Rozezlení z Rozeznění
Přemysl Hnilička
(zkrácená verze článku in Týdeník Rozhlas 27/2012)
Na počátku byl originální, unikátní projekt. V současnosti můžeme sledovat jeho pozvolnou likvidaci a roztrpčenost na stranách tvůrců i jejich odpůrců. Oč jde?
V minulém roce začali manželé Vilém a Lenka Faltýnkovi pracovat na projektu Rozeznění, který vycházel z Faltýnkova rozsáhlého mapování orální historie ve vztahu k tragickému osudu vesnice Lidice. Vilém Faltýnek vyzpovídal pro projekt Post Bellum většinu žijících pamětníků a zmapoval tak velmi záslužně pomalu odcházející paměť místa, které bylo vypáleno a srovnáno se zemí, jehož jméno mělo být vymazáno z mapy malého protektorátu a také celého světa.
Osud lidických obyvatel byl nesmírně tragický a v českých dějinách nemáme v živé paměti doklad takové nelidské brutality. To bych rád předsadil, neboť lze očekávat, že budu obviněn ze zlehčování smrti lidických občanů a velké bolesti přeživších matek a dětí. Nic z toho nechci. Chci jen upozornit na to, jak snad lze zničit jakkoliv dobrou myšlenku, a to z víceméně malicherných a zástupných důvodů.
Manželé Faltýnkovi se rozhodli pro Památník Lidice vypracovat jakési „audiodrama“, rozsáhlé auditivní dílo, které by se ve speciálně upravených mobilních telefonech interaktivně zapínalo podle místa, na němž návštěvník Lidic zrovna stojí. Na místě bývalých statků by tak najednou mohl slyšet fiktivní rozhovory původních obyvatel a uvědomit si, že Lidice nejsou jen pár písmeny z dějepisu, ale že to byla vesnice, žijící i před tragédií svými radostmi a starostmi.
Text tohoto náročného projektu napsala mladá rozhlasová dramatička Tereza Semotamová, která oplývá především citem pro dialog, režijně projekt zaštítil Thomas Zelinski a role lidických obyvatel ztvárnili např. Daniela Kolářová, Nina Divíšková, Vladimír Brabec, Lubor Šplíchal nebo Vladimír Javorský. Faltýnkovi měli již od počátku s Lidickým památníkem smlouvu na dramatické dílo, tj. vedoucí Památníku musel počítat s tím, že nepůjde o dokument, ale o částečnou fikci, opírající se o výpovědi přeživších. Během tvorby textů se s lidickými diskutovalo, vznášené námitky byly zapracovávány – v podstatě ideální komunikace. Až do konkrétního momentu.
Faltýnkovi si totiž mezi jinými vybrali i výpověď Kubíkových, kteří v době tragédie v Lidicích žili (konkrétně výpověď Kubíkovy dcery Evy a záznam s její matkou Annou, který vznikl v Kanadě v 80. letech.). A to asi neměli dělat – aspoň podle lidických. Kubíkovi totiž byli klasická „náplava“, nově příchozí z Prahy: Kubík byl zaměstnancem ČTK, notabene německého oddělení, Kubíkové se přezdívalo „paní Móda“, protože ani na vesnici nepřestala dbát o své ošacení tak, jak byla zvyklá v hlavním městě, zkrátka – nedůvěryhodná rodina v očích starousedlíků. Ti jsou dodnes přesvědčeni, že Kubík byl členem nacistické organizace nebo aspoň české fašistické Vlajky. Jako další důkaz uvádějí, že před hromadnou popravou lidických mužů František Kubík vystoupil a čistou berlínskou němčinou vyzval Němce, aby se zeptali na vše, co chtějí vědět. To je přeci jasný důkaz kolaborace, tvrdí. Výzkum, který tvůrci Rozeznění provedli, však naznačuje, že Kubík mohl být zapojený do odboje a tato otázka mohla být pokusem převést pozornost na sebe a vesnici ušetřit. (O osudu Kubíkových vznikl i dokument Vyhlazení paměti.)
Kubíkovi tedy byli do scénáře Rozeznění zapracováni, a to i přesto, že nový výklad neodpovídal zažitým představám ostatních lidických. Možná to berete jako chybu – já nikoliv: v případě, kdy zjistíte, že byl někdo 70 let neprávem ostouzen, není vaší povinností alespoň ex post jeho obraz uvést do souvislostí? Rozkol mezi tvůrci a pamětníky však byl zaset a čekalo se jen na zástupný argument, který by mohl projekt pomoci smést ze stolu.
Našel se: na účet sdružení Sonosféra, které projekt Rozeznění zaštiťuje, došel totiž dar 8000 Kč od Sudetoněmecké kanceláře. To bylo signálem k barnumskému spílání na adresu Faltýnkových i – považte – „v Německu žijící autorky“ Terezy Semotamové. Najednou byl celý projekt špatně a hledaly se hnidy: naše babička by nikdy neřekla „zabejčit se“, náš dědeček volal „Vendo“ a ne „Vašíku“ a největší bouři vyvolalo použití pohádky Boženy Němcové O kohoutkovi a slepičce – jaké znesvěcení!
Omlouvám se za ironický tón, ale ona celá ta vřava okolo Rozeznění připomíná silně Stroupežnického Naše furianty: nikdo dávno nehledá pravdu, jen se soupeří o to, kdo bude mít silnější hlas a poslední slovo. Proto jsou tvůrci obviňováni, že slouží německému (či dokonce „sudeťáckému“) kapitálu za obrovský peníz, proto se znovu a znovu propírá, že omluva jistého pana Horsta Seehofera rozhodně nebyla dostačující (dovolil si totiž říci jen „Zločinci srovnali místo se zemí, aby ho vymazali z mapy. Vzpomínky na zavražděné lidi z Lidic zůstanou navždy v naší mysli“) a že já, polemizující s lidmi útočícími na projekt, bych nejraději znovu vypálil vesnici i s žijícími pamětníky.
Nuže, není tomu tak. Tragédii Lidic vnímám jako každý slušný člověk s bolestí u srdce a chápu snahu hájit lidickou historii, manipulovanou celá léta komunisty. Bolí mne však i to, že kvůli jinému (a nikoliv nepravdivému) pohledu na tyto události by mohl být zastaven skvělý projekt a jsou ostouzeni lidé, které znám a jichž si vážím.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Ani slovem jsem se do nikoho nenavezl, jen odmítám tvrzení, že člověk proživší utrpení se automaticky stává člověkem neomylným.
Váš rychlý soud nad Kubíkem, který jste vykonal poté, co jste si přečetl výpověď SSmana, ostatně též o něčem vypovídá. Já osobně bych například nebyl sto říci na sto procent, jak bych se v podobně otřesné situaci zachoval. Vy ano?
Výzkum naznačuje, jsou indície, je možné…….ale proč dámy Kubíková, Zbíralová a pan Faltýnek nepředloží důkazy? No protože je nemají, uběhlo 70 let, svědci nežijí, že. To se to tedy fabuluje
Pane Hniličko,vy, pan Jan Gregor, pan Faltýnek, paní Faltýnková, paní Zbíralová neustále zveřejňujete články, blogy , komentáře o panu Františku Kubíkovi jako o vlastenci, dobrém Čechovi, pravděpodobném odbojáři atd. v kontextu tvrzení o lidických ženách, že byly plné závisti a 70 let ostouzely pana Kubíka. Proč? Proč máte tak silnou potřebu akcentovat na jedné straně absolutně neprokázané údaje o hrdinství pana Kubíka a na druhé straně rovněž ničím nepodložené údaje, že byl pan Kubík 70 let zostouzen. Kým? Lidickými ženami? Vy jste o panu Kubíkovi slyšel či četl něco dřív než vás pan Faltýnek informoval? A výhrady přeživších, aby byl pan Kubík vykreslen jako vlastenec a dobrý Čech jsou pochopitelné. Pracoval v německé tiskové kanceláři DNB v době okupace, přišel z Německa, kde jeho rodina trvale žila, kde jeho sestra byla provdána za Němce. Nedůvěřovali mu už za okupace, zcela logicky. Ze 105 dětí přežilo 17. Jediné dítě z těch 17, které přežily, bylo vychováváno u svých příbuzných v Německu. Byl důstojník pan Spernagel, manžel paní Ely Spernagel – Kubíkové dobrým Němcem a nikdo z tak informovaných nacistických kruhů nevěděl, že Evu svěřují na německou převýchovu k sestře lidického muže? Nevíme. Rozhodně to na důvěře nepřidalo. Bez jakékoli závisti.Přestože o Evě Kubíkové jako jediné se vědělo, kde je, nebyla tedy „prvním NALEZENÝM dítětem“,její maminka Anna Kubíková dostala vyplaceny peníze, které byly určeny pro první nalezené dítě. O jaké závisti lidických pořád mluvíte? O tom, že to zmiňují? To vy vnímáte jako závist? To je konstatování faktů, pane Hniličko, nic víc.
František Kubík se narodil českým rodičům, kteří žili v Německu, avšak měli stále československé občanství, v dětství navštěvoval v Berlíně českou školu a chodil do Sokola. V Praze pak pracoval v České tiskové kanceláři od roku 1926 do své smrti nikoliv v německé DNB, do Československa přišel už v roce 1924, v roce 1934 se oženil s Annou Müllerovou z Lidic. Manžel jeho sestry, pan Spernagel byl skutečně Němec, ovšem v době, kdy se Lidická tragédie stala, byl již po smrti – padl na frontě. Podrobnosti toho, jak získala svou neteř do péče, jsou nyní předmětem objasňování. O Evě Kubíkové se skutečně na konci války vědělo, stejně tak jako o dětech, které byly v Krči a tajně je tam navštěvovali příbuzní, z těchto návštěv dokonce existují unikátní fotografie.
Cituji z vašeho článku : „Jako další důkaz uvádějí, že před hromadnou popravou lidických mužů František Kubík vystoupil a čistou berlínskou němčinou vyzval Němce, aby se zeptali na vše, co chtějí vědět. To je přeci jasný důkaz kolaborace, tvrdí. Výzkum, který tvůrci Rozeznění provedli, však naznačuje, že Kubík mohl být zapojený do odboje a tato otázka mohla být pokusem převést pozornost na sebe a vesnici ušetřit.“
Cituji z knihy LIDICE ČIN KRVAVÉHO TERORU
A PORUŠENÍ ZÁKONŮ I ZÁKLADNÍCH
LIDSKÝCH PRÁV, Praha 1945 str.44 z výpovědi gestapáka Felkla:
V šesté nebo sedmé desítce, po nastoupení na místo smrti, dříve ještě než mohla zahřmíti nová salva, ozval se hlas mladého muže, který byl zaměstnán u německé tiskové kanceláře (DNB) v Praze : (l) „Pánové, řekněte, co na nás chcete vědět, my vám to všechno povíme !“
Velíci důstojník měl již opět vztyčenu šavli, ale nestrhává ji. Otáčí hlavu směrem ke skupině, kde stáli hlavní vinníci této hromadné vraždy. Nikdo však výkřiku nevěnoval pozornost.
Důstojník strhává šavli, salva zahřmí – ale mladý muž se skrývá za svého souseda. Než, přece je zasažen několika výstřely do břicha. Ozve se jeho zoufalý křik, který je přerušen novými výstřely několika ělenů popravčí čety. – Teprve po nich mladý muž tichne a rána do hlavy z bezprostřední blízkosti skončí nadobro jeho trápení.
I ve sklepě Horákova statku se však odehrála ještě další tragedie, jak vypovídá Felkl. Jeden z lidických občanů nechtěl pravděpodobně dopřáti německým vrahům příležitosti, aby padl jejich kulí – a chtěl si kapesním nožem přeřezati tepny na krku. Němečtí pochopové mu v tom zabránili. „A nevím zcela určitě, zda uvedený občan byl zastřelen ve sklepě nebo na zahradě,“ podotýká k tomu gestapák Felkl ve své výpovědi.
Kdo byl hrdinou a kdo si chtěl zachránit život tím, že se schovával za svého souseda a chtěl říci nacistům vše, co se po něm chce?
Opravdu si ještě pořád myslíte, že historici, kteří zpracovali a ještě v roce 1945 vydali, a to na základě výpovědí o vraždách lidických mužů- tedy samotných aktérů těchto vražd- knihu, chtěli neprávem zostouzet pana Františka Kubíka? Že by si to vymyslel snad gestapák Fenkl? Nebo dokonce ty nebohé lidické ženy, sotva se vrátily z koncentráku?
Už se laskavě přestaňte navážet svými články do těch, které přežili všechno to utrpení, jen proto, že chcete pomoci svému kamarádovi.