Reflexe: Vizuální umění! – Alberto Giacometti v Praze (2019)

Alberto Giacometti (1901-1966) a stal se jedním z nejproslulejších sochařů 20. století. Rozsáhlá retrospektivní výstava ve Veletržním paláci sleduje vývoj Giacomettiho umělecké tvorby napříč pěti desetiletími. Sleduje její zrání od let umělcova dospívání ve švýcarské Stampě  přes avantgardní experimenty v meziválečné Paříži až po její vyvrcholení v osobité zobrazování lidského těla, kterým se umělec proslavil nejvíce. Jak výstava dokládá, Giacometti byl i skvělým malířem a kreslířem. Přátelil se a spolupracoval s Joanem Miróem, Maxem Ernstem či Pablem Picassem.

„Malířská tvorba je integrální součást jeho díla. O Giacomettim nelze říci, že byl sochař, který občas něco namaloval. Jeho portréty přecházejí v sochy a naopak,“ říká historička umění Markéta Ježková. Výstavu, které bude otevřená do 1. prosince, uspořádala Národní galerie Praha ve spolupráci s Nadací Giacometti sídlící v Paříži.

Sochy a obrazy Alberta Giacomettiho najdeme ve všech prestižních světových galeriích, které se zaměřují na moderní umění.  Na počátku třicátých let byl považován za jednoho z nejvýraznějších surrealistických sochařů. Jeho obsedantním tématem se stala lidská postava. Giacomettiho výrazně ovlivnilo setkání s francouzským existencialistickým filozofem Jeanem Paulem Sartrem, autorem traktátu Bytí a nicota. Právě pod jeho vlivem Giacometti začal modelovat sochy, které jsou charakteristické dlouhými protaženými liniemi a výraznou křehkostí. „Figury pro mne nebyly nikdy kompaktní hmotou, ale spíš jakousi průhlednou konstrukcí,“ napsal o svých sochách.

Sádra: moderní médium

V roce 2016, padesát let od úmrtí Alberta Giacomettiho, se ve významných světových galeriích konaly retrospektivní výstavy umělcova díla: v Šanghaji, Paříži, Moskvě, Rabatu a Curychu. Všechny spojoval jeden leitmotiv: vystavení rekonstruovaných sádrových skulptur Giacomettiho děl, kterých se bezprostředně dotýkala umělcova ruka. Giacometti experimentoval s různými materiály a vedle kamene, terakoty, dřeva, mramoru a bronzu rád používal právě sádru, s níž jiní pracovali vesměs jen pro studie. Použití sádry pro něj bylo typickým rysem moderního umělce.

Návštěvníci pražské výstavy se setkají s Giacomettiho mistrovskými kousky jako Kráčející muž, Stojící žena nebo Ženy z Benátek, které nadchly publikum na italském bienále v roce 1956.  Český divák by měl ocenit, že ve Veletržním paláci jsou k vidění i díla, která jsou vystavena málokdy.

Giacometti a Bacon

Artefakty sochaře Giacomettiho a malíře Francise Bacona sehrávaly a sehrávají podstatnou roli ve světovém umění od druhé poloviny dvacátého století až do současnosti. Navíc: oba umělci se znali, jejich „spříznění“ se ovšem neodehrálo jen v rovině přátelství. Bacon o osm let starším Giacomettim prohlásil: „Toto je muž, který mě ovlivnil více než ti ostatní.“ Loni se jejich díla byla společně vystavena v prostoru basilejské galerie Fondation Beyeler. Tato výstava poprvé v galerijním prostoru konfrontovala jejich artefakty. Užaslý divák mohl sledovat jejich podivuhodné setkání a uvědomit si souvislosti a paralely překonávající odlišné rukopisy obou umělců. Celou řadu Giacomettiho děl, které byly vystaveny v Basileji, mohou diváci vidět nyní v Praze. Na přípravě obou výstav se podílela Catherine Graniérová.

Alberto Giacometti ovládal nejen výtvarný prostor, ale uměl i skvěle formulovat. Pořad Reflexe: Vizuální umění! proto prostupují pasáže z umělcových rozhovorů a deníků, které pod názvem „Moje skutečnost“ vydalo nakladatelství Arbor Vitae v překladu Jitky Hamzové. Reportážní záběry natočené na výstavě ve Veletržním paláci doplňují „výstavní postřehy“ historika umění Jiřího Machalického oceňujícího architektonické řešení výstavy Evy Jiřičné a sběratele Patrika Šimona o nepovedené vernisáži výstavy.