Divadlo na rozhlasovém jevišti aneb Obrana dlouhých her

Přidal: Premek |

Listopad 4, 2024

Přemysl Hnilička

(prosloveno na festivalu Prix Bohemia Radio 5. 11. 2013)

Divadlo a divadelní texty stály u samotného počátku rozhlasového dramatického vysílání. Není divu, prvotní rozhlasové přenosy byly spíše technickou kuriozitou a program byl tím pádem sestavován z toho, co bylo k dispozici. Dodnes se tradují historky z českého rozhlasového pravěku, v nichž zaměstnanec Radiojournalu zakoupil v knihkupectví daný počet divadelních her a přinesl je do studia, rozřezal potřebné stránky, herci si je jednou či dvakrát přečetli – a večer se pak vysílalo první dějství zakoupené hry.

Čím více se rozhlas a rozhlasové drama emancipovalo, tím více ustupovala do pozadí role divadla. První teoretické studie Václava Růta, Františka Kožíka, Olgy Srbové či Miloslava Havla vnímají rozhlasové umění blíže literatuře či filmu než divadlu. V dobách rozhlasového rozkvětu, tj. v letech třicátých, šedesátých a (snad i) devadesátých se rozhlas téměř zcela odklání od divadelních přenosů či adaptací a osamostatňuje se.

Zatímco ve dvacátých letech byla divadelní hra vítaným pomocníkem ve vysílání, v letech padesátých a sedmdesátých plnila roli více méně degenerativní. Já jako divadelní vědec samozřejmě s povděkem kvituji, že rozhlas oplývá mnoha dochovanými přenosy či úpravami divadelních her, neboť umožňuje zprostředkování významných i bezvýznamných inscenací českých divadel. Pro rozhlas však znamenaly úkrok, ne-li skok zpátky. Používání sovětských metod v Československém rozhlase bylo čiré zpátečnictví; to, co fungovalo v širé Rusi, v níž bylo do divadla často sta mil cesty, nemohlo fungovat ve střední Evropě. Rozhlasová hra jakoby na deset let zamrzla v čase. Zvukový záznam divadelní hry ji většinou nemohl nahradit.

Řeknete-li před někým alespoň částečně informovaným sousloví „rozhlasová inscenace divadelní hry“, většinou mu automaticky naskočí „dlouhá“. Ano, většina starších rozhlasových realizací divadelních předloh má velmi vysokou stopáž. Vnímání délky se však lety mění. Zatímco v devadesátých letech dramaturgové protáčeli panenky v případě, že hra měla více než 90 minut, dnes už je problematická i stopáž nad šedesát, sedmdesát minut. Svět se smršťuje, vzdálenosti se zkracují, internet nám umožňuje několika kliky překonat ledasjakou překážku. Ztrácíme trpělivost. Proč čekat na sdělení déle než hodinu? Dejte nám informaci za půlhodinku, Shakespeara ve dvacetistránkovém komiksu nebo v jedné větě! Existuje spousta šidítek, která umožní nedočkavému absorbovači nutných dat zchlamstnout kompletního Jiráska na pěti stránkách. Snadné podvolení se tomuto trendu v podstatě navždy uzavírá cestu k původním textům, filmům, nahrávkám. Kdo se domnívá, že sdělením „Hamlet je příběh člověka, který se neuměl rozhodnout“ pochopil obsah dramatu velkého Alžbětince, nepochopil nic.

Rozhlas je jedno z mála médií, které ještě dokáže podat komplexní informaci. Film i televize už dlouho fungují klipově, obrazy se střídají v rychlém sledu a diváka rychle unavují. Rozhlas má stále ještě možnost poskytnout svému posluchači delší časový úsek, aniž by ho vyčerpal. Bohužel to často nedělá, podléhá klipovitosti stejně jako ostatní média. Kolikrát jsme jen letos, při oslavě devadesátého výročí Českého (a Československého) rozhlasu slyšeli jméno Antonín Zíb nebo Ludmila Stambolieva? Čtenáři a čtenářky rozhlasových skript je snad znají podle jména, ti pilnější vyjmenují dvě, možná tři inscenace, v nichž účinkovali, ale kdo z nich měl možnost slyšet jejich hlasy, jejich herecké výkony v původní nahrávce? Kolikrát dal rozhlas v současnosti zaznít hlasům těch, které vyzdvihuje v rámci historických přehledů ve svých propagačních brožurách?

Nelze, bývá slyšet. Nahrávky, v nichž hrají, jsou z padesátých let a jsou tudíž již zastaralé, pro současného respondenta neposlouchatelné. Vážně? Velká skupina televizních diváků dodnes sleduje prvorepublikové a okupační komedie či dramata bez ohledu na to, že filmový pás je černobílý, zestaral, běhají po něm šrámy, chybí políčka či celé vteřiny zvukové stopy. Filmy Jiřího Voskovce a Jana Wericha jsou poslepované z pozitivů, jimž chybějí celé scény – a přesto jsou považovány za klenoty české kinematografie.

V čem je rozhlasový pás horší? Pustíte-li si záznam z padesátých let, arci to z reproduktoru trochu zašumí, navíc monofonně – ale jinak je zvuk prvotřídní. Ano, zastaral herecký projev, zastaraly režijní kompozice. Ale opravdu všecky? A není pro posluchače zajímavé slyšet i staré herecké bardy? Je pravda, že ještě stále je možno slyšet některé inscenace z těchto časů. Jenže často bývaly vysílány zmrzačeně, v různých padesátiminutových zkratkách, provázeny novodobým vypravěčem, který nás dobrotivě přenese přes vynechaná místa. Někdy se do her zasahovalo dokonce bez upozornění, jen proto, že bylo nutno hru vměstnat mezi dva zpravodajské vstupy. Dovedete si něco takového představit u filmu? Posadíte se k televizi, zapnete si Všechny dobré rodáky a televizní dramaturg vám z nich zprostředkuje jen čtyřicet minut, zbytek se odvypráví nebo prostě jen ustřihne. Představu máš, diváku, víc po nás nechtěj.

V padesátých letech se většinou točily agitky a budovatelská dramata, mohl by znít další dramaturgův argument – a byl by jistě správný. Přesto – nestálo by za to pustit do éteru komentovanou přehlídku i takových nahrávek? Tvářit se, že Vstanou noví bojovníci nikdy nebylo natočeno, je krátkozraké.

I v tomhle plevelu se občas najdou drahokamy. Jen je třeba hledat a nesmířit se s již objeveným. Máme možnost občas slyšet Högera v Cyranovi z Bergeracu, reprízuje se Tylova Fidlovačka, určitě bychom dospěli k asi deseti hrám z padesátých let, které je možné někdy slyšet. Ale je to opravdu všechno, co rozhlas ukrývá v archívu a co neskončila pod mazací hlavou? Co třeba Feuchtwangerův Ďábel z Bostonu z roku 1957? Hra, zpracovávající známý motiv čarodějnic ze Salemu, má více než sto minut. Hrají v ní však vynikající herci, například Miloš Nedbal, Radovan Lukavský, Stanislav Fišer nebo Alena Kreuzmannová, a co víc – pomalost je v ní jako základní tvůrčí princip; pomalost umocňuje plíživý strach, který se zmocňuje jednajících postav i samotného posluchače. Silná atmosféra jej vtáhne do děje tak, že ani nevnímá stopáž inscenace.

Jedním z hlavních problémů současných médií je naprostá nedůvěra v posluchačovu inteligenci a posvátná úcta k měření sledovanosti. Rychlost, s jakou se někteří rozhlasoví pracovníci smířili s ohavným slovem „příposlech“ a s tím, co popisuje, je zarážející. Je mi jasné, že Radiožurnál má poskytovat rychlé a krátké zpravodajské šoty, že posluchači bývalé Prahy budou raději poslouchat krátkou komedii či hodinovou detektivku než dvouhodinové drama – ale proč nemůže zaznít na Vltavě? Proč nemůže jeden či dva týdny okupovat internetový přehrávač?

Asi je to tím, že nepracuji v rozhlase, ale pouze jeho vysílání poslouchám, mapuji a hodnotím. Ale věřte mi, nerad bych se jednou jako posluchač a milovník rozhlasového slova ocitl v situaci, kterou tak přesně popsal Přemysl Rut: „Spořivé, „dynamické“ zkracování vysílacího času nevede k větší hutnosti, ale naopak k větší prázdnotě, Profesora, který odmítl „udělat Danta za deset minut“, vystřídá pak děvka s nabídkou, že „vás udělá za třicet vteřin“. “

EDIT: Od doby proslovení této přednášky se ledacost změnilo: Ďábel z Bostonu byl znovu uveden o rok později, zaveden byl cyklus archivních her Hry pro pamětníky.

Názory a komentáře