Žluté oči vedou domů 1/12 (2008)

Přidal: Přemek |

Říjen 14, 2008

Markéta Pilátová. Četbu na pokračování z románu současné české autorky připravila Karolína Jirkalová. Režie Vlado Rusko.

Natočeno 2008. Premiéra prvního dílu 16. 10. 2008 (30 min.).

Pozn.: Markéta Pilátová (*1973) – spisovatelka, novinářka a překladatelka. Vystudovala romanistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, dva roky působila na katedře slavistiky ve španělské Granadě, poté v Brazílii učila potomky našich krajanů česky. Dnes vede zahraniční oddělení týdeníku Respekt. Nakladatelství Torst před nedávnem vydalo její první román Žluté oči vedou domů
Čtyři hrdinky románu Markéty Pilátové jsou v situaci, kdy znovu začínají – v Praze a v Brazílii. Pokoušejí se dobrat toho, jak moc si historie zahrála s jejich životy a láskou. Ta může mít podobu dopisů tajně putujících přes oceán, stejně jako kovbojského dobrodružství v džungli. Kniha vypráví o pocitech emigrantů, kteří se vracejí na místa, odkud odešli, o zmatení jejich dětí a o hojivé síle nalezeného přátelství. Hrdinky románu žijí v divočině velkoměsta, chovají býky na pastvinách ohraničených džunglí a své kořeny se snaží najít v Čechách. Rekonstruují tak útěky svých předků i své vlastní. Kniha zkoumá, nakolik je v dnešním světě, kde se tak snadno těká ze země do země, důležité mít domov a někoho, kdo dokáže člověku naslouchat.
Markéta Pilátová se ve své debutové próze Žluté oči vedou domů věnuje nejen partnerským a rodinným vztahům, ale i hledání skutečného domova.
„Někam vyjedu a pak o tom napíšu, to se doma bude líbit. Tak by se dal popsat návod mnoha mladých českých prozaiků. Petra Hůlová slavila úspěch s mongolským románem Paměť mojí babičce, Jaroslav Rudiš s knihou Nebe pod Berlínem, Tomáš Kolský ve svazku Ruthie a barevnost světa psal o Izraeli a Zdeněk Štipl zas o Indii v próze Oči zavřít jsem nemohla…“
Na jednu stranu je tedy dnes běžné cestovat, na druhou stranu ale jako by se stále nepovažovala za běžnou znalost odlišných kultur. Nebo je i exotické prostředí pouze kulisou pro lidský příběh, který je „všude stejný“? Markéta Pilátová (1973) napsala knihu Žluté oči vedou domů, jež se odehrává jak v Čechách, tak především v Brazílii, kde autorka učila potomky českých krajanů.
Všechny agentovy ženy
Próza Markéty Pilátové nepřekvapí ani způsobem, jímž je vyprávěna – promluvy čtyř žen a jednoho osudového muže posouvají jejich propletený příběh. A nepřekvapí do třetice ani tím, že se vrací až do doby druhé světové války, která s lidskými osudy řádně lomcovala. Což je literárně vděčné téma a zároveň na důsledky tohoto evropského běsnění dodnes narážíme.
Autorka přivádí na scénu dvě mladé dívky – Martu a Lenu, dcery českých žen žijících v Brazílii, které teprve hledají své místo ve světě, včetně ideálních mužů. A dále dvě postarší ženy, jejichž život již muž osudově poznamenal – v obou případech to byl Jaromír. S Maruškou – jež se celou válku musela jako Židovka ukrývat a po jejím konci zůstala v Československu -chodil ještě jako student. S Luizou se později v Brazílii oženil.
Osudy všech čtyř žen se protnou na trase mezi Sao Paulem a Prahou. Někdo se chce vrátit do země svých předků a někdo hledá tu ženu, od níž manžel celý život dostával česky psané dopisy. Někdo potřebuje odjet a někdo potřebuje odjet, aby se mohl vrátit…
Právě příběh Jaromíra, agenta, který se z exilu vracel do Čech jak za války, kdy za odvahu zaplatil odvlečením do koncentračního tábora, tak po jejím konci, je „nosným trámem“ této prózy. Kapitoly vyprávěné pouze v mysli jednotlivých postav občas trpí příliš vycizelovanou formulovaností, která příběh mírně znedůvěryhodňuje, ale s tímto rozporem se potýkají autoři již nejméně od dob Williama Faulknera. V knize je také roztroušeno o několik zvířecích přirovnání víc, než by bylo dobré: „Cítila jsem se po tak kategorickém vymezení rámce naší lásky jako zraněný zajíc. Malé zvíře v lese, když se smráká a honci odešli na divokou pitku. Jeho zranění není sice vážné, ale mrzne a zajíc ví, že stejně nemá šanci přežít.“ Objevuje se i Maruščina a Jaromírova korespondence, skrze niž je někdy čtenáři podávána informace potřebná pro celkové porozumění. Při čtení těchto dopisů lze taktéž pocítit tempo tehdejší doby – jak rozvlekle oproti dnešnímu způsobu komunikace působí. Jinak ale autorka slovy šetřila, a tak je rozsah textu úměrný vyprávěnému příběhu.
V jedné pasáži se Maruška, mluvící se svým milencem Janem Zábojným, začne ptát: „Proč si lidi vlastně vyprávějí příběhy? … Vyprávíš mi svůj příběh a o mně v něm není ani slovo, tak by mě zajímalo, proč to vlastně děláš?“ Tato mimoběžná debata odkrývá nejen bující egoismus, ale rovněž se vztahuje k celé knize.
Neboť Markéta Pilátová tento příběh nesepsala pouze proto, že v Brazílii pobývala a tuto skutečnost mohla vytěžit – jako tomu bylo i u dalších v úvodu zmíněných autorů. Prozaička totiž měla nit, která českou a brazilskou současnost spojovala – právě české krajany. A tak přestože se kniha více než z poloviny odehrává v Brazílii, pojednává vlastně o jedné části našich dějin, má souvislost s českým prostředím. Víme tedy, proč nám byla velmi ukázněně sepsaná próza předložena – „o nás“ v ní je slov plno.