Josef Svátek (8. 2. 1906—8. 10. 1976)

Přidal: Přemek |

Březen 28, 2008

Josef Svátek se uplatnil ve studiu brněnské odbočky tehdejšího Radiojournalu jako herec a režisérův pomocník již v březnů 1926 – tehdy ještě jako posluchač dramatického odděleni Státní konzervatoře v Brně, aby pak po absolutoriu nastoupil v rozhlase 1. května 1928 jako asistent režie. Od té doby plné půl století žil plně rozhlasem, kterému věnoval všechny své schopnosti a síly a tím také svou lidskou osobnost, v níž byly hlavními rysy píle, houževnatost, vytrvalost, ale také ochota, laskavost a vždy vlídný i bujný rozmar, kterým uměl vytvořit v rozhlasovém studiu atmosféru, v niž se dobře a zdárně pracovalo.

Činnost Josefa Svátka byla mnohostranná, pestrá a bohatá. Hned v počátcích se sžil s problémy „akustického divadla“ a byl svými objevy zvukových kulis nepostradatelným pomocníkem režiséra a techniků. Jako první žák zakladatele české rozhlasové režie, zasloužilého umělce Josefa Bezdíčka uvěřil v moc a sílu osvobozeného slova, a proto měl později jako režisér velkou úctu k autorům literárních textů i k interpretům rozhlasových pořadů.

V Brně začínal Josef Svátek realizacemi pásem, pohádek, národopisných scén a obrázků, později pak režíroval řadu rozhlasových her i velkých dramat klasiků a autorů soudobých. Od roku 1955, kdy přesel do Prahy, specializoval se na režie her pro děti a mládež.

Za mnohaletou rozhlasovou uměleckou činnost obdržel odznak vzorný pracovník ministerstva školství a kultury a vyznamenání Za vynikající práci. (dobový nekrolog, říjen 1976)

Z množství pohádek, které Josef Svátek natočil, zaujala především Andersenova Sněhová královna (1968), podílel se i na četbě z Těsnohlídkových Příhod Lišky Bystroušky.

„Život s pohádkami“ (rozhovor vedl Jan Halas, neidentifikovaný výstřižek – snad Rozhlas?, leden-únor 1976)

Začnu osobní vzpomínkou: Tak jako milióny dětí přede mnou i po mně čekával jsem coby malý kluk každou neděli u rádia na pohádku. A jak už to bývá, v malé hlavičce se leccos poplete a semele. Když tedy na konci hlásili, že režii měl Josef Svátek. dětskou logikou jsem dospěl k tomu, že neděle je svátek, pohádkou ten svátek vrcholí, a tak je jasné, že ten pán, co ty pohádky dělá, je Svátek. Když o tom tak dnes uvažuji, docházím k názoru, že jsem se ani moc nemýlil. Poslech Svátkových pohádek byl, je a jistě ještě hodně dlouho bude – malým rozhlasovým svátkem.

Nechce se věřit, že Josefu Svátkovi je 8. února již sedmdesát let. V rozhlase však již dělá takřka půlstoletí a tak to asi bude pravda. Při takovém životním jubileu jo již na co vzpomínat. Proto jsem jej na začátku našeho rozhovoru požádal, aby začal, jak se říká, od Adama.

Pocházím ze Žďáru nad Sázavou. Na dramatickou konzervatoř jsem přišel v roce 1924 s touhou stát se hercem. Patřil jsem do skupiny herců, jako je například Ladislav Pešek, Vladimír Šmeral, nedávno zesnulý Jaroslav Raušer atd. Nebylo nás tehdy mnoho, jak se říká, tak akorát do mariáše. Po studiích jsem šel na pul druhého roku na vojnu, a když jsem se vrátil, nabídli mi práci v rozhlase. Přiznám se, že jsem s tím nepočítal, že jsem se připravoval spíše na práci jevištní. Nakonec jsem však místo v rozhlase vzal.

V kterém roce to bylo?

To bylo v roce 1928. Začínal jsem jako režisér malých rozhlasových forem – pásem, folkloristických scén apod. Bylo jich tenkrát na dvě stě. Myslím si, že by bylo vhodné na tomto místě ocitovat slova pamětníka mých rozhlasových začátků — Dalibora Chalupy: »Mám-li len několika slovy charakterizovat Svátkovu režisérskou práci, pak je to hlavně úcta k autorovi, velká péče o slovo a jeho výraz a potom úcta k tvůrčímu postoji herce jako režisérovu partnerovi. Svátkovy režie jsou vždy plnozvučné, nepřipouštějí nejasnost a nepřesný výklad.« Zapomněl jsem ještě podotknout, že jsem podobně jako Dalibor Chalupa začínal a dlouho pracoval v Brně.

Kdy a proč jste přešel do Prahy?

Bylo to v roce 1955. V tvorbě pohádek v pražském rozhlase došlo v té době k jisté stagnaci a Brno bylo dáváno za vzor. Na schůzi v Bratislavě, která se zabývala touto problematikou, byly pochváleny mé dvě pohádky. Pracovníci bratislavského studia chtěli, abych šel k nim. Příliš se mi nechtělo, protože neumím dobře slovensky a znalost jazyka je v práci režiséra nad jiné důležitá. Vzal jsem tedy místo v Praze.

Co se změnilo vašim příchodem do Prahy?

V Brně jsem natáčel také mnohé hry pro dospělé. Například Křižnik Potěmkin, Návrat Jiřího Skály, Očíslovaný paňáca, Maryla. Sklářská bouře, Mistr Kampanus. Taras Bulba a mnohé další. V Praze jsem pak točil střídavě pohádky a hry pro dospívající mládež. Bylo toho hrozně mnoho — naše národní pohádky. Kubínovy pohádky, dále pak orientální, ruské, pohádky bratří Grimmů, Boženy Němcové a mnohé další. Udělal jsem také takovou akci, která je dodnes zachována a ze které mám velkou radost, protože se mi docela povedla. Byly to čtené pohádky v interpretaci vynikajících herců. Olga Scheinpflugová natočila například Ptačí pohádku Karla Čapka, Loupežnickou pohádku natočil Eduard Kohout, Statečného cínového vojáčka Leopolda Dostálová, Kunifera od Josefa Štefana Kubína vyprávěl Ladislav Pešek. Statečného vojáka Jaroslav Průcha, Rudolf Deyl četl Zlatou podkovu, zlaté pero, zlatý vlas, O Kalifu čápovi František Smolík a ještě si vzpomínám, že Sůl nad zlato si vybral Karel Höger. Tyto pohádky a ještě jiné, které jsem nejmenoval, jsme spolu s interprety dělali s velkou láskou a jsem rád, že jsou v rozhlase uchovány.

Jen z toho malého výběru, který jste citoval, je vidět, že jste se snažil dát malým posluchačům to nejlepší, a co víc, v tom nejlepším podáni. Vždyť všichni interpreti, které jste jmenoval, jsou národními umělci. Máte jistě uchovánu vzpomínka na některého z nich.

Vzpomínek je mnoho. Vzal jsem s sebou dopis od vzácného a milého přítele národního umělce Jaroslava Průchy, který bych si
dovolil vám přečíst. Je to, shodou okolností, také dopis k mým pětapadesátým narozeninám. »… To jubileum by se mělo vlastně zapít. Už si to slibujeme dost dlouho, ale co nebylo, může být. Zatím pospíchám s vinšem srdečným a upřímným a zdravím tvé věkovité mládí, které nemalé zestárnout, anžto žije, aby připravovalo radost a potěchu dětským srdcím. Máš ty vlastně krásné povolání, člověče, i když zůstáváš pro všechny ty posluchače neznámým, jsi jako kouzelník, který do těch jejich skříněk vzkouzlil všechnu tu krásu a básnivost pohádek, báchorek i pověstí. Počítám, ze musíš dělat také věci proti srsti, třeba — Průcha etc. A tak ti ty mladé duše vděčí po celý rok, nejen k jubileu, a mají tě rády, třeba o tom nevíš a nikdy se ani nedozvíš. Buď zdráv, milý Josefe, žij blaze v radosti a spokojenosti v kruhu svých drahých. A až ti bude zvonit v uších, to na tebe nebudou vzpomínat jen dětí, ale i ti, s nimiž jsi mnohé relace připravoval a mezi nimi i starý kamarád Jaroslav Průcha.“

Když už se vzpomíná, bývá dobrým zvykem vyprávět i nějakou veselou příhodu ze života. Tak bohatý život, jaký prožíváte vy, jich jistě přinesl celé spousty. Řekněte nám nějakou!

Vzpomínám si na natáčeni Mistra Kampana. Potřebovali jsme zvukově zachytit defenestraci. Aby byla scéna opravdu věrná, vyhazovali jsme z okna brněnského herce Hájka, který představoval Fabricia. Nebylo to vysoko a dali jsme pod okna žíněnky. Potřeboval jsem však, aby se jeho výkřik ztrácel jakoby v hlubinách. Dnes by to byla hračka, ale při tehdejší technice jsme naráželi na velké problémy. A proto se »defenestrace« neustále opakovala, pořád jsem nebyl spokojen. Herec již prosil, ať toho necháme, že je celý polámaný, a tak jsem nakonec rozhodl, že pojedeme naposled a snad se to povede. Právě když jsme byli v nejlepším, ozvaly se prudké rány na dveře studia. Otevřeli jsme je a za nimi stáli dva strážníci. A hned: »Prosím vás, koho to tady pořád vyhazujete, co se to tady děje?« Ono totiž studio bylo hned naproti policejnímu ředitelství na nynější Leninově třídě v Brně. Když se vše vysvětlilo, zasmáli se, omluvili se nám a říkali: »Nezlobte se, my jsme museli zakročit, když jsme viděli, jak tu z okna vyhazujete jednoho člověka za druhým. My jsme si nevšimli, že je to stále jeden a ten samý.«

A závěrem, co točíte nebo připravujete dnes?

Začal jsem natáčet seriál pro Hlavni redakci zábavy Děda Perlík a ti druzi. Kromě toho točím dále pohádky, hry a četby,. některé v krajských studiích, jako v Liberci, v Ústí nad Labem a v Českých Budějovicích. Na odpočinek tedy v žádném případě zatím nepomýšlím.

Autoři, režiséři, interpreti