Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Jak se na Modravě čachrovalo a bojovalo za vlast

Přidal: Premek |

Září 7, 2021

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 37/2021)

Potkali se uprostřed víru světové války (té první, byť se jí tehdy ještě tak neříkalo): Karel Pletka, pozdější poštmistr (Petr Kostka), Venzl Peschl, sklenář a komunista (Antonín Hardt) a Vlasta Toman, pozdější četnický strážmistr (Miroslav Zounar). Ve hře Jiřího Plachetky Pevnost (1978) se s nimi setkáváme až v pozdějších letech – v roce 1933 (první díl) a 1938 (druhý díl). Každý z nich má v příběhu své místo: četník Toman je drsným zastáncem pořádku, Peschl je bolševický internacionalista se švejkovskou vyřídilkou a poštmistr Pletka (nomen omen) se ze všech sil snaží držet mimo politické proudy a víry jako správný státní úředník.

Plachetka ve dvou dílech své hry ilustruje na pozadí osudů obyvatel malého pohraničního městečka Modrava nástup fašismu a pozdější mnichovskou kapitulaci. Je to ovšem pouhá dialogizovaná ilustrace dějin, jak upozorňuje ve své studii Radiojournal v ko(s)mickém věku teoretik Jan Lopatka; se skutečnou rozhlasovou hrou to má pramálo společného: jde spíše o “dialogizované ilustrace způsobu, jakým se vyučuje o dané historické události či tématice”, přičemž “pokud se příliš nemění osnovy, čas od času se tato didaktika oživuje dalšími uměleckými kreacemi”.

Autor svůj text skutečně zalidnil spíše typy než postavami: vedle již zmíněné trojice bývalých frontových kamarádů je tu bezskrupulózní politik oblastního formátu, který celý první díl čachruje se státními zakázkami a v druhém už jen sobecky prchá ze zabraného území (podprůměrný výkon Vladimíra Ráže); podnikatel Našinec (za Rakouska-Uherska se jeho neméně podnikavý tatínek psal Naschinec) v podání Čestmíra Řandy nechce nic než “prosperitu v rámci demokracie”, tj. především získat zakázku na stavbu hraničních pevností. V hrsti jej drží henleinovec Schatz, advokát a zrádce národa (Miloš Willig), který si opatřil dokumenty kompromitující Našince stran dávné automobilové nehody jeho manželky. V panoptiku postaviček nesmí chybět ani zrádný německý farář Czeika (Václav Lohniský), zpravodajec Zemek (Bořivoj Navrátil) či zemitý velitel posádky plukovník Singr (Jiří Vala), který svůj vojenský život ukončuje v roce 1938 sebevraždou s neobvykle humorným pozadím: maje pod nohama agrárnické noviny Venkov, pronese před smrtí: “Netušil jsem, že umřu na Venkově”. Nejlepší, protože bezděčně humorné scény však poskytuje dvojice Pletka – slečna pokladní Biskupová (Jaroslava Obermaierová), jejíž námluvy pana poštmistra jsou skutečně nepřekonatelné.

Dvoudílná hra Jiřího Plachetky byla symbolicky dotočena koncem září 1978 v dramaturgii Pavla Minkse a režii Stanislava Vyskočila – těsně před čtyřicátým výročím mnichovských událostí. Pro soudobý rozhlas byla ovšem vhodným propagandistickým materiálem, který mohl ukázat, jak prožluklá a neschopná byla prvorepubliková demokracie. A jak správně uzavírá Jan Lopatka, to, že “kladný živel je (…) tak trapně projektován, to je výmluvné svědectví o základu, úrovni, intelektu a mravnosti autorství”.

Historie rozhlasových her