Příběhy 20. století – Zvláštní zacházení (2013)

Přidal: Přemek |

Březen 8, 2013

Připravil Adam Drda. Rozhlasový dokument o „familienageru“.

Hovoří Toman Brod, Anita Franková, Erich Terner, Ruth Bondyová, Zuzana Růžičková a další.

Natočeno 2013. Premiéra 9. 3. 2013 (ČRo 1 Radiožurnál, 21:05 h.; 49 min.). Repríza 28. 1. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.) u příležitosti vydání stejnojmenné knihy Adama Drdy.

Zkrácená verze dokumentu Zvláštní zacházení (2012), natočeného pro ČRo 3 Vltava. V roce 2014 vznikl třídílný dokument stejného názvu, ale odlišného obsahu.

Lit.: Drda, Adam: Příběhy 20. století: Největší masová vražda Čechů za války v Osvětimi. In web IDnes, 2. 3. 2013 (článek). – Cit.: V noci z 8. na 9. března 1944 zavraždili nacisté v plynových komorách v Osvětimi- Birkenau více než 3 700 lidí, Židů z českých zemí. Byli to obyvatelé tábora BIIb neboli „terezínského rodinného tábora v Osvětimi“. Od hrůzné události, která se v Čechách připomíná až překvapivě málo, uplyne za několik dní devětašedesát let. iDNES.cz vám přináší další z Příběhů 20. století.

V září 1943 bylo z terezínského ghetta do Osvětimi-Birkenau ve dvou transportech deportováno 5 tisíc židovských vězňů, kterým se na rozdíl od nešťastníků, zařazených do dřívějších transportů, dostalo nebývalých „privilegií“.

Za prvé při příjezdu neprocházeli obvyklou selekcí, tedy rozdělením nově příchozích na ty, kdo ještě budou žít a pracovat, a na většinu ostatních, která bude ihned zavražděna v plynových komorách. Nedošlo také k rozdělení rodin do různých sekcí tábora, proto „rodinný“tábor. K „privilegiím“ patřilo i to, že terezínští vězňové nebyli při příjezdu podrobeni ponižujícímu rituálu vyholení hlavy, a že děti směly přes den pobývat na dětském bloku.

V prosinci 1943 a v květnu 1944 pak v několika velkých transportech z Terezína přijelo dalších 12 500 vězňů, které umístili také v rodinném táboře. Zatímco první transporty byly složeny výhradně z vězňů, kteří do Terezína přišli z českých zemí, v pozdějších transportech pocházela zhruba polovina deportovaných z Německa, Rakouska či Nizozemí.

V rodinném táboře, označovaném v Birkenau jako sekce BIIb, vězňové živořili na úzkém zabláceném pruhu obklopeném plotem nabitým elektřinou, trpěli hladem, zimou, vyčerpáním, nemocemi a špatnými hygienickými podmínkami. Úmrtnost tam nebyla o nic menší než jinde v Osvětimi. Děti směly přes den pobývat na dětském bloku, kde se s vychovateli vedenými charismatickým Fredy Hirschem věnovaly improvizované výuce a hrám.

Zvláštní zacházení

Nebývalá „privilegia“, jichž se vězňům rodinného tábora dostalo, byla pro členy osvětimského odbojového hnutí naprostou záhadou. „V ústřední registratuře (jsme) zjistili, že všichni ti lidé mají speciální kartu s poznámkou: SB se šestiměsíční karanténou. Věděli jsme, že SB znamená Sonderbehandlung, zvláštní zacházení čili jinými slovy – plynovou komoru. A s karanténou jsme také měli své zkušenosti! Přesto nám připadalo absurdní, že by někoho drželi šest měsíců v táboře a pak ho poslali do plynu… Měli lepší podmínky, zacházeli s nimi lépe,“ vypovídal Rudolf Vrba, kterému se později podařilo z Osvětimi utéct.

Přesně po šesti měsících pobytu oznámili dosud žijícím vězňům, které do Osvětimi deportovali v září 1943, že je přemístí do „pracovního tábora Heydebreck“. Místo do tohoto fiktivního lágru však náklaďáky s vězni zamířily směrem k osvětimským plynovým komorám, kde je v noci z 8. na 9. března 1944 bez selekce zavraždili. Podle několika svědectví zpívali před smrtí v osvětimských plynových komorách jako znak vzdoru československou hymnu, hatikvu (židovskou hymnu) a internacionálu.

Členové osvětimské odbojové organizace varovali Fredyho Hirsche a další vězně rodinného tábora před hrozbou zavraždění a vyzývali je k povstání. Na přípravu a organizaci ozbrojeného odporu však nezbývalo dost času. Fredy Hirsch, od něhož se očekávalo vedení povstání, pak zemřel na předávkování prášky na uklidnění, pravděpodobně spáchal sebevraždu.

Vězni psali falešné dopisy

Zbylí vězňové rodinného tábora žili od této chvíle ve stálých obavách, že je po šesti měsících čeká stejný osud. Počátkem července 1944 se tyto obavy potvrdily: narozdíl od března však vězni procházeli selekcí a část z nich předtím poslali na práci do jiných koncentračních táborů. Šťastnou náhodou se podařilo přesvědčit Mengeleho, aby provedl selekci chlapců z dětského bloku. Části z nich se nakonec podařilo dožít osvobození. V rodinném táboře zbylo zhruba 6 až 7 tisíc vězňů, kteří byli mezi 10. a 12. červencem 1944 během dvou nocí zavražděni. Ze 17 500 vězňů rodinného tábora přežilo pouhých 1 294.

Dodnes není zcela zřejmé, proč organizátoři „konečného řešení“ rodinný tábor i s jeho na osvětimské poměry neobvyklými „privilegii“ vytvořili, když ho po několika měsících zase zlikvidovali.

Zřejmé je pouze to, že tato podivuhodná akce souvisela s nacistickými snahami maskovat genocidu Židů před vnějším světem a s návštěvou komise Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně, pro niž terezínské velitelství SS nařídilo ghetto speciálně zkrášlit. Delegátovi Červeného kříže pak terezínská komandantura SS předváděla „Potěmkinovu vesnici“, která měla jen málo společného s krutou terezínskou realitou.

Vězňům rodinného tábora několik dní před jejich zavražděním nařídili napsat svým terezínským příbuzným postdatované korespondenční lístky z „pracovního tábora“ Birkenau. Terezínští vězňové tak měli před návštěvou komisaře Červeného kříže získat falešnou představu, že jejich rodiče, děti či sourozenci v Birkenau jsou v pořádku a především naživu.

Lit.: -adr- (= Drda, Adam): Zvláštní zacházení. Terezínský rodinný tábor v Osvětimi-Birkenau. In web ČRo 3 Vltava, leden 2015 (článek). – Cit.: V září 1943 přijelo z ghetta Terezín do Osvětimi ve dvou transportech pět tisíc Židů z českých zemí. Dostalo se jim na tamní poměry nezvyklého přijetí: neprocházeli selekcí (tj. nebyli vražděni v plynových komorách ihned po příjezdu), nebyly jim oholeny hlavy, rodiny se nemusely rozdělit.

Všichni příchozí se dostali do sekce BIIb, jíž se začalo říkat familienlagernebo terezínský rodinný tábor. Nepanovaly v něm lepší podmínky než v jiných sekcích, nicméně například děti směly přes den pobývat ve společném baráku, který si samy vyzdobily, kde se učily, hrály si.

V prosinci 1943 přibyl do rodinného tábora další terezínský transport, tentokrát národnostně smíšený. Členové osvětimského odboje záhy zjistili, že obyvatelé BIIb mají v osobních kartách předepsánu šestiměsíční karanténu a poté Sonderbehandlung neboli zvláštní zacházení – v nacistickém úředním jazyce smrt. Těsně před tím, než „karanténní“ lhůta členům zářijových transportů vypršela, dostali příkaz napsat do Terezína korespondenční lístky s pozdějším datem. Poté jim Němci oznámili, že budou převezeni na práce a donutili je nastoupit do náklaďáků, které však zamířily k plynovým komorám. V noci z 8. na 9. března 1944 tak bylo zavražděno 3791 čs. Židů.

Lidé z prosincového transportu v hrůze čekali, co se stane, až se i jim naplní vyměřený čas. V květnu 1944 dorazili do BIIb další vězňové z Terezína – a v červnu téhož roku proběhla v rodinném táboře selekce. Menší část Židů deportovali Němci na práci, zbývajících šest až sedm tisíc zplynovali během dvou nocí mezi 10. a 12. červencem. Dosud se přesně neví, proč nacisté rodinný tábor vytvořili, jisté však je, že v březnu a v červenci 1944 spáchali vůbec největší hromadné vraždy čs. občanů.

Dnes se tyto události (na rozdíl např. od lidické tragédie) mimo židovskou komunitu téměř nepřipomínají.
V rozhlasovém dokumentu Zvláštní zacházení vzpomínají přeživší z rodinného tábora: Anna Hyndráková, Zuzana Růžičková, Toman Brod, Anita Franková, Ruth Bondyová a další. Pořad vznikl jako součást cyklu Příběhy 20. století.

Radiodokument