Günter Eich – otec rozhlasových her

Přidal: Přemek |

Únor 26, 2007

Napsala Tereza Semotamová (zdroj: MF Plus, 7/07)

Günter Eich je pokládán za jednoho z nejvýraznějších německých básníků 20. století a také zákonodárce svébytného žánru – rozhlasové hry. Celé jeho tvorbě je každopádně společný jeden zásadní prvek: ojedinělým způsobem se v ní snoubí naděje a skepse.

Rozhlasoví teoretici se rozcházejí v tom, zdali má rozhlasová hra blíže k divadlu či literatuře, mnozí tvrdí, že jejím „semeništěm“ je poezie. Jakožto zvukové médium je rozhlas v dnešní vizuální době spíše staromódní záležitostí. Avšak v době, kdy Günter Eich slavil největší úspěchy se svými rozhlasovými hrami -v padesátých letech, byl tento formát velmi populární. Dokud rozhlas nevystřídala televize, seděli lidé u rozhlasových přijímačů.

Se sinologií na věčné časy

Günter Eich se narodil 1. února 1907 v Lebusu nad Odrou v rodině účetního na zemědělských statcích Otto Eicha a jeho ženy Heleny. Vzhledem k tomu, že se otcova zemědělská pracoviště neustále měnila, rodina se během Eichova dětství často stěhovala. Roku 1918 se usadili v Berlíně a poté v Lipsku, kde Günter vystudoval gymnázium. Mezitím matka umřela a otec se znovu oženil s někdejší hospodyní rodiny. Po maturitě Eich odešel do Berlína studovat sinologii, které se věnoval celý život. Eichova manželka Ilse Aichingerová v jednom rozhovoru prozradila, že i těsně předtím, než zemřel, si přál podat blok a tužku a nakreslil tři velmi složité čínské znaky.

Díky sinologii se dostal i na stáž do Paříže a překladům z čínštiny se věnoval po celý život, byť v podstatně menší míře než vlastní tvorbě. Sinologie však není zrovna praktickým oborem. Mladý básník brzy pochopil, že je nutné se něčím živit. Začal pracovat na zakázku pro různé německé rozhlasové stanice, psal scénáře k rozhlasovým seriálům i pořadům pro děti, rozhlasové adaptace a dramatizace. Vedle tvorby pro rozhlas stojí za zmínku také jeho pokusy o divadelní a prozaické dílo.

„Hodina nula“

Druhá světová válka způsobila v Eichově životě řadu zásadních zvratů. Roku 1940 se oženil se zpěvačkou Else Burkovou, o tři roky později byl náletem zničen jeho berlínský byt, a tím i všechny rukopisy, dalšího roku byl povolán do armády a v květnu 1945 se na pár měsíců dostal do amerického zajetí. Po válce se Günter Eich stává jedním z literátů, kteří se scházejí, vyměňují si názory, a ve frustruovaném Německu se tak nabíjejí energií; mají pocit, že v „hodině nula“ nejsou sami. Spojuje je také přání jít z tohoto nulového bodu vstříc budoucnosti.

Sedmačtyřicátníci

Tak vznikla Skupina 47, kterou lze považovat za důležitý fenomén literárního dění v poválečném Německu. Kromě Eicha mezi její členy patřil i Günter Grass, Heinrich Böll, Martin Walser, později i mladý Peter Handke. Právě na jednom z pravidelných setkání seskupení „sedmačtyřicátníků“ se v roce 1951 tehdy už rozvedený Eich seznámil s mladou rakouskou básnířkou Ilse Aichingerovou. Rozuměli si nejen díky společnému zájmu o literaturu, a tak se po dvouletém vztahu vzali. Ilse Aichingerová spolu se svými krajany Paulem Celanem a Ingeborg Bachmannovou patřila k „literatuře holoseče“, jež se vyznačuje podobnými rysy jako Eichův sloh: jazyková pregnantnost, redukce slov na minimum a pesimismus. Günter Eich cítil silnou příbuznost mezi jejím a svým způsobem psaní, Ilsin literární význam nicméně pokládal za větší než svůj.

Když Ilse potkala Güntera, pracovala jako redaktorka německého nakladatelství S. Fischer. Nelze ovšem říci, že by pouze posuzovala knihy. Svá někdejší studia medicíny totiž přerušila právě kvůli psaní a záhy poté, v roce 1948, vydala román Větší naděje, který obsahuje autobiografické prvky. Stejně jako hrdinka i Aichingerová byla z rasových důvodů pronásledována nacisty.

Báseň jako nutnost

Eichovi po válce vyšla sbírka Odlehlé dvorce, která ho jako básníka proslavila. Z ní pocházejí jeho nejznámější básně Inventura, Camp 16 a Latrína. V roce 1949 vychází Podzemní dráha, již lze charakterizovat jako „městskou lyriku“, tedy protiklad k přírodní lyrice vyzdvihující krásu přírody, přičemž básníkovu peru ubývá na lyričnosti a přibývá patetičnosti a naléhavosti. Vyvrcholením depresivního rozpoložení Eichovy duše je sbírka Vzkazy deště, jejímž sdělením je přetrvávající odcizení světu a pomíjivost. Eich byl duší básníkem, což pro něj nebylo jen nějaké zaměstnání, ale způsob, jak vnímat svět. Náplní básníkovy práce je dle jeho slov neustálé překládání skutečnosti, aniž by měl k dispozici originál, a cílem pak co nejvěrnější překlad.

Nejdříve byl spojován s autory přírodní lyriky, ale po přečtení několika Eichových básní je každému jasné, že tato přírodní lyrika je jaksi „jiná“. Eichův jazyk jakožto nástroj k překládání skutečnosti by totiž nesnesl žádné kudrlinky přírodní lyriky. Mezi jeho typické rysy patří strohost, věcnost, zkratkovitost a neustálá snaha o redukci slov na minimum. Texty jsou lákavé svými otazníky, ovšem jejich velké množství může být i kamenem úrazu. Čtenář, potažmo posluchač se v textu ztrácí a čeká na autorovo stéblo trávy, které jej má zachránit. „Teprve tam, kde se překlad přibližuje originálu, pro mě začíná jazyk. Všechno, co leží předtím, může být psychologicky, sociologicky, politicky nebo jakkoli zajímavé a rád se tím budu bavit, budu to obdivovat a mít z toho radost – není to pro mě ale nutnost. Nutností je pro mě jen báseň.“ Tak znějí slova básníka, který byl ovšem zároveň nucen uživit rodinu.

Staromódní rozhlasová hra

Eichova tvorba za války ustala, aby se po ní mohla rozjet naplno. Rozmach prožívalo i poválečné Německo, a sice v podobě „hospodářského zázraku“, který byl dílem Konrada Adenaura. Především intelektuálové se však nezdráhali toto směřování Německa ostře kritizovat. Rozhlas byl v té době nesmírně populární a z honorářů za rozhlasové scénáře se dalo velmi dobře žít. To byl zřejmě jeden z podstatných důvodů, proč Eich jako básník spíše stagnuje, zatímco jeho rozhlasová tvorba se ocitá na vrcholu: co rok, to minimálně jedna hra. Formát rozhlasová hra je dodnes teoretiky považován za žánr, který nabízí hluboký ponor do daného tématu a navozuje velmi intimní atmosféru.

Pouze zvukové vnímání navíc aktivuje lidskou fantazii. Vizuální stránka není zprostředkována, tudíž si ji posluchač musí sám vytvořit. Jevištěm je tedy stává posluchačova mysl, on se sám pak mění ve „scénografa“. Eichova rozhlasová dramatická díla jsou do značné míry ceněná proto, že k jejich psaní přešel od poezie. Na rozdíl od jiných autorů, kteří rozhlasové hry začali psát z pozice divadelních dramatiků, ať už pro zábavu či relaxaci od divadelnictví.

Bdění nad děním

Mezi nejznámější Eichovy rozhlasové počiny patří Sny, které měly premiéru v roce 1951. Po strastiplné cestě, kterou do té doby žánr rozhlasové hry ušel, se najednou objevilo dílo, které bylo vyloženě rozhlasové – nešlo o žádnou dramatizaci, adaptaci či divadlo v rozhlase. Pět snů popisujících jakési archetypální situace, které člověk může zažít, posluchači otřáslo. Není divu, autor se nezdráhá oslovovat a hlavně vyslovovat to, co bývá mnohdy zamlčováno.
Zdůrazňuje především nutnost bdění nad děním na tomto světě, neustálou ostražitost nad osudy planety i svým vlastním. Kromě Snů je v českém kontextu známá také hra Sabeth, která se před několika lety v režii Heleny Glancové dočkala divadelní inscenace v pražském Divadle v Řeznické.

Havran Sabeth ztělesněný Janem Hartlem se v ní objeví v lidském světě, který ho láká tím, že jeho obyvatelé „umějí mít rádi“. Rodinu, ve které mluvící havran žije, sice učiní šťastnou jako nikdy a dochází k metafyzickým setkáním, pro jejichž popis tyto řádky nestačí, ovšem sám je čím dál nešťastnější. Tato hra naléhavě promlouvá ke každému z nás a týká se především štěstí, které je něčím, po čem všichni toužíme a na co všichni čekáme. Avšak ve chvíli, kdy je pocítíme, už je zase nenávratně pryč. Štěstí a jeho nedosažitelnost je Eichův velmi důležitý motiv.

Krtci jako zadostiučinění

Na konci šedesátých let se zdálo, že Eich už nemůže ničím překvapit. On však začal psát naprosto ojedinělým a „osobním“ způsobem, a sice pomocí „krtků“. Jedná se o krátké básně v próze, které dovolují zachytit myšlenku, již autor třeba na větší ploše nechce rozvádět. Eichovou ambicí nebylo navázat na předchozí pokusy dadaistů a vynalézt nový literární žánr, ale sdělit to, co chce tak, jak chce on sám. Aniž by se přitom musel obávat překročit hranice toho kterého literárního žánru. Navzdory mnoha odmítavým reakcím na čtení Skupiny 47 se sbírka Krtci a jiné básně dočkala obrovského úspěchu a vedle vydané rozhlasové hry Sny a básnické sbírky Vzkazy deště patří mezi nejprodávanější Eichovy knihy.

Je možné, že úspěch „krtků“ pro Eicha znamenal jisté zadostiučinění i vzhledem k tomu, že všechny jeho pokusy o psaní prózy v třicátých letech nedopadly šťastně. „Řekl bych, že se čím dál více vyvíjím od vážnosti k blábolu, považuji ,nerozumné‘ na světě za natolik určující, že to také musím nějak vyjádřit. Blábol má velmi důležitou funkci v nesrozumění se světem,“ tak Eich popisuje svůj tehdejší vztah k psaní.

Nedosažitelné štěstí

Gunterovi a Ilse se roku 1954 narodil syn Clemens, roku 1957 dcera Miriam. Manželé hodně cestovali, neboť měli veřejná čtení po celém světě. „Pro něj bylo cestování hrozně důležité. Byl pořád někde ve světě a také to pociťoval jako štěstí,“ popisuje Eichův vztah k cestování jeho manželka. S rostoucím věkem se Eichovi každopádně pocitů štěstí dostávalo čím dál méně, naopak se stupňovala skepse a pesimismus. Vzhledem k manželství dvou literátů a členství v literárním seskupení byl jejich dům vyhledávaným dějištěm pro diskuse ostatních německých spisovatelů. Časté a především nekonečně dlouhé návštěvy Eicha postupem času ubíjely.

Jeho manželka v jednom ze svých posledních rozhovorů vzpomíná na to, že si Günter zřídil pracovnu ve sklepě a jak viděl blížit se návštěvu, okamžitě se tam schoval. Ke sklonku života k depresivním stavům přibyly problémy s alkoholem.
Dne 20. prosince 1972 Günter Eich zemřel v salcburské nemocnici. Dožil se ještě vydání své poslední sbírky Podle Seumových písemností a vysílání premiéry své poslední rozhlasové hry Čas a brambory. Četba Eichova díla nenabízí žádnou útěchu, pohlazení ve světě plném hrůz, ale spíše výzvu k neustálé bdělosti podmíněnou skepsí a marností na jedné straně a doufáním a nadějí na straně druhé. Eichovo rozhlasové i básnické umění, jeho celoživotní „překládání“ skutečnosti, dokazuje, že on sám stále bděl nad světovým děním, a radil to také celému světu.

Autoři, režiséři, interpreti