Květa Legátová (1919)

Přidal: Přemek |

Duben 12, 2007

Květa Legátová je pseudonymem autorky (1919), která vystudovala fyziku a matematiku, po krátkém válečném působení na brněnské konzervatoři, kde učila němčinu, působila na jednotřídkách v zapadlých Beskydech. Jako politicky nespolehlivá byla často překládána z jedné školy na jinou. Je autorkou úspěšných románů, povídek a rozhlasových her.

Petr Pavlovský: Doslov ke knize Posedlá a jiné hry

Kdo by nechtěl být úspěšným prorokem! Před rokem jsem tu končil rozhlasovou recenzi Detektivka na druhou: „…bych si dovolil predikovat, že jméno Květa Legátová je dnes již literárně natolik atraktivní, že knižní výbor jejích nejlepších rozhlasových her by měl na trhu úspěch. Nejlépe v době uvedení filmu Želary do kin. Není nad neplacenou reklamu!“ (LtN č. 25/2003) Od té doby vyšly takové výbory již dva (obsahují vždy po osmi opusech), což je bezprecedentní; knižní sborník rozhlasových dramat nebyl vydán, pokud vím, dosud žádnému českému autoru, pouze A. Přidalovi (Všechny moje hlasy a jiné hry, 1994) a M. Uhdemu (Desítka her, 1995) vyšla jedna kniha her, obsahující mj. i ty rozhlasové. Je ovšem příznačné, že oba patří do téže rozhlasové líhně, zvané Brněnská škola.

Ukazuje se, že populární film opravdu funguje jako spolehlivý nepřímý sponzor – nakladatelé jsou ochotni autoru předlohy vydat i to, co běžně nevydávají. Rozhlasové hry nejsou zřejmě v očích rozhodujících literátů (historiků, kritiků, redaktorů, nakladatelů) a následně i v očích čtenářů přiřazovány k dramatům určeným pro divadlo, o jejichž literárních hodnotách si vzhledem k dvouapůltisícileté historii, naplněné klasickými díly, nikdo pochybovat nedovolí. Je to prokazatelně mylné. Texty, které patří do funkční oblasti uměleckých děl intencionálně určených k mediální interpretaci, „realizaci“ (dramata a další hry, scénáře, libreta atp.), bývají často chápány nikoli jako samostatná dokončená díla, ale jako pouhé návody, plány či předlohy děl budoucích. Tento postoj je oprávněný pouze tehdy, když není absolutní, když není vztahován na celou tuto funkční oblast jako na celek. Vůči dramatu (jakožto textu) jej sice zaujal i „magnus parens“ české teatrologie Otakar Zich, ale strukturalisté (především J. Veltruský) ho přesvědčivě vyvrátili: drama je uspokojivě realizováno i pouhým čtením, stejně jako ostatní literatura.

Vzhledem k nutnému omezení fonografie na zvukové vyjadřovací prostředky je rozhlasová hra ještě více než hra divadelní doceleným literárním tvarem, nezávislým na dotvoření interpretujícím médiem. Jako v každé jiné umělecké oblasti jsou tu díla lepší i horší, ale právě tvorba moderních klasiků (Beckett, Dürrenmatt, Bergman) pro rozhlas svědčí o tom, že spojovat s tímto určením jakoukoli pejorativnost není na místě.

Od letopočtu 2001 vydává Květa Legátová každý rok knihu. Přesto čtenář, omezený pouze na veřejné zdroje, dodnes nemá k dispozici ani tak elementární informaci, jako je chronologický soupis jejího poměrně rozsáhlého zveřejněného díla (cca tři desítky titulů) s příslušnými bibliografickými údaji. Za „normalizace“ nepublikující autorku Legátovou (rozhlasem vysílána byla ale ještě 19. 5. 1972 – Případ pro psa) nezaznamenává žádný slovník. Není zastoupena ani tam, kam by přirozeně patřila, totiž v torontském Slovníku českých spisovatelů (1982), který se zdaleka neomezuje jenom na disidenty a exulanty. Pod vlastním jménem (Věra Hofmanová, 1919), pod svým předpřevratovým pseudonymem Věra Podhorná ani jako K. L. není uvedena v příslušných svazcích Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 (díl A-L, díl M-Ž, obé Brána, Praha 1995 a 1998), ačkoli její hry jsou od roku 1989 rozhlasem opět často vysílány a nově inscenovány a získávají prestižní ocenění doma (1992) i v zahraničí (1994). O prózách časopisecky i knižně vydaných koncem padesátých let nemluvě. K. L. se nevyskytuje dokonce ani v žádném z řady biografických slovníků, které se po Listopadu vyrojily.

Ne všechna vina padá ovšem na nezvídavé editory a slovníkáře; už pseudonymy samotné a jejich počet ukazují, že K. Legátová je autorkou poněkud „tajnosnubnou“, donedávna jakýsi „český B. Traven“. Dokonce ani ve svých rozhlasových memoárech (jako seriál vysílala Vltava loni v říjnu) toho o sobě mnoho neprozradila, věnovala se spíše svým pozorováním a prezentovala své názory.

Na záložce první polistopadové knihy (Želary) píše nakladatelství Paseka o „prvotině osmdesátileté autorky“ a tento trapný omyl neuvedlo na pravou míru ani v té druhé (Jozova Hanule). Jestliže tedy první výbor rozhlasových her (Pro každého nebe; přivítala jej v LtN č. 10/2004 Blanka Kostřicová) vyšel v jiném nakladatelství (Labyrint), lze to chápat jako výchovný pohlavek, uštědřený bohem nakladatelů Pasece za dosavadní přehmaty: autorku sice pro knižní trh (znovu)objevila, ale ne dost si jí hleděla.

Teprve tato kniha je opatřena úvodem (Ludvík Kundera) a ediční poznámkou, ze které vyplývá, že její pořadatelé měli přístup přímo do autorčina archivu. Čteme zde, že „texty… byly vybrány z původních rukopisných verzí“ a že jsou tu i dvě díla dosud nijak nezveřejněná (nenastudovaná). Není ale jasné, podle jakého klíče editoři vybrali právě to, co vybrali. K dobru lze Labyrintu přičíst i to, že zvolil týž formát (A5), podobný rozsah a dokonce i podobnou grafickou úpravu. Jde ovšem opravdu pouze o podobnost, která zalahodí citlivějšímu knihomilovi při přiřazování svazku do jeho domácí knihovny k těm předchozím, v žádném případě nejde o typografický plagiát toho typu, jakého se dopustilo nakladatelství Eroica (více in Karel Haloun: Ten knedlíček je volný?, Kritická příloha RR 28/ 2004).

Teď se tedy Paseka ke svému „objevu“ vrátila a v úpravě, kterou pro knihy Květy Legátové zavedla, vydala druhý výbor jejích her. Opět bez ediční poznámky, ale již s doslovem, opět texty, mediálně nastudované i nenastudované, vzniklé v průběhu celé druhé poloviny minulého století. Výbor z toho, co nevybral Labyrint. Kvalitativně se ale rozhodně nejeví jako „přebrané zboží“ a troufnu si tvrdit, že stále zůstává materiál na další svazek, který by mj. zahrnul také hry detektivního žánru. Právě časové rozpětí co do vzniku, tematická i žánrová pestrost, až sedminásobné rozdíly v rozsahu a konečně i kvalitativní nevyrovnanost vedly zřejmě k tomu, že autorka nemá svého stálého režiséra, třebaže v devadesátých letech natáčel její nejlepší hry nejčastěji Ivan Chrz.

I v druhé knize se Legátová jeví jako dramatik velice úsporný. Většinou opět plně vystačí s fonografickými vyjadřovacími prostředky; co do počtu herců by se pohodlně vešla do dramatických omezení antického Řecka: na scéně nejsou téměř nikdy víc než tři postavy (pro fonografickou interpretaci ideální a specifické). Většina her jich ani tolik nemá, často jde o duodramata, či, jak říká autorka, dialogy. Hra Milá paní učitelko! je dokonce monodrama, i když proložené řadou retrospektivních „vnitřních dialogů“. Obraz narýsovaný prvním výborem se ale přece jenom rozšiřuje. Nejenom formální výjimkou je dosud nezveřejněná hra Vladimír, dle doslovu pravděpodobně rané dílo. Rozsahem sice rovněž komorní drama, ale s více než desítkou postav (na scéně třeba i pět), častými změnami v místě i čase, prostě hra vhodná spíše pro televizi než pro rozhlas. Jakkoli zřejmě půlstoletá, zabývá se hra vztahem Čechů a českých Němců, tragickými rozpory uvnitř smíšených rodin, omezenou možností individuálně překročit hranice, narýsované panujícím režimem. Tematický pandán k rovněž neinscenovanému duodramatu Sestra z prvního výboru. Skutečnost, že oba texty zůstaly autorce „v šuplíku“, je objektivním dokladem nepřipravenosti a nechuti českých médií třetí a čtvrté republiky (jejich společnosti i vládnoucích poměrů) se s takovými náměty vyrovnávat; a svědčí také pro K. Legátovou, která z nesporně vlasteneckých a antinacistických pozic byla jako umělec už před půl stoletím ochotna a schopna utkat se s touto dodnes ožehavou problematikou (čtvrt století před Hrabalovým Obsluhoval jsem anglického krále).

Výjimkou je i Legenda o ctnostné Dobromile, scénografickými poznámkami zřejmě určená pro divadelní inscenaci (inscenována byla jen v rozhlase – režie I. Chrz 1998, od té doby vysíláno nejméně šestkrát). I zde bychom mohli hovořit o protějšku, tentokrát vůči titulnímu duodramatu předchozího výboru Pro každého nebe. Je tu o postavu víc a na rozdíl od individuálního nebe, utvářeného k obrazu toho kterého hříšníka, se odehrává ve velice svérázném pekle. Vůči žánru legendy by se snad dalo hovořit až o parodii – pekelník proti své vůli zahoří lidským, či spíše nadpozemským citem. Vezmeme-li v úvahu, že…nebi se již divadelní inscenace dostalo (Košice), tato kratší hra by s ním mohla vytvořit inspirativní pár pro jeden ucelený divadelní večer.

Pokud jde o žánry, opět se tu setkáváme s realistickou črtou (zmíněné monodrama), s kvazihistorickým podobenstvím, někdy i filosoficky povážlivě sporným (Vědma od bílé skály), ale nejčastěji opět s modelovou hrou, někdy poněkud tezovitou, k čemuž ovšem modelovost svým časoprostorovým omezením svádí (též proto poměrně frekventovaný žánr sci-fi). Zastavuje vazby, které směřují k budoucnosti, skrze mezní situaci dochází k intenzivnímu otevírání minulosti postav. Svádí samozřejmě také k jednotvárnosti (rozvíjení příběhu je omezeno neměnnou rámcovou situací), ale tomu se autorka brání jednoduchou rafinovaností – krátkostí. Průměrná délka textu je pod dvacet stran, ale je tu i pětistránková „parapohádka“ Noc s Bystrozrakým. Tento originální text ovšem nelze v žádném případě označovat za bajku, jak se činí v doslovu (s. 164). Jde spíš o jakýsi vtipný apokryf v čapkovském slova smyslu, uvedení situace čtenáři známé z klasické pohádky prostřednictvím dialogu jejích dvou postav na „pravou míru“ moderní skutečnosti.

Snad ještě více než náměty, které zpracovává, charakterizují Legátovou námětové absence. Není tu stopy po sexu a vlastně ani po erotice, postavy nejsou zatěžovány ani následky takovýchto vášní, například dětmi. Pokud je lokalizace vůbec konkrétní, odehrává se vše někde tady, u nás. Autorka se ve svých dílech jeví jako reprezentant onoho racionálního, lehce puritánského a spartánského prvorepublikového životního postoje, myšlení ateistického, ale zároveň mravně velice pevně ukotveného, důstojně plebejského a současně kultivovaného, což se projevuje především v jazyce. Samozřejmé vlastenectví ani poněkud upjatý humor nejsou v sebemenším rozporu s úsilím promýšlet především obecné, všelidské problémy. Květa Legátová není regionální autorkou. Je spisovatelkou, která navzdory své celoživotní „provinčnosti“ je schopna nahlížet celou svou civilizaci. Zaslouží si, aby nebyla známa pouze jako autorka předlohy k jednomu filmu.

Autor je divadelní kritik a historik.

Autoři, režiséři, interpreti