Malá princezna 1/10 (2014)

Přidal: Premek |

Červen 10, 2014

Ján Uličianský. Četba na pokračování pro děti. Úprava Zuzana Vojtíšková. Překlad Anna Novotná. Režie Natália Deáková.

Účinkují Veronika Divišová, Petr Vacek, Růžena Merunková a Zuzana Ščerbová.

Natočeno 2014 (10 x 10 min.). Premiéra 9.-13., 16.-20. 6. 2014 v rámci pořadu Klub Rádia Junior (ČRo 2 Praha, 19:00 h.).

Lit.: Matoušek, Petr: Ján Uličianský: Malá princezna. In web ČRo 3 Vltava, prosinec 2010 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Malá princezna je hlavní hrdinka a zároveň název filozofické pohádky slovenského spisovatele a dramatika Jána Uličianského, z jehož divadelní tvorby známe třeba hru Alergia.

Není postmoderna jako postmoderna. Čtenář se jí obvykle děsí v obavách, jak spletitá četba ho zase čeká. Teoretik začne pochybovat o tom, zda se dá těmito prostředky říct ještě něco nového v době, kdy už i postmoderna řekla vše, co měla na srdci. Zřejmě neřekla. Nebo aspoň hlasitě nezdůraznila, že správně vidíme právě pouze srdcem. Když někdo dostane chuť si o tomto okřídleném sdělení popřemýšlet, něco si vypůjčit či zaktualizovat, něčemu přikývnout a něčemu oponovat, zkrátka chuť být intertextuální a současně sledovat svůj originální záměr, kam příběh dovést, může z toho vzniknout i mnoho nápaditého. Prokazuje to moderní pohádka Malá princezna, v níž Ján Uličiansky uvažuje nad odkazem nejslavnějšího díla francouzského humanisty Antoina de Saint-Exupéryho, jak by mohlo fungovat o tři generace později. Nikoli rozbité letadlo v africké poušti, nýbrž zaseknutý výtah a vybitý mobil mu poskytly příležitost, jak popřát sluchu Malé princezně. Než se totiž v prostoru mezi dvěma až příliš hmatatelnými světy coby vypravěč dočká pomoci, má čas vysnít si dívenku, která se před ním zjevila jako beránek, dosud ukrytý v Saint-Exupéryho krabici. Ještě když jel výtah dolů, byla v bříšku maminky, ale začala se o překot klubat na svět, a tak mladá sousedka měla co dělat, aby k porodníkovi dorazila včas. Než i vypravěč poprvé spatří novorozeně v celé kráse, zkouší si vybájit, jak bude maličká jako každé jiné děťátko nepopsaný list, jak se vydá zkoumat svět a hlavně jak projeví nejkrásnější dar plynoucí z dětské nevinnosti: zrak zaostřený na to, co jsme dávno přestali vnímat.

Ve skutečnosti Uličiansky debatuje jen s první půlkou Saint-Exupéryho příběhu. Dál už se jeho hrdinka jistě ráda opře o lásku rodičovskou, o své lišky i růže, ale nejdřív musí v autorově fantazii podniknout odyseu útrobami městského věžáku v Planetové ulici číslo 612b a pátrat po mamince, k níž patří. Panelák je ideální králíkárna sebestředných existencí, které nikdy neposlouchají, co jim druhý říká. Na vině jsou samomluvy, ztráta respektu, strach z neznámého, ty v podstatě malé lži mající vždy katastrofální následky, které se pak projeví jako fobie, povrchnost či útěk před sebou samým. Dospělí jsou vážně hrozně zvláštní. A tak před holčičkou postupně defilují podivné paní, ať jde o zklamanou učitelku jazyků, která pro samá slova nevidí řeč, nebo o roztěkanou reportérku snažící se pokaždé vyvolat mediální konflikt. Děvčátko se setká i s madam postiženou hospodyňským běsem nebo s koketou, která zatím nepostřehla, že méně bývá více; dokonce se zasloužilou maminou, svými třemi rošťáky tak uondanou, že by čtvrté dítě nezvládla brát jinak než jako další položku inventáře. A narazí i na věštkyni, která sem přilétla nejspíš z půlnočního ezoterického vysílání a jako každá ředitelka všehomíra má na všechno spásný recept.

Chytrá výpůjčka slavného námětu, realizovaná s aristotelskou kázní, přináší víc než jen poklonu slavnému podobenství o smyslu pout mezi námi. Zjištění, že podle potřeb zápletky si autor vybral jen ženské mluvčí a fakticky tak Saint-Exupéryho figurky z jednotlivých asteroidů vypároval, neznamená, že by byl misogyn. Jen ví, nakolik nás dnes, v prvé řadě ty nejmenší, ovlivňuje ženský element. Jako inteligentnímu chlapovi mu to asi vadí, jako tvůrčí duch asi snáz nahlédne, v čem obě pohlaví chybují, ale hlavně to umí nementorsky podat. Koneckonců nejkrásnější slovenská dětská kniha roku 2009 je dílem pohádkáře, který byl loni stejně jako náš Pavel Šrut za svou zemi nominován na Andersenovu medaili. A při pohledu na kresby Miloše Koptáka člověka napadá, jak snadno by kniha uspěla i u nás, a nejen v soutěžích krásy, zvlášť s ohledem na soudobou námětovou krizi české literatury pro děti. Přitom se text obejde bez samoúčelné mystiky žánru fantasy, pod jejímž atakem dnes dětské knihy úpí. Bílá magie literatury pro malé je přece v něčem jiném. Saint-Ex, jak mu říkali kolegové letci, kdysi odtušil, že „z povětří naše války připomínají vlys. Samé černé tečky a prach, z těch sedmi kilometrů není vidět jediný pohyb, a přesto tam dole žijí lidé“. Okoralému srdci to už zní banálně, protože si nepřipouští hloubku toho postřehu. Uličianského náhled na jizvy světa z devátého patra však stejně pronikavě jako jeho slavný inspirátor vidí, v čem je naděje. A není ani třeba vánočního zjihnutí, abychom věděli, že s tím vědomím bude pak každý den svátek.

Četba na pokračování