (Ruhe 2). Autor v ní navázal na své předchozí ohledávání fenoménu ticha, kdy ve hře Ruhe 1 (2008) podrobil akustickému zkoumání společenství lidí v kavárně. Už tato hra vzbudila pozornost, její volná variace přinesla Plamperovi cenu Prix Europe 2011.
Rozhlasová dramaturgyně Klára Novotná oslovila překladatelku Zuzanu Augustovou a mohla tak vzniknout česká verze německé hry. Pod názvem Tacet (Ticho 2) ji 27. září uvedla v premiéře Vltava. Kromě důvěrně známých středoevropských reálií velmi rezonuje i ústřední téma hry – problematičnost jakéhokoli výrazného osobního gesta, projevu jinakosti, vzepření se mainstreamovému způsobu života. Tereza, mladá zaměstnankyně reklamní agentury, jednoho dne přestane mluvit. Důvod nikdo nezná a až do konce hry ho nikdo nezjistí. Rozmluvit se ji snaží otec, matka, přítel, expřítel, kamarádka, psychiatr, klienti léčebny, altenativní léčitel. Vše marno. Tereza nepromluví a po sérii vyšetření je odeslána do invalidního důchodu. Rychlý sled událostí se v závěru hry zpomaluje, Terezu opouštějí všichni živí lidé, promlouvá k ní už jen telefonní záznamník a okolí si postupně zvyká na podivínskou ženu, která vše s přehledem zvládá, jen se ke světu vůbec verbálně nevyjadřuje.
Režisér Aleš Vrzák tuto postavu obsadil Šárkou Vaculíkovou, která pokorně přijala roli, z níž v rádiu spíš tušíme jen dech. Přesto díky reakcím ostatních postav vyrostla ve svém tichu natolik, že si umíme představit její klidnou mimiku i drobnou práci gestickou – hru prstů, sepnuté ruce, otočení dlaně. Největší prostor pro sebe v inscenaci získala impulzivní matka v podání Vilmy Cibulkové, sebestředná, v projevu překotná, nervózní, přesto vytrvale pečující osoba, jež především touží být v jiné společnosti, což se jí nakonec podaří. Otec je v německé verzi váhavý intelektuál, poněkud ztracený v hlučném světě, v českém podání Igora Bareše působí tlumenějším dojmem. Protipól mlčenlivé Tereze výborně vytváří Laura Lenky Krobotové – její neurotická mluva, nešikovně projevovaná empatie v kombinaci s reálnou neschopností hovořit přímo prozrazují obecnou prázdnotu slov, jeden z možných důvodů, proč je Tereza navždy vynechala ze svého výrazového aparátu.
Režisér Vrzák a zvukový designér Ladislav Železný respektovali dramatickou předlohu doslovně a využili autentické natáčecí prostory. Výborně působí intimní prostor bytu, výmluvné jsou exteriéry obchodu i velkorysý celek parku s dětským hřištěm. Střední část zabírají scény z psychiatrické léčebny. Samotná ambulance s psychiatrem vytváří neosobní echo a člověk si v ní připadá ještě osamělejší, hromadné scény skupinové terapie, případně hovor dvou lékařů vnímáme na samé hranici srozumitelnosti. Poměrně záhy se ocitá rozhlasový posluchač v roli samotné Terezy a je atakován různými zvuky stejně jako ona. Stejně jako ona si tedy musí průběžně pokládat otázky po smyslu a váze slov a má možnost lépe svá slova vážit a mířit jimi přesně.
Úvodní zmínka o záslužnosti dramaturgické práce s úspěšnou zahraniční hrou budiž v závěru doplněna vírou v to, že rozhlasoví dramaturgové stejně intenzivně komunikují s českými potenciálními dramatiky mladší a střední generace. Bylo by příjemné, kdyby hra obdobné zvukové razance, originálního nápadu a intenzivního vyznění vzešla také z českého prostoru.

Lit.: Hanáčková, Andrea: Více otázek než odpovědí v Plamperově-Vrzákově Tacetu (Tichu 2) (Příspěvek k možnostem interpretace rozhlasového dramatického díla). In Svět rozhlasu 30/2013, s. 33 (recenze).

Rozhlasové hry