Muzeum opuštěných tajemství 1/15 (2014)

Přidal: Premek |

Leden 13, 2015

Oksana Zabužko. Četba na pokračování z románu současné ukrajinské spisovatelky. Překlad a rozhlasová úprava Rita Kindlerová. Režie Petr Mančal.

Účinkuje Dana Černá.

Natočeno 2014. Premiéra 1. dílu 18. 1. 2015 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).

Lit.: Zemančíková, Alena: V muzeu opuštěných tajemství. In Týdeník Rozhlas 3/2015 (článek). – Cit.: Četbu z románu Muzeum opuštěných tajemství jedné z nejvýznamnějších současných ukrajinských spisovatelek Oksany Zabužko (1960) připravil do lednového vysílání (od 18. ledna vždy v 18.30) Český rozhlas Vltava.

Děj knihy běží po dvou liniích. Jedna je příběhem boje posledních obránců samostatné Ukrajiny, kteří – zdecimováni už nacistickou okupací – z posledních sil se brání té sovětské. V této linii jde o lásku i o zradu, příběh se vynořuje ze sna, z několika málo zachovaných předmětů a totálně zatemněných vzpomínek. Z jednoho výjevu na válečné fotografii rozplétá Oksana Zabužko složitý a rozsáhlý příběh o Ukrajinské povstalecké armádě (UPA), Rusech, Židech a současných obyvatelích Ukrajiny, kterým se nedaří dějinám uniknout.

Spisovatelka pomalu a se spoustou detailů, dialogů a reálií, přesně odpozorovaných ze života, sleduje spletité cesty rodin hlavních postav – reportérky Daryny Hoščynské a jejího přítele a partnera Adriana. Tragický příběh ilegální povstalecké buňky se proplétá se současným dějem, oba vypravěči v současnících poznávají potomky někdejších účastníků dění a všechno je přikryto všudypřítomným udavačstvím, rozkrádáním a mediální manipulací, jež je synonymem pro univerzální lež.
Se zvláštním odporem pohlíží autorka na dvacetileté ukrajinské „novinářky“, které mají dlouhé nohy, krátké sukně a na všechno dokonale nacvičené odpovědi. Sekretářky nadnárodních firem jsou ve skutečnosti luxusními prostitutkami, univerzitní profesoři prodávají na trhu veteš ukradenou v ústavu a kunsthistorici obchodují s výtvarným uměním, které jim nepatří a nikdy nepatřilo.

Název Muzeum opuštěných tajemství nese román podle výstavy světově významné ukrajinské výtvarnice (je to ovšem fikční postava), která svými obrazy a kolážemi vypovídá o Ukrajině. Vlada Matusevyč, s níž se vypravěčka spřátelila při televizním interview, nešťastně zahyne při autonehodě v zatáčce, která se vine kolem pole, kde jsou pohřbeny stovky obětí hladomoru. A nikdo neví, zda její autonehoda byla neštěstí, nebo vražda. Její pozůstalý milenec-politik možná ví, ale nechce na to myslet, místo toho agituje populární novinářku s morálním kreditem pro svou volební kampaň. A nakonec se ukáže, že podlý rodinný udavač Daryniných rodičů je člověkem s tak katastrofálním osudem, že si ho normální člověk ani nedovede představit, natož ho soudit.

Autorka v románu střídá perspektivy, používá vyprávění v mužském i ženském rodě. Její charakteristiky současného ukrajinského životního provozu a vládnoucích vrstev jsou sžíravé. Současná Ukrajina jako by ztratila paměť, část jí vymazala sovětská totalita, ale ani současná ukrajinská politika a byznys jako by o ni nestál.

Oksana Zabužko patří mezi současné evropské intelektuály, kteří se vyjadřují k politickým poměrům. Vypráví o Ukrajině, ale nastavuje zrcadlo i euroatlantickému Západu a jeho až příliš konzumním starostem. Zastává feministické postoje, které se ovšem opírají o tvrdou emancipaci žen za socialismu: v tom se její zkušenost podobá zkušenosti jejích českých čtenářek. Zvláštní ustrnutí v sovětském socialismu spojené s nástupem dravého globálního kapitalismu dodává románu humor i hloubku, která umožňuje vcítit se do složitosti ukrajinské reality.

Za knihu Muzeum opuštěných tajemství dostala středoevropskou literární cenu Angelus, pojmenovanou po slezském barokním básníku Angelu Silesiovi a udělovanou ve Wroclawi. U nás ji vydalo nakladatelství Kniha Zlin v překladu Rity Kindlerové, která z ní pro Český rozhlas připravila četbu na pokračování.

Lit.: Zemančíková, Alena: Ukrajina podle Oksany. In Deník Referendum, 9. 6. 2014 (článek). – Cit.: Z románu ukrajinské spisovatelky Oksany Zabužko Muzeum opuštěných tajemství se toho o Ukrajině můžeme dozvědět víc než z novinových komentářů. Spisovatelka prostřednictvím jednotlivých postav uvádí do děje kapitoly nedávných ukrajinských dějin.

Jedna moje dávná kamarádka mi nedávno řekla, že když někam jede, nečte už cestopisy, ale beletrii, která se odehrává na místě, kam se chystá, nebo kterou napsal autor, který je odsud.

Myslím na ni poslední dobou denně, protože se mořím s přípravou románu ukrajinské spisovatelky Oksany Zabužko Muzeum opuštěných tajemství pro rozhlasové vysílání. Román je neobyčejně tlustý – sedm set stran, překladatelka Rita Kindlerová z něj vybrala podstatné pasáže a já teď pročítám a upravuji text tak, aby se vešel každý díl do předepsané půlhodinové stopáže. Při této redakční úpravě se o autorském stylu dozvídám mnohem víc než při četbě románu (vloni v létě). A taky se dozvídám o Ukrajině víc než ze všech reportáží, zpráv a komentářů.

Jednou z vypravěček románu je Daryna Hoščynská, televizní redaktorka, která přijde na stopu jedné osobní historie, související s ukrajinským bojem za nezávislost v době těsně poté, co skončila 2. světová válka. S touto linií, která má mužského vypravěče, se dostáváme mezi ilegální bojovníky UPA, řekněme si to otevřeně, mezi banderovce.

Spisovatelka prostřednictvím jednotlivých postav uvádí do děje hrůzné kapitoly nedávných ukrajinských dějin – hladomor, válečné zážitky z obou světových válek, drancování sovětské i německé armády v ukrajinských vesnicích, židovské osudy. Činí tak s dovedností spisovatelky, poučené západní literaturou, v tomto smyslu román vlastně dost připomíná třeba Styronovu Sofiinu volbu – historické pozadí ožívá díky milostnému příběhu s velmi odvážnými sexuálními scénami, které bych si dovedla i odpustit (nebo by jich pro můj vkus mohlo být i méně a méně detailních).

Jiná linie se odehrává v současnosti – má ženskou vypravěčku, zmíněnou televizní novinářku, jejímž prostřednictvím se dozvídáme o současné Ukrajině a jejích poměrech. I tady jsou erotické výjevy a úvahy o sexu, (také by jich mohlo být méně), v této linii se projevuje autorčin feminismus vnitřními meditacemi o rozdílech mezi mužskou ženskou bytostí, pamětí, přístupem k dějinám, zde defilují ukrajinští machové a milenci, manželé i šéfové, dostáváme se do prostředí médií, oligarchů, manipulujících politikou, do prostoru objednaných vražd a vše prostupující korupce.

Je to jako vypouklé zrcadlo – všechno, co známe z našeho prostředí – nátlak na média, umělecké příležitosti zaplacené mocnými finančníky spolu s vlivem na médium v oblasti propagandy, retušování pravdy o minulosti i aktuální současnosti, nehorázné sociální rozdíly, velkopanství lidí, kteří pracují jen pro sebe a stav země je jim lhostejný, protože jí pohrdají.

Všudypřítomnou prostituci v každém smyslu toho slova, nejsilněji odhalenou v nové zábavné show, v níž mají dívky z lidu posílat své fotografie a přihlášky k soutěži o Miss Kanál (televizní, ale nejen), přičemž celou show financuje agentura obchodující s bílým masem. Moderovat to má vypravěčka, až dosud na témže kanálu respektovaná novinářka, „svědomí národa“.

Oksana Zabužko v jednom rozhovoru říká, že na Ukrajině lidé v televizi přes dvacet let vidí jen západní a ruské filmy a televizní seriály, nic ukrajinského, že potomci válečných veteránů, které Stalin nastěhoval na Krym podobně, jako dávné vysloužilé žoldnéře starověký Řím, téměř nezaznamenali, že Ukrajina není Rusko, že jejich hlavním městem nepřestala být Moskva.

Ukrajinským oligarchům by samozřejmě nic neudělalo, kdyby financovali nějaký ukrajinský film, mohl by se dostat do středu zájmu světa podobně, jako tam dostaly nedávno filmy rumunské (a koneckonců i spisovatelé jako Oksana Zabužko), ale nikdy to nikdo neudělal. Ukrajinští oligarchové si totiž nepřejí, aby se svět o Ukrajinu hlouběji zajímal, potřebují ji mít pod kontrolou a na provázku svých miliard. Financují leda soutěž Miss Kanál.

Komentáře v našich novinách převracejí problém Ukrajina ze všech stran, zvažují, jak by se mělo projevit NATO a Evropská unie, kdo co řekl a komu se to nelíbilo, jestli má Západ podporovat Ukrajinu nebo respektovat Putinovo Rusko, kdo pěstuje velmocenštější politiku, zda USA nebo Rusko – ale to, jak se na Ukrajině žije, jak to vypadá, když do postsovětské země, postižené všemi možnými problémy včetně ekologických katastrof vtrhne bezohledný kapitalismus a zmocní se celé země jako když nepřátelské vojsko drancuje – to se dozvíme jenom z literatury.

Oksana Zabužko ve své knize šetří málokoho, její vypravěčka Daryna i výtvarnice Vlada, která okouzlí benátské Bienále svými Tajemstvími, jsou ženy, které se životním stylem asimilují s ukrajinskou oligarchií, potomek bojovníka UPA Andrej obchoduje se starožitnostmi, oligarcha Vadim je poslanec, lidé se honí za penězi stejně, jako se za sovětského Svazu honili za nedostupnými potravinami a oblečením. Jako se ponižovali ve frontách, ponižují se teď ve špinavých kšeftech.

V tomhle odpudivém každodenním sajrajtu se boje Ukrajinské povstalecké armády můžou jevit jako něco čistého, ušlechtilého a hrdinského. Oksana Zabužko říká, že na tom, aby idea samostatné Ukrajiny vypadala jako nepovedený vtip, hodně zapracovalo Rusko svou postsovětskou politikou i mafiánskými strukturami uskutečňovanou ne-politikou.

Její román Muzeum opuštěných tajemství by snesl pečlivější redakci, autorka toho do něj sesypala až moc, musí říct všechno o všem, sebe vedlejší asociaci rozvinout a stále dokola teoretizovat a o chlapech a ženách, jakoby se stále trochu hádala s Kunderou a Styronem a Nabokovem či Márquezem. Pro pochopení toho, co to je současná Ukrajina, je ovšem knížka výborná a místy strhující. U nás vyšla na konci roku 2013 v nakladatelství Kniha Zlín a já jenom žasnu, že jí v těchto dnech nejsou plné knihkupecké výklady, že se víc nepropaguje.

Jako bychom si opravdu mysleli, že je Ukrajina méněcennou zemí, která si sama v ničem neporadí a potřebuje ruský protektorát, aby vůbec obstála, a není třeba o ní číst. A že všechno, co je odtamtud, je nějak horší, slabší, ne tak hodnotné jako to, co produkujeme my. Ta stabilní středoevropská země, kde se nikdo o nic nestará. Kromě lidí jako moje kamarádka Markéta.

Lit.: Zemančíková, Alena: Oksana Zabuško: Muzeum opuštěných tajemství. In Magazín Klubu Vltava 4/2014, s. 18–19 (článek). – Cit.: Na dvorku městského činžáku, na dětském hřišti sedí dívenka. Hřiště je prázdné: stmívá se, děti odešly domů. V domě se rozsvěcují okna a děvče sotva vidí to, co je před ní: ve vykopané jamce v zemi, ve slabě bílém rámečku z jabloňových květů probleskuje podestlaný staniol. Máma to dělala nějak takhle, když byla ještě malá. Kdesi nahoře se otevře okno: zvuk, před nímž uletí pár havranů.

„Káťó! Kačenkó!“ rozléhá se dvorem ženský hlas.

Děvče sebou trhne a zakryje vykopanou jamku.

„Už jdu, babi.“

Zakryje to střepem. A zasypat a urovnat a pěkně uplácat lopatkou, aby nezůstala ani stopa: nikdo nemusí vědět, co tady dělala, nedej bože, aby se to někdo dozvěděl… Ani za nic na světě. Dívenka vstává a oklepává si hlínu z kolen.

Děj románu Oksany Zabužko běží po dvou liniích. Jedna je linie boje posledních obránců samostatné Ukrajiny, kteří, zdecimováni už nacistickou okupací, z posledních sil se brání té sovětské. V této linii jde o lásku i o zradu, příběh se vynořuje ze sna a z několika málo zachovaných předmětů a totálně zatemněných vzpomínek. Z jednoho pohledu na černobílou válečnou fotografii rozplétá Oksana Zabužko svůj složitý a velmi rozsáhlý příběh o ukrajinské povstalecké armádě (UPA), Rusech, Židech a současných obyvatelích Ukrajiny, kterým se nedaří dějinám uniknout. Ukrajinu líčí jako vytunelovanou zemi plnou lidí se špatným svědomím – šéf televizního programu ruší řadu televizních dokumentů a v uvolněném čase za špinavé peníze organizuje nechutný sexuální byznys pod hlavičkou zábavy, poslanec zase kryje a sám uskutečňuje obrovské zlodějiny a výtvarný kritik je bývalý agent KGB. Zabužko pomalu a se spoustou detailů, dialogů a reálií, přesně odpozorovaných ze života, odhaluje spletité cesty rodin hlavních postav, reportérky Daryny Hoščynské a jejího přítele a partnera Adriana. Tragický příběh ilegální povstalecké buňky se proplétá se současným dějem, oba vypravěči v současnících poznávají potomky někdejších účastníků děje a všechno je přikryto všudypřítomným udavačstvím, rozkrádáním a mediální manipulací, jež je synonymem pro univerzální lež. Se zvláštním odporem pohlíží autorka na dvacetileté ukrajinské
„novinářky“, které mají dlouhé nohy, krátké sukně a na všechno dokonale nacvičené odpovědi, ale jakoby neměly vlastní duši. Neumějí ani rozlišit pojmy dobrý novinář a úspěšný novinář… Sekretářky nadnárodních firem jsou ve skutečnosti luxusními prostitutkami, univerzitní profesoři prodávají na trhu veteš ukradenou v ústavu a soukromníci obchodují s výtvarným uměním, které jim nepatří a nikdy nepatřilo.

Název Muzeum opuštěných tajemství nese román podle výstavy světově významné ukrajinské výtvarnice, která svými obrazy a kolážemi vypovídá o Ukrajině. Vlada Matusevyč, s níž se vypravěčka spřátelila při televizním interview, nešťastně zahyne při autonehodě v zatáčce, která se vine kolem pole, kde jsou pohřbeny stovky obětí hladomoru. A nikdo neví, zda její autonehoda byla neštěstí, nebo vražda. Její pozůstalý milenec politik možná ví, ale nechce na to myslet, místo toho agituje populární novinářku s morálním kreditem pro svou volební kampaň. A nakonec se ukáže, že podlý rodinný udavač Daryniných rodičů je člověkem s tak katastrofálním osudem, že si ho normální člověk ani nedovede představit.

Autorka v románu střídá perspektivy, používá vyprávění v mužském i ženském rodě. Oč je emotivnější v líčení dávných bojových a současných milostných událostí, o to sžíravější jsou její charakteristiky současného ukrajinského životního provozu a vládnoucích vrstev. Současná Ukrajina jako by ztratila paměť, část ji vymazala sovětská totalita, ale ani současná ukrajinská politika a byznys jako by o ni nestál. Jen krajina a domy se brání zneuctění, jako například vězení na Lonckém, na pohled obyčejný činžák ve Lvově, v jehož zdech se odbývalo mučení a vraždy.

Oksana Zabužko je vzdělaná ve filozofii a patří mezi současné evropské intelektuály, kteří se vyjadřují k politickým poměrům. Vypráví o Ukrajině, ale nastavuje zrcadlo i euroatlantickému západu a jeho až příliš konzumním starostem. Zastává feministické postoje, které se ovšem opírají o tvrdou emancipaci žen za socialismu: v tom se její zkušenost podobá zkušenosti jejích českých čtenářek. Zvláštní ustrnutí v sovětském socialismu spojené s nástupem dravého globálního kapitalismu dodává románu humor i hloubku, která umožňuje vcítit se do složitosti ukrajinské reality. Za knihu Muzeum opuštěných tajemství dostala středoevropskou literární cenu Angelus, pojmenovanou po slezském barokním básníku Angelu Silesiovi a udělovanou ve Wroclawi. Německý překlad její knihy se dočkal už několika vydání (kniha vyšla ukrajinsky v roce 2008), u nás ji vydalo nakladatelství Kniha Zlín v překladu Rity Kindlerové, která z ní pro Český rozhlas připravila četbu na pokračování.

Oksana Stefanivna Zabužko, nar. 1960 v Lucku, je přední současná ukrajinská básnířka, spisovatelka, esejistka; zabývá se rovněž kulturologií, filologií a filozofií. Patří mezi nejvýznamnější a nejpřekládanější ukrajinské autory. Její jméno je spojeno s fenoménem generace tzv. osmdesátníků. Podobně jako řada dalších literátů její generace, mohla si v období „glasnosti“ dovolit větší míru svobody projevu a svobody tvorby po dlouhých létech politického útlaku, který zatížil Ukrajinu sociálně, ekologicky i ekonomicky. V roce 1982 Zabužko absolvovala Filozofickou fakultu Ševčenkovy univerzity v Kyjevě. Od roku 1992 přednášela na katedře ukrajinistiky na univerzitě Penn State. V roce 1994 dostala stipendium
Foolbrightovy nadace; přednášela na Harvardě a na Pittsburské univerzitě v USA. Od roku 1989 je pracovnicí Filologického institutu Akademie věd Ukrajiny. Žije v Kyjevě.

Na literární scénu se Zabužko zpočátku uvedla jako básnířka (sbírkou Květinová jinovatka, 1985) a esejistka. Ve své vědecké tvorbě se zaměřuje na významné osobnosti ukrajinské klasické literatury: napsala celkem tři monografie o nejvýznamnějších postavách ukrajinské literatury – o Tarasu Ševčenkovi, Ivanu Frankovi a Lesje Ukrajince. Jako prozaička se proslavila hlavně díky provokativně pojmenovanému románu Polní výzkum ukrajinského sexu, který se na Ukrajině dočkal osmi vydání a byl přeložen do řady evropských jazyků. V Polsku se stal námětem pro divadelní inscenaci Polský výzkum ukrajinského sexu od Małgorzaty Szumowské.

Lit.: Zemančíková, Alena: Oksana Zabuško: Muzeum opuštěných tajemství. In web ČRo 3 Vltava, leden 2015 (anotace). – Cit.: Oksana Stefanivna Zabužko, narozena 1960 v Lucku, je přední současná ukrajinská básnířka, spisovatelka, esejistka; zabývá se rovněž kulturologií, filologií a filosofií. Patří mezi nejvýznamnější a nejpřekládanější ukrajinské autory.

Děj románu Muzeum opuštěných tajemství se odehrává ve dvou liniích. Jedna je příběhem boje posledních obránců samostatné Ukrajiny, z jednoho výjevu na válečné fotografii rozplétá Oksana Zabužko svůj složitý a velmi rozsáhlý příběh o ukrajinské povstalecké armádě, Rusech, Židech a současných obyvatelích Ukrajiny, kterým se nedaří dějinám uniknout.

Tragický příběh ilegální povstalecké buňky se proplétá se současným dějem, všechno je přikryto všudypřítomným udavačstvím, rozkrádáním a mediální manipulací.

Název Muzeum opuštěných tajemství nese román podle výstavy světově významné ukrajinské výtvarnice (je to ovšem fikční postava). Vlada Matusevyč, s níž se vypravěčka spřátelila při televizním interview, nešťastně zahyne při autonehodě v zatáčce, která se vine kolem pole, kde jsou pohřbeny stovky obětí hladomoru. A nikdo neví, zda její autonehoda byla neštěstí, nebo vražda.

Autorka v románu střídá perspektivy, používá vyprávění v mužském i ženském rodě. Současná Ukrajina jako by ztratila paměť, část ji vymazala sovětská totalita, ale ani současná ukrajinská politika a byznys jako by o ni nestál.

Oksana Zabužko patří mezi současné evropské intelektuály, kteří se vyjadřují k politickým poměrům. Vypráví o Ukrajině, ale nastavuje zrcadlo i euroatlantickému západu a jeho až příliš konzumním starostem. Zvláštní ustrnutí v sovětském socialismu spojené s nástupem dravého globálního kapitalismu dodává románu humor i hloubku, která umožňuje vcítit se do složitosti ukrajinské reality.

Četba na pokračování