Tichý dech 1/10 (2014)

Přidal: Premek |

Září 22, 2014

Jan Trachta. Četba na pokračování z knihy českého lékaře, oceněné v kategorii Objev roku v soutěži Magnesia litera 2014. Připravila Vladimíra Bezdíčková. Režie Aleš Vrzák.

Účinkuje Marek Holý.

Natočeno 2014. Premiéra 1. dílu 25. 9. 2014 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 30 min). Repríza 1. dílu 13. 7. 2015 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.); 21. 12. 2015 (ČRo Plus, 23:35 h.) v cyklu Radiokniha.

Pozn.: Kniha Tichý dech přináší svědectví mladého českého chirurga z afrického Konga a z Haiti, kam odletěl s dalšími lékaři ihned po ničivém zemětřesení. Zároveň jde o velmi osobní výpověď člověka, který vyrazil do dalekých končin plný romantického nadšení. Brzy byl ale konfrontován nejen se všudypřítomným utrpením mnohdy končícím zbytečnou smrtí, ale i s neznalostí a neochotou některých tamních lékařů a sester. Dramatická líčení náročných operací na africkém venkově a v haitských ruinách se střídají s popisem exotických krajin a života jejich obyvatel. (anotace)

Lit.: Bezdíčková, Vladimíra: Tichý dech. In Čtvrtletník Klubu Vltava 3/2014, s. 13 (článek). – Cit.: Jan Trachta (dětský chirurg v pražské Fakultní nemocnici Motol) absolvoval několik misí s humanitární organizací Lékaři bez hranic. Zkušenosti válečného chirurga z východního Konga, poznamenaného ozbrojeným konfliktem, a z Haiti, kam odjel po katastrofálním zemětřesení, vepsal do knihy Tichý dech, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství Paseka a která letos v soutěži Magnesia
Litera získala cenu v kategorii Objev roku. Tichý dech přináší svědectví chirurga z postižených oblastí v několika rovinách.
Jednak pozoruje a popisuje rozdíly mezi mentalitou naší a lidí, které jezdí zachraňovat. Sleduje je svým způsobem s pokorou, obdivem a s vědomím, že jakkoli je to svět krutý a tamní lidé materiálně nepředstavitelně chudí, sociálně a emocionálně jsou bohatší než my.

Když se naše pradlena poprvé usadila na travnatém nádvoří nemocnice nad škopkem potřísněných operačních plášťů, zanořila ruce do pěny a začala zpívat čistým hlasem baladické konžské písně, zůstal jsem stát před operačním blokem jako opařený. Byl jsem v tu chvíli opojený jak jejími nahými rameny, tak hlasem, do kterého dokázala vtělit celou svoji zemi – s prudkým sluncem, zpěvem tropických ptáků, předením šelem v lesích, večerním smíchem, tancem kolem otevřených ohňů a vůní tlející zeminy pod listy banánovníků. …. I tohle bylo východní Kongo, jemuž jsem jinak spílal do černých děr, protože mě vysávalo a odvrhovalo, stejně tak jako mě jindy pohlcovalo a probouzelo k pocitu, že naše práce za všechnu tu námahu a nepohodlí přece jenom stojí.

Trachtova kniha je obnaženým pohledem do prostředí, v němž se mnohdy doktor stává vzhledem k závažnosti situace a místním podmínkám jedinou autoritou, která de facto rozhoduje o „bytí a nebytí“ pacienta, mimo jiné i proto, že se také často musí rozhodovat, kterého z nemocných či zraněných má cenu pokoušet se zachránit a u kterých to je v daných podmínkách nemožné. Autorova vypravěčská síla tkví mimo jiné i v tom, že „zážitky“ z misí nijak nepřikrašluje, naopak otevřeně mluví o svých nejistotách, nedorozuměních s kolegy, ba o krizích, které se nevyhnou asi nikomu, a neskrývá ani fakt, že psaním chtěl: „…zpochybnit jakoukoliv nadřazenost lékařského povolání, které rozhodně neplodí automaticky lidi se silnějším charakterem nebo schopností porozumět lidskému utrpení a smrti. … Chtěl jsem lékaře demytizovat. A provést to, aniž bych se kohokoliv dotkl, jsem mohl jen sám na sobě. Jedním z důvodů takové demytizace je fakt, že za zdraví pacienta není odpovědný žádný ideální vševědoucí lékař, ale lékař s omezenými možnostmi a znalostmi. Navíc stejnou měrou jako pacient sám.

Četba na pokračování