Pověsti, legendy a příběhy ze všech koutů Moravy 1/? (2015)

Přidal: Premek |

Únor 26, 2015

Připravila Hana Ondryášová.

Nastudoval ČRo Brno 2015. Premiéra 1. dílu 24. 9. 2014 (ČRo Brno, 6:10 h.) v cyklu Z naší Moravy.

Obsah: 1. Příběh o tom, jak Mikulčice ke svému jménu přišly. Premiéra 24. 9. 2014 (ČRo Brno, 6:10 h.) – Pověst o strašidlech z Brumovic. Premiéra 25. 2. 2015 (ČRo Brno, 6:10 h.) v cyklu Z naší Moravy .

Lit.: anonym: Legenda z Pozlovic: Jak vznikl název studánky Sojsínka? In web ČRo Brno, 10. 3. 2015 (článek). – Cit.: Za dnešní pověstí se vypravíme do Pozlovic, tedy do městyse nedaleko Luhačovic. Poblíž Pozlovic najdete mimo jiné studánku, která se jmenuje Sojsínka.

Kdysi tu stával hrad, na kterém žila spolu se svými rodiči mladá komtesa. Bylo to už děvče na vdávání, na svatbu ale neměla ani pomyšlení. Trápila ji totiž nemoc. No, nemoc. Ve dne byla úplně v pořádku, ale v noci ji neznámá síla vytáhla z postele a dívka chodila po zámecké střeše. Jednou ji tam zahlédl mladý uhlíř. Zrovna, když stála náměsíčná komtesa na kraji střechy, na ni uhlíř zavolal: „Co tam děláte, vždyť spadnete?“ To ovšem dívku probudilo, zavrávorala a už padala dolů. Naštěstí se její noční košile zachytila o křoví nad zámeckým příkopem.

Uhlíř se do těch míst začal rychle prodírat a zraněnou mladou ženu vynesl. Jak ji tak nese v náručí, rozhořela se v obou mladých srdcích láska. Ale rodiče urozené dívky vztahu nepřáli. Dívčina matka dokonce zakřičela: „Snad si nechceš vzít obyčejného ubohého uhlíře, ty hloupá sojko!“ V tom se dívka proměnila v sojku, ta vyletěla oknem a usadila se na starý dub nedaleko hradu. K velké smůle zahlédl strakatého ptáka panský hajný a sojku, vlastně zakletou dívku, na místě zastřelil. Mrtvá padla do studánky, které se od té doby říká Sojsínka.

Lit.: anonym: Legenda z Nikolčic: O smírčím kříži U Josífka. In web ČRo Brno, 9. 3. 2015 (článek). – Cit.: Vydáme se do kraje bratří Mrštíků, tedy do okolí města Hustopeče. Naším cílem budou Nikolčice. Právě u těch stojí jeden smírčí kříž, ke kterému se váže velmi zajímavá legenda.

Smírčímu kříži se říká U Josífka, některé turistické mapy ho také označují jako Nikolčický kříž. Podstatné ale je, proč tato drobná památka vytesaná z kamene vůbec vznikla. Připomíná událost, ke které došlo roku 1663, tedy v době, kdy Morava úpěla při nájezdech Turků.

No a právě tehdy měl jistý hustopečský měšťan Konrád Schaller utíkat varovat město Brno před blížícím se nebezpečím v podobě turecké armády. Ale nedoběhl. U Nikolčic byl zabit, což dodnes připomíná smírčí kříž a od roku 2010 také pamětní deska. Mimochodem, Schaller se do Brna nakonec dostal, ale jinak, než si plánoval. V moravské metropoli je totiž pohřben.

Lit.: anonym: Víte, co se skrývá pod názvem Kačenárna? In web ČRo Brno, 6. 3. 2015 (článek). – Cit.: Další zastávkou našeho každodenního putování po Moravě je Ladná – obec, která se teprve před pár lety oddělila od města Břeclavi. V Ladné jsme sice nenašli žádnou klasickou pověst, ale rozhodně jedno zajímavé místo, které vám teď popíšeme. Jmenuje se KAČENÁRNA. Co se za tímto názvem skrývá?

Kačenárna bylo důmyslné zařízení, které sloužilo myslivcům k odchytu vodního ptactva, zejména divokých kachen. Toto zařízení bylo vybudováno u Ladné Lichtenštejny koncem 17. století a dochovalo se částečně až do dnešní doby, i když svému účelu přestalo sloužit už před druhou světovou válkou. V první polovině 19. století se na této kačenárně chytalo ročně až 10.000 divokých kachen.

Základem odchytového zařízení byla malá vodní nádrž. Ve všech jejích rozích vybíhaly dál do terénu vodní kanály tak, aby tam mohly kachny bez problému veplout. Ale už ne zpátky. Tyto vodní cestičky se pak stáčely do oblouku, aby ze vstupu nebylo vidět na jejich konec. Po obvodu byl celý kanál ohrazen ploty ze suchého rákosu až do výšky dvou metrů. To aby lapané kachny nedohlédly na břeh. Chycení ptáci se zpravidla na místě zabíjeli a rovnou putovali do zámecké kuchyně nebo se dále prodávali po okolí. Ulovené živé kachny se ale vozily prý až do Vídně.

Lit.: anonym: Pověst z Mokré-Horákova: O zjevení tajemného rytíře. In web ČRo Brno, 5. 3. 2015 (článek). – Cit.: Jako každé tajuplné místo je i horákovský hrad opředen pověstmi. Jedna z nich vypráví, že do těchto míst vyháněl každého dne ovce a kozy jeden mladý pasáček.

Jeho věrný pomocník pes mu stádo svědomitě hlídal, a tak pasáček často uléhal do stínu stromů poblíž starého hradního sklepa. Když tak zase jednou odpočíval a z nedaleké osady zvonily zvony právě poledne, zjevil se mu rytíř vysoké postavy, v brnění a s helmicí na hlavě. Pokynul pasáčkovi rukou, aby ho následoval. Prodírali se hustými keři, až stanuli u hradního sklepení. „Zde kopej!“ řekl rytíř a zmizel.

Pasáček poslechl, a když vypáčil několik velkých kamenů, uviděl rezavou truhlici. Jakmile doma odrazil její víko, spatřil spoustu zlatých mincí. Sedlákům, u nichž byl ve službě, poděkoval a odstěhoval se do vzdáleného města, kde ho nikdo neznal. Koupil si tam velký dům na náměstí a ještě mu zbylo hodně peněz na pěkné živobytí.

Lit.: anonym: Kam až sahá historie města Pohořelice? In web ČRo Brno, 26. 2. 2015 (článek). – Cit.: Pohořelice patří mezi prastará města naší země. Leží na důležité obchodní cestě a pro svou významnou polohu byly svědkem slávy a úpadku vlasti, zejména v období válek. A těch bylo více než dost a vždy měly svůj odraz v životě místního obyvatelstva, neboť nesčetněkrát bylo město téměř zničeno, vypáleno a vydrancováno.

Z římských provincií se dováželo množství luxusních předmětů. K častým nálezům patří i římské mumie, které byly nalezeny i v pohořelickém katastru. V nejtěsnější blízkosti Pohořelic, v pískovně katastru osady Smolín, bylo v r. 1951 objeveno pohřebiště. Bylo prokopáno celkem 28 hrobů, ale všechny byly už předtím vyloupeny. V červnu téhož roku byl objeven velmi bohatý nedotčený hrob (asi mladé ženy), který obsahoval dvě zlaté náušnice, stříbrnou přezku a sponu, stříbrný náramek a prsten, dále náhrdelník ze skleněných jantarových korálků a množství jednotlivých skleněných a jantarových perel a korálků.

Dnešní Pohořelice se nám představují původním názvem Borlitz v r. 1222, po roce 1918 Pohořelice. Název je odvozen buď od osobního jména Pohořel, nebo od lidí, kteří byli pohořelí, to znamená, že město bylo vysazeno na místě někdejší osady zničené požárem. K Pohořelicím neodmyslitelně patří také rybníkářství a tzv. „Pohořelický kapr“. Nejznámější akcí, pořádanou Rybníkářstvím je „Výlov rybníka Vrkoče“, který se koná s účastí veřejnosti, vždy v termínu kolem 28. října. Během 2–3 dnů se výlovu zúčastní kolem 30 až 50 tisíc lidí. Stačí se přijít podívat!

Lit.: anonym: Pověst o strašidlech z Brumovic. In web ČRo Brno, 25. 2. 2015 (článek). – Cit.: Za naší dnešní pověstí se vydáme do Brumovic. Jako 72letý ji vypravoval František Fanta z Brumovic podle jeho slov ji zapsal Vlastimil Kuchyňka, žák Měšťanské školy v Kloboukách.

Poblíž Brumovic stávala kdysi osada Divice. Kdy zanikla, není přesně známo. Jdeme-li kolem místa, kde Divice svávaly, vidíme dnes jen úrodná pole, na nich pracují polní hospodáři se svou čeledí. Po zničení Divic báli se lidé tudy chodit, že prý tam straší duše dřívějších obyvatel.

Jednou šel nějaký člověk z Brumovic do Klobouk. Najednou slyšel za sebou jakýsi hlas. Chtěl se ohlédnout, ale nemohl. Šel tedy stále vpřed a přemýšlel, co to asi bylo. Přišel do Klobouk a nakoupil si potřebné věci a vracel se domů. Bylo už pozdě v noci. Pln strachu šel docela pomalu. Došel až k místu, kde slyšel prve ten podivný hlas. A tu před ním stále jakási paní, která nesla v náručí truhlu. Došla k němu a mlčky jí před něho položila. Než se člověk vzpamatoval, byla paní zase pryč. V truhle byly samé dukáty. Z lakoty jej opustil strach i hrůza.

Sotva si však nabral trochu peněz, uslyšel za sebou jakési záhadné hlasy. Ohlédl se a spatřil za sebou pár černých psů, zapřažených do vozu, na kterém seděli dva netvorové. Rázem mu zašla chuť na další peníze.Vlasy mu hrůzou stály jako ježkovi ostny, když se schoulí do klubíčka před člověkem.

Zdálo se mu, že vůz letí přímo na něho. Ohlédl se, kudy by mohl nejspíše utéci. Ale co se tak dívá a ohlíží, všechno mu mizí z očí. A neviděl nic jiného, než pole a cestu, po které před chvílí zkroušeně kráčel. Nohy se mu třásly v kolenou tak silně, že nemohl udělat ani jediný krok. Konečně se vzpamatoval a zhluboka si oddech. Za chvíli došel domů celý zpocený a uřícený a lehl si. Myšlenky se mu stále rojily v hlavě a nemohl usnout. Příhoda ta, kterou prožil na Divicích, mu zůstala v mysli až do smrti.

Lit.: anonym: Jak vznikl název studánky Apoštolka v Přibicích? In web ČRo Brno, 24. 2. 2015 (článek). – Cit.: Naše další kroky povedou do Přibic na Brněnsku. Věděli jste, že právě tam najdete studánku a kapličku s půvabným jménem Apoštolka? Právě tento název oplétá trocha tajemství, které vám poodhalíme.

V Přibicích se traduje, že ke studánce kdysi přišli i svatí Cyril s Metodějem, když procházeli Moravou. Někteří dokonce tvrdí, že právě tady slovanští věrozvěstové řadu místních pokřtili. A protože Cyril s Metodějem byli svého druhu apoštoly, dostalo místo jméno Apoštolka.

Jiné vysvětlení nabídl historik a folklorista Ladislav Hosák. Podle něj dostala Apoštolka jméno od přibické rodiny Apoštolů. Jisté je jen to, že Apoštolka dříve sehrávala velmi významnou roli. Prý se u ní roku 1848 zastavil i arcivévoda Albrecht Habsburský. Hlavně ale byla studánka svého času významným zdrojem vody, která byla svedena i do okolních domů.

Lit.: anonym: Jak se krutý dráb proměnil v býka. In web ČRo Brno, 23. 2. 2015 (článek). – Cit.: Dnes zavítáme do Moravského Žižkova, tedy na Břeclavsko. A i tam jsme samozřejmě našli zajímavou pověst.

Poblíž vesnice stával na pastvinách malý ořech. Ve dne kolem něj běžně chodili lidé, ale v noci se do těchto míst nikdo neodvážil. Právě tady se totiž kdysi proměnil v šeredného býka krutý dráb Martin Kalvoda. A přestože se od té doby už vystřídalo několik generací, lidé si tu stále vyprávěli, že je kolem stromu po nocích slyšet pláč a sténání. To prý dělá duše člověka, který byl za svého života tvrdý k lidem a nemá v hrobě pokoje. Dlouho se tedy v noci nikdo k ořechu neodvážil, až ovčák Matúš, nejkurážnější z místní chasy, se s kamarády vsadil, že pod ořechem jednu noc přečká.

O půlnoci se zvedl silný vítr a odkudsi se ozval nářek a pláč. A v tom Matúš spatřil velkého býka, který drží v zubech zlatý klíč a lidským hlasem prosí: „Vezmi si ode mě ten klíč. Čekal jsem na tebe sto let. A když mi nepomůžeš, budu dalších sto let čekat na novou příležitost.“ Matúš si ale klíč nevzal a býk zmizel. Od těch už v Žižkově nestraší, ale na vysvobození prý zakletý dráb Kalvoda čeká doposud.

Lit.: anonym: Pověst z Rájce-Jestřebí: Jak vznikly kopce Malý a Velký Chlum. In web ČRo Brno, 20. 2. 2015 (článek). – Cit.: Za dnešní pověstí se vypravíme na Blanensko, konkrétně se naším cílem stane Rájec – Jestřebí. Nedaleko tohoto města stojí dva kopce zvané Chlumy – Malý a Velký. O tom, jak vznikly, se dodnes vypráví pověst.

Kdysi dávno, v časech, kdy se tu rozprostírala jen úhledná rovinka s hlubokými lesy, tady bydlela jedna stará bába. Čarodějnice. A právě pro ni jednou přišel sám čert, aby ji s sebou odnesl do pekla. Bábě se pochopitelně nechtělo a tak jí čert navrhl sázku. Kdo z nich dvou nanosí přes noc větší horu hlíny, ten vyhraje. Pokud bude vítězem čert, odnese si čarodějnici do pekla, pokud vyhraje bába, získá svobodu i vládu nad krajem. A tak se večer pustili do závodění.

Čert nosil hlínu z vysokých hor v čepici tak rychle, že až funěl. Bába se v klidu šourala a hlínu nosila jen tak v dlaních. Čert brzo získal náskok a byl jím tak uchlácholen, že už kolem půlnoci usnul. Vzbudily ho až první ranní paprsky. A s hrůzou zjistil, že bába navršila kopec o poznání vyšší, než je ten jeho čertovský. Odplivl si, zanadával a ještě čepicí se zbytkem materiálu na kopec mrskl mezi dvě nová návrší. Tak vznikl ještě třetí menší kopeček – vedle dvou Chlumů tak stojí také Chlómek.

Lit.: anonym: Pověst o židlochovickém řezníku Urbanovi. In web ČRo Brno, 19. 2. 2015 (článek). – Cit.: A teď už se vydáme do Židlochovic, další zastávky našeho každodenního putování po moravských městech a vesnicích. I tam se traduje zajímavá pověst.

Mezi jedno z nejtajuplnějších míst v Židlochovicích patří gotická zvonice, přesněji řečeno pozůstatek starého kostela svatého Filipa. Ten byl postaven někdy ve 14. století. Jak původně vypadal, nevíme. Ve své věži ovšem uchovává jednu z nejvýznamnějších památek města. Je jí zvon z roku 1515, zvaný Urban. S ním je spojena legenda o židlochovickém řezníku Urbanovi.

Ten byl delší dobu rozhněvaný na psa, který mu kradl maso. Když se jednou domníval, že ho konečně přistihl, zabil omylem vlastního synka. Řezník prý nechal v rámci pokání každý čtvrtek v devět hodin zvonit a zvonu se proto začalo říkat Urban. Oblibu zvonu zvaného Urban je možné vysvětlit také tak, že Židlochovice jsou vinařskou obcí a jak známo svatý Urban je patronem vinařů.

Lit.: anonym: Jak Slavičín ke svému jménu přišel. In web ČRo Brno, 18. 2. 2015 (článek). – Cit.: Jako cíl dnešní zastávky našeho každodenního putování po Moravě jsme vybrali Slavičín. Víte, jak vznikl název tohoto města na Zlínsku?

Roku 985 procházel zdejším krajem pražský biskup Vojtěch Slavník. Vracel se totiž ze své misionářské cesty po Uhrách. Jeho cesta vedla přes Vlárský průsmyk na Moravu. Pověst vypráví, že se tenkrát se svou družinou zastavil na krátký odpočinek v místě, kde nyní stojí slavičínský kostel.

Na protějším kopci dnes zvaném Šabatec stával prý starý hrad patřící slepé hraběnce. Ta nemohla v noci spát a postávala u okna. V tom okamžiku začala její slepota ustupovat a žena spatřila oheň hořící v táboře biskupa Vojtěcha. Na oslavu jejího náhlého prozření přijala osada pod hradem název „Slavný čin“. Spojením těchto dvou slov údajně vznikl později Slavičín. Samotný kostel postavený ve 13. století je zasvěcen právě svatému Vojtěchovi.

Lit.: anonym: Pověst z Křtin: Jak vzniklo jméno propasti Vokounka? In web ČRo Brno, 17. 2. 2015 (článek). – Cit.: V centru naší pozornosti je dnes městys Křtiny. Seznámíme vás s pověstí, která se váže k nenápadnému otvoru ve skále na okraji Křtin, za nímž se skrývá podzemní propast Vokounka. Co se o ní povídá?

Na jaře roku 1645 zuřila na Moravě třicetiletá válka. Brno obklíčila armáda švédského generála Thorstensona a jeho vojáci plenili široké okolí. Bohatí obyvatelé Brna včas ukryli své majetky za zdmi Nového hradu nedaleko Křtin a doufali, že tam zůstanou netknuty. Byl to omyl. V červnu toho roku provedli Švédové překvapivý útok a Nový hrad téměř bez boje dobyli. Někteří tvrdí, že za vše mohl jistý Vávra Vokoun z Olomučan, který přivedl švédské vojáky tajnou stezkou nepozorovaně až k hradu a umožnil jim překvapit nic netušící obránce.

Z dohodnuté odměny se ale dlouho neradoval. Když Švédové odtáhli a jeho zločin se prozradil, hnali jej rozlícení obyvatelé lesem až ke Křtinám. Tam se zřítil do propasti. Prohlubeň nese dodnes jeho jméno a Křtinští se přou, zda zrádce do propasti spadl sám nebo jej tam pronásledovatelé vhodili. Předmětem sporů je i to, zda spadl opravdu do Vokounky nebo do nedaleké Čertovy studny a zda vůbec nějaký Vokoun existoval.

Lit.: anonym: Pověst z Mutěnic: O tom, že s vodníkem není radno si nic začínat. In web ČRo Brno, 16. 2. 2015 (článek). – Cit.:
Je tady další z moravských pověstí. Tentokrát se za ní vydáme na Hodonínsko, přesněji řečeno do Mutěnic. Tajuplný příběh jsme našli na internetových stránkách Regionu Podluží – podluzi.cz.

Když šel jednou stařeček Vaculovič z hodonínského jarmarku, uviděl, jak se na louce pase pěkný bílý kůň. Hned ho napadlo, že je to proměněný hastrman. Tak si stařeček uřízl tenký ohebný prut, neslyšně se ke koníkovi přiblížil, prut mu zasekl na krk a už byl koník v chomoutu. Vaculovič odvedl úlovek hrdě domů a uvázal ho ke žlabu ve stáji. Ani pít zajatci nedal, to by se v něm probudilo vodnické kouzlo a koník by utekl. A tak šel čas. Až jednou, stařeček chtěl odvézt do Hodonína na jarmark máslo a sýr, při zapřahání bělouše na jedno zapomněl.

Místo prutu dal koni na krk obyčejnou ohlávku. Když pak dojeli na to místo, kde strýc koně chytil, kůň se ohlédl a povídá lidským hlasem: „Už jsem se nadřel dost, ani žrát a pít jsi mi za celý ten čas nedal!“ A v tu chvíli se rozjel rychlým klusem. Jel čím dál rychleji, vůz skákal od příkopu k příkopu. Najednou rána, ohlávka praskla a bílý kůň byl ten tam. Vůz se na hrbolu převrátil, strýc z něho vypadl a ošklivě se potloukl. Domů se dobelhal víc mrtvý než živý. Ale od té doby věděl, že s vodníkem není radno si nic začínat.

Lit.: anonym: Pověst o založení hradu Brumov. In web ČRo Brno, 13. 2. 2015 (článek). – Cit.: Do hledáčku naší pozornosti se teď dostane Brumov-Bylnice, město na Zlínsku. Prozradíme vám, jaká pověst se traduje o založení hradu Brumov.

Mladý kralevic jménem Bruno se kdysi vydal se svou družinou na lov jelena do pustých karpatských hvozdů. Po celodenní honbě za zvěří se ale ztratil. Když pak na kraj padla tma, ulehl ke spánku tam, kde zrovna byl. Když se ráno probudil a uviděl tu nádhernou výšinu, na které usnul, a přenádherné údolí s průzračnou říčkou, doslova se do místa zamiloval.

Bruno tu proto postavil mocný hrad, který nechal nazvat po sobě. Nejdříve Brunov, pak Brumov. Z hradu prý vede čtveřice tajných chodeb. Ale buď je to jen povídačka anebo jsou chodby tak tajné, že je ještě nikdo neobjevil. Na hradě nebo možná někde v jeho blízkosti se pak skrývá obrovský poklad. Ale i kdyby ho někdo našel, užitek by z něj neměl. Kdo by si ho vzal, do roka by umřel.

Četba na pokračování