Nevěsta z mušle 1/7 (2010)

V příbězích tak vystupuje množství postav, obdařených rozličnými schopnostmi, zvířata jako chytrý jelínek kančil, gekon i pungguk (tj. sova pálená), kouzelní ptáci i obři, princezna se tu stará o opičáka Lutung-Kasarunga – o zakletého syna bohyně Sunan Ambu, zlá říční víla stahuje svého vyvoleného do hlubin, Belang Tampil koná na radu svého učitele pouť k proroku Ilírovi, tři nejvyšší věže tisícovky chrámů stavěných jako svatební dar princezně jsou zasvěceny nejvyšším hinduistickým božstvům. Pro Středoevropana je Indonésie nejspíš těžko definovatelná, ale právě prostřednictvím bájí a legend do ní může nahlédnout.

Indonésie se rozkládá v jihovýchodní Asii na více než 13000 ostrovech jako čtvrtý nejlidnatější stát světa s více než 230 miliony obyvatel. Je to mladý stát, který získal nezávislost na holandských kolonizátorech teprve v r. 1945. Navzdory etnické a kulturní roztříštěnosti spojuje zemi všeindonéské vlastenectví a úcta k tradicím.

Velká země má ovšem jednu mimořádnost, jak píše v knize Nevěsta z mušle autor doslovu Jaroslav Olša: „… Zvláštností je, že lidová slovesnost se až prakticky do začátku 20. století udržovala především, a někde pouze, v ústní podobě. Tato tradice ovlivňuje prakticky dodnes přijímání literárních děl: nejpopulárnějšími formami vnímání zůstávají různé druhy poslechu. Na Jávě je stále živý historický wayang, známý u nás jako jávské stínové divadlo. Produktivní formou je rovněž čtení poezie, kterou na rozdíl od evropského posluchače milují nejširší vrstvy obyvatelstva. V některých oblastech jsou dodnes oblíbené lidové, původně malajské pantuny – krátké, často improvizované veršíky, jimiž lze vyznat lásku děvčeti nebo si popovídat s přáteli. V důsledku toho literatura bojuje o čtenáře, protože návyk hlavně poslouchat u většiny Indonésanů přetrvává.“