Malá cesta po Francii 1/5 (2016)

Přidal: Premek |

Únor 8, 2016

Henry James. Cestopisné črty amerického spisovatele z druhé poloviny 19. století. Překlad Petra Martínková. Připravil Petr Turek. Režie Vlado Rusko.

Účinkuje Jiří Hromada.

Natočeno 2016. Premiéra 1. dílu 6. 2. 2016 (ČRo 3 Vltava, 23:45 h.; 15 min) v cyklu Americký rok a Stránky na dobrou noc. Repríza 10. – 14. 1. 2022 (ČRo 3 Vltava, 9:02 h.) v cyklu Dopolední četba.

Obsah: 1. Amboise. – 2. Loches. – 3. Angers. – 4. Le Pont du Gard. – 5. Nimes.

Lit.: anonym: Henry James: Malá cesta po Francii. In web ČRo 3 Vltava, únor 2016 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Cestopisné črty amerického spisovatele z druhé poloviny 19. století. Romanopisec, povídkář a kritik Henry James (1843-1916) cestoval už v dětství mezi Manhattanem a Paříží a dostalo se mu nepravidelného, eklektického vzdělání na různých amerických a evropských školách. Je znám jako jeden z nejlepších stylistů angličtiny.

Cyklus črt Malá cesta po Francii vyšel knižně poprvé v Bostonu v září roku 1884. Henry James napsal v Slovu úvodem: „Dlužno přiznat, že autor nepodnikl žádné výjimečné kroky: jednoho deštivého rána v půli září zkrátka vyrazil do půvabného městečka Tours, kde se mu, jak tušil, mohlo neméně snadno než jinde vyjevit to, že ačkoli Francie může nahradit Paříž, Paříž v žádném případě nenahradí Francii. Kouzlo tohoto zjevení – tak nabíledni, jak jen si mohl přát – ho zavedlo podstatně dál a jeho skromná, byť nadmíru zdařilá eskapáda zplodila hrst neučesaných rukopisů sloužících coby vzpruha rozverné paměti.“

Ukázka z kapitoly Tours: „Stydím se následující řádky předznamenávat tvrzením, že oblast Touraine je zahradou Francie; pel onoho postřehu se totiž už dávno setřel. Město Tours nicméně kyne slunnou pohodou, která napovídá, že leží uprostřed ovocných sadů. Budí náramně vlídný dojem – leda s lucernou aby hledal maloměsto, jež by působilo vyzráleji, uceleněji, ba podle všeho i vyrovnaněji a zároveň méně nepřejícně s ohledem na břemena velkých sídel. Představuje opravdovou metropoli jásavé provincie, kraje skýtajícího blahobyt, hojnost na dosah ruky i dobrodušné, útěšné, pozitivní a v mnohém laxní smýšlení.

Balzac v jedné ze svých próz uvádí, že pravý Touraiňan se nenamáhá hnát za požitky, natož aby kvůli nim hnul prstem. Není těžké pochopit, odkud tento shovívavý cynismus pramení. Zdejší obyvatel bezesporu zastává nejasné přesvědčení, že sebemenší změnou by si jenom pohoršil. Štěstěna se na něj směje: žije přece v mírném, příznivém, neřkuli přívětivém klimatu na březích řeky, která sice občas zaplavuje okolí, leč zanechává po sobě zdánlivě snadno napravitelnou spoušť, takže svým běsněním (v prostředí, jež zaručuje tolik dobrého) v jistém ohledu vlastně setrvale zosobňuje pouhou záminku ke zdravé nejistotě. Obklopují ho vybrané tradice, náboženské, společenské, kulinární i stavební, a může se proto kojit vědomím, že je Francouz do morku kostí.

Žádný jiný kout této velkolepé země nenese typičtější národní pečeť. Normandie je Normandie, Burgundsko je Burgundsko, Provence je Provence, ale Touraine je esencí Francie. Je to vlast Rabelaise, Descartesa, Balzaca, dobrých knih a dobré společnosti, dobrého jídla i dobrého bydla. George Sandová kdesi výmluvně komentuje příjemný, ne-li příhodný ráz klimatických podmínek ve střední Francii – ´son climat souple et chaud, ses pluies abondantes et courtes´.“

Četba na pokračování