Cesta do Úbic (1967)
Ivan Vyskočil. Humorný obraz absurdní reality. Hudební trio: Miroslav Kefurt, Maxmilián Berkovič a František Kočí. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Jiří Horčička.
V různých rolích účinkují Ferdinand Krůta, Jan Skopeček, Bohumil Bezouška, Karel Máj, Zdenka Procházková, Blanka Bohdanová, Eva Klepáčová, Pavel Vízner (Wiesner) a Pavel Kraus.
Natočeno 1967 (49 min.). Premiéra 29. 3. 1968 (Československo II, 19:45 h.). Repríza 27. 4. 2019 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 14. 7. 2024 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.
Lit.: Ptáček, Jaromír: Ivan Vyskočil – Cesta do Úbic. In Československý rozhlas 13/1968, s. 16 (25. 3. 1968) – anotace, podepsáno – pt-.
Nešvera, Karel: Cesta do absurdna. In Večerní Praha 76/1968, s. 4. (29. 3. 1968) – recenze.
Šafaříková, Dagmar: I. Vyskočil a K. Pecka v rozhlase. In Práce 95/1968, s. 7 (5. 4. 1968) - recenze.
Urbánková, Milena: Cesta do Úbic Ivana Vyskočila. In Zemědělské noviny 88/1968, s. 2 (12. 4. 1968) – recenze, podepsáno (mu).
Ochová, Sheila: Konfrontace. In Rudé právo 107/1968, s. 5 (18. 4. 1968) – recenze.
Czech, Jan: O rozhlasové hře, s. 105 – 109.
Vedralovi, Jan a Jan: Jiří Horčička – rozhlasový režisér. Větrné Mlýny 2003.em>
Pavlovský, Petr: Cesta do Úbic. In: Hospodářské noviny, 1. 9. 2006.
Janoušek, Pavel: Ivan Vyskočil a jeho neliteratura. Brno: Host, 2009 (kpt. Rozhlas jako jeviště).
Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XLVIII. – Experiment za pět tisíc. In Týdeník Rozhlas 20/2013 (článek). Dostupné též v nezkrácené verzi na Panáčkovi.
Pozn.: Režisér Horčička nastudoval tuto hru i v zahraničí.
Citace:
ROZHLAS
Ivan Vyskočil: Cesta do Úbic
/ČRo2 . Praha, 27. 8. 2006/
Nejenom literatura, hudba a posléze kinematografie, ale i fonografie jakožto umění zvukové inscenace má svou klasiku, vrcholná díla, jejichž umělecké hodnoty jsou už spolehlivě prověřeny časem, i když relativně krátkým. Zvukové rozhlasové inscenace tu sice byly už před válkou, některé deklamační výkony se dochovaly na deskách, ale spolehlivé nosiče rozhlasového umění máme sotva půlstoletí, takže často jde o díla klasiků dosud žijících. Stanice ČRo 2 – Praha svým posluchačům takovou lahůdku přinesla: reprízu inscenace textu Ivana Vyskočila Cesta do Úbic (1967). Někteří čtenáři mohou hru znát z představení Vyskočilova Nedivadla v osmdesátých letech; ještě víc bude těch, kteří později viděli inscenaci televizní, ovšem s výraznými změnami.
Každá doba má své specifické problémy, které mnohdy vyvolávají v život neologismy: jazyk se obohacuje o nové slovo. U nás bylo v šedesátých letech jedním z nejfrekventovanějších slovo „kafkárna“. Ve významu absurdní situace, absurdní poměry, absurdní jednání je užívali i ti, kteří od Franze Kafky nikdy nic nečetli – výraz byl již ze sféry umění zcela vyvázán. Přirozeně: v totalitním režimu se nemohl prakticky nikdo vyhnout styku s režimními institucemi, a ty mu spolehlivě daly spíše dříve než později nějakou tu kafkárnu zakusit.
Cesta do Úbic je celá jednou souvislou absurditou, strukturovanou do nespočtu menších, ve kterých jde tu o banality, tu o život. Muž cestující motorákem s jízdenkou do Úbic, kam má vlak dle jízdního řádu dojet, je posádkou vysazen na neznámé stanici s tím, že tam vlak končí. Vše další se začne odvíjet od této dramatické situace: jednání s přednostou, který je jednou hulvát a podruhé servilita sama, který si podivně telefonuje s ministrem železnic, návštěva čekárny plné cestujících do Úbic, kteří se tu během let nahromadili. Čekárna neodbytně připomíná scény z emigrantských lágrů, ne-li z místnosti ve sběrném táboře typu Terezína.
Absurdnímu obsahu odpovídá vysoce stylizovaná forma. Herci znovu a znovu reflektují své hraní. Závěr: „Úbice už skončily. Už si nehrajeme“. Petr Pavlovský
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Napište komentář k článku