Těžké melodično (2023)

Přidal: Premek |

Červen 28, 2023

Terry Pratchett. Tenhle chlapík s kytarou hraje jako o život… totiž o svůj život. Kompletní audiokniha. Překlad Jan Kantůrek. Režie Hynek Pekárek.

Čte Jan Vondráček.

Natočeno 2023. Vydal OneHotBook 20. 4. 2023 (2 CD MP3, katalogové č. AK505; EAN 8594169485058, celková délka 14 hodin 40 minut). Ukázka k poslechu zde.

Série: Smrť

Pozn.: Kolikrát jste už o nějakém koncertu prohlásili, že to byl vskutku magický zážitek? Není proto divu, že na Zeměploše, kde magie opravdu existuje, může síla hudba přemoci dokonce i smrt. Tedy trochu jí pomohla Zuzanka, když zaskakovala za svého dědečka Smrtě, který si vzal, ehm, neplánované volno. A tak se přihodilo, že jednomu mladému bardovi z buranova se do rukou dostala tajemná kytara, jejímž prostřednictvím pronikla do zeměplošského světa Hudba s kamením – hudba divoká, opojná a měnící životy lidí, trpaslíků, trollů i mágů. Jenže rock’n’roll, jehož historii autor mezi řádky nadmíru nápaditým způsobem oživuje, může být stejně jako alkohol ve velkém množství návykový a nebezpečný. A tak Zuzanka stojí před nelehkým úkolem – dát svět zase do pořádku, aniž by připravila o život mládence, jehož srdce nyní bije v rytmu oné magické hudby. A když už jsme u toho, kde se sakra toulá pravý Smrť?

Audiokniha je součástí řady o Smrťovi v rámci série ÚŽASNÁ ZEMĚPLOCHA.

Lit.: Hokr, Boris: Zeměplocha našla nejen hlas, ale i hudbu s kamením. Jan Vondráček čte Pratchetta. In web ČT Art, 26. 6. 2023 (recenze). – Cit.: Kniha Terryho Pratchetta Těžké melodično je příběhem o sexu, drogách a hudbě, která v sobě měla kamení. Hlavně o té hudbě tedy. No, ale je také o paměti a o Smrťovi, který neumí zapomenout. A to je v roce, kdy by slavil jeho autor pětasedmdesátiny, asi nejdůležitější.

Nejprve otázky: Proč věnovat čas textu o knize, která poprvé česky vyšla před čtvrt stoletím? Tedy kromě toho, že během posledního půlroku se dočkala tuzemské reedice v limitované edici hardbacků ilustrovaných Joem McLarenem a nadto i audioverze namluvené Janem Vondráčkem?

Odpovězme obloukem či úkrokem stranou. Představte si, že jste na můstku lodi Enterprise. Té Enterprise. S poručicí Uhurou, pozorně naslouchající cizím civilizacím, a kapitánem Kirkem, který upřeně hledí na gigantickou obrazovku, kde se právě objevila nová planeta k prozkoumání. A slyšíte, jak Kirk potměšile říká „Sežeňte okamžitě Spocka, nemůžu se dočkat, až uvidím jeho výraz…“

Protože ona planeta na obrazovce není žádná trapná koule, nýbrž obří placka na zádech čtyř slonů, které nese vesmírem gigantická želva Velká A´Tuin. Je to Zeměplocha, kde lodě nemizí za obzorem, ale přepadávají přes okraj světa. Je to svět, který si ze Spockovy vulkánské logiky dělá dobrý den. Jenže pouze na první pohled. Až by pan Spock opět srovnal své nesouhlasně zdvižené obočí, jistě by musel uznat, že právě na Zeměploše se logika tříbí jedna báseň. I když třebas jen proto, aby se ukázalo, k jak absurdním výsledkům perfektně logická úvaha dojde, pokud se jí v nějakém korporátu věnuje dostatečný počet lidí. Všechno, co potřebujete vědět o lidstvu, jeho povaze a křehkosti lidskosti, jste se teoreticky mohli naučit na základní škole. Prakticky pak právě ze zeměplošských příběhů.

Když je člověku sedmnáct

U Těžkého melodična pak bude ono poznání zabaleno do nádherně nostalgického roucha a doprovázeno nutkavým poklepáváním nohou v rytmu hudby, „která nejen jako by unikla odněkud z míst, kde byla dlouho vězněna, ale cestou ven ještě vyloupila banku… byla to hudba s vyhrnutými rukávy a rozepnutým knoflíkem u límečku, která zvedala klobouk, široce se usmívala a kradla kolem stříbro…“ Nad tou knihou lidé vzpomínají, jaké to bylo, když jim bylo sedmnáct a oni měli tehdy zrovna moc práce, než aby si toho všimli. Zábavné ovšem je, že přesně takhle Těžké melodično funguje, ať je vám sedmdesát jako jistému děkanovi Neviditelné univerzity, nebo čtrnáct, což je věk, kdy tuhle knihu objevil autor tohoto článku. To není vůbec špatné vzhledem k tomu, že Pratchett nebyl podle všeho zrovna fanouškem rokenrolu.

Zápletka je jednoduchá, přitom ovšem dvojitá. Jednak tu jde o to, že bard Imp Y Cilin založí s trpaslíkem Zlotou a trollem Permem „Modrošem“ Skalicí první rokenrolovou skupinu na Zeměploše, načež vypukne chaos. A jednak se tu zase jednou po čase ztratí Smrť. Ten si v Mortovi vzal dovolenou, v Sekáčovi dostal padáka (ale nechali mu koně a kosu) a nyní se snaží zapomenout na vše, co bylo, i na vše, co bude (protože on si PAMATUJE VŠECHNO), a byznys po něm musí převzít vnučka Zuzanka. (…)

Ve vydavatelství audioknih OneHotBook svěřili zeměplošské příběhy, v nichž hraje jednu z hlavních rolí Smrť, herci Janu Vondráčkovi. Ten ostatně složil hudbu pro adaptaci Soudných sester, které roky měla na repertoáru jeho domovská scéna, pražské Divadlo v Dlouhé (a tamtéž Vondráček exceloval jako umělecký šéf pan Sardelli v další zeměplošské adaptaci Maškaráda čili Fantom opery). Vondráčkův přístup se dost odlišuje od Jana Zadražila, který pojímá zeměplošské příběhy Hlídky (Stráže! Stráže nebo Muži ve zbrani) až jako pouťovou verzi klasických grotesek, i od Zuzany Slavíkové, jež vdechla život příběhům čarodějek z Lancre (Soudné sestry, Dámy a pánové) a využila k tomu nádherný kontrast upjatosti a žoviální živelnosti postav Bábi Zlopočasné a Stařenky Oggové.

Vondráček je hodně civilní. Různé Pratchettovy gagy a fórky spíše podehrává a netlačí je posluchači na první signální (o to víc pak rezonuje třeba scénka s „dobrým“ ankhmorporským pivem). Opatrně našlapuje i kolem autorovy oblíbené metody, kdy spisovatel věnuje velký prostor osvětlování toho, jak věci fungují. O to víc se Vondráček utrhává ze řetězu v dialozích a v charakterizaci některých ryze zeměplošských figur. U pana Kletě, který vede železnou rukou cech hudebníků, dokázal krásně zakomponovat do jeho otravného „ichi ichi“ smíchu kus krevpijícího komářího bzučení. Dokud byl ještě Ymp sám sebou a nepodlehl svému hvězdnému alter egu Buddymu Hollymu, vyslovoval všechna „l“ zdvojeně… Nádherně si Vondráček vyhrál s pomalejším vyjadřováním trolla Perma – jeho knihovnické Ook je prostě ukázkové a člověk má při poslechu tendenci pochvalně odhrnout rty, nadmout plicní laloky, zabušit si pěstí do hrudi a dát mu banán. No, a pak je tu Asfalt – troll, na něhož opakovaně sedal v cirkusu slon, a on se teď vyjadřuje zaraženým šeptem někoho, kdo nemůže popadnout dech, ale hlavně ten dech ani popadnout vlastně nechce, protože jeho obzor je definován sloním pozadím.

Když se tyhle postavičky (a spousta dalších) začnou dohadovat a překřikovat, nebo v případě mágů přít o to, kdo komu dá domácí vězení, je to radost a člověku ani tolik nevadí, že pratchettovsky typické poznámky pod čarou zůstaly tentokrát stranou studia. V ozvěnách Vondráčkova pojetí se totiž nesou rodinné hádky, rytmus prvních lásek i rebelantství vůči systému a všemu konformnímu. Ale nakonec především naděje. Slovy knihy: Vaše osobní píseň může být smutná, ale mává „svým smutkem jako bojovou zástavou“, protože „vesmír udělal, co mohl, ale vy jste i přesto pořád naživu“. Právě proto je Těžké melodično ideální vzpomínkovou Zeměplochou. Ano, ať už vám těch pitomých sedmnáct bylo, teprve bude, nebo dokonce zrovna je.

Škoda, že jednotlivé hudební předěly nemohou z pochopitelných důvodů pracovat se zdroji, s nimiž pracoval sám Pratchett, a musí se spokojit s evokací vzpomínek na zlatá léta bigbítu a kusých informací a útržků toho, co se hraje za železnou oponou… Snad se někdy dočkáme divadelní nebo muzikálové adaptace, kde naplno zazní hity jako Nashledanou salamandře a Ymp se Zlotou a Permem se ještě jednou spojí s Knihovníkem, aby dokázali, že hudba neumírá.

Mluvené slovo na zvukových nosičích