Vězeň č. 1260 1/8 (2016?)

Přidal: Premek |

Leden 17, 2017

Jaromír Šavrda. Četba na pokračování z autobiografického románu ostravského disidenta a chartisty. Připravil Marek Pivovar. Hudební spolupráce Alexandra Cihanská-Machová. Technická spolupráce Marek Hoblík. Režie Simona Nyitrayová.

Čte David Viktora.

Z archivního záznamu hovoří Dolores Šavrdová.

Nastudovala Ostrava v roce 2016 (?). Premiéra 1. dílu 21. 1. 2017 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h) v cyklu (77) k 40. výročí dokumentu Charta 77.

Obsah: 1. Paragraf 100. – 2. Cela předběžného zadržení. – 3. Uvalení vazby. – 4. Hladovkou za „dlouhej kouř“. – 5. Jsem spisovatel, a ne fízl. – 6. Vězeňská nemocnice. – 7. Mladí „kopečkáři“. – 8. Rozsudek.

Pozn.: Existuje i starší šestidílné zpracování knihy (ČRo Ostrava, 2010).

Pozn.: Prózu Vězeň č. 1260 napsal Jaromír Šavrda mezi zářím a listopadem 1982 během svého druhého věznění v Ostravě (1982-84). V knize popisuje poměry v komunistických kriminálech, ale i nejrůznější osudy muklů či absurdní historky, které bylo možné zažít jen v zemi, kde vládli straničtí pitomci spolu s tajnou policií. Kniha poprvé vyšla v autorově samizdatové edici Libri prohibiti (1985) v deseti kusech.

Jaromír Šavrda (1933 – 1988) patří mezi dnes již proslavenou skupinu spisovatelů, tzv. „třicátníků“, jejichž hvězda poprvé zazářila v šedesátých letech minulého století. Koncem padesátých let vystudoval českou literaturu na Karlově univerzitě v Praze a těsně před promocí, v době začínající normalizace, ho vyloučili z právnické fakulty. Šavrdovy literární začátky byly slibné, v rozmezí šesti let mu vyšly tři knihy. Jeho prvotinou byl kriminální příběh „Půjdeš, nevrátíš se“ z roku 1964. O tři roky později vyšla sbírka vědeckofantastických povídek „Příběhy třetího času“ a v roce 1970 vydalo nakladatelství Puls jeho nejzávažnější oficiálně vydanou publikaci s názvem „Kniha královrahů“, která byla inspirována atentátem na J. F. Kennedyho. Tento titul však již byl stažen z knihkupeckých pultů. Další práce publikoval Jaromír Šavrda již jen v samizdatu, za což byl dvakrát vězněn. V komunistických kriminálech si odseděl téměř pět let, ačkoliv měl velmi vážné zdravotní potíže, a to ho nakonec stálo život. Zemřel, aniž by se dožil 55 let. (anotace)

Lit.: anonym: Jaromír Šavrda: Vězeň č. 1260 (2/8). In web ČRo 3 Vltava, leden 2017 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: „A co, prosím vás, ta Charta 77 vlastně chce?“ Četba na pokračování z autobiografického románu ostravského disidenta a chartisty.

Příběh Jaromíra Šavrdy je tím silnější, že se odehrál v kulisách silně prorežimního Ostravska. „Paní Šavrdová, z Ostravy nikdy Prahu neuděláte,“ vzpomínala často Dolores Šavrdová na slova příslušníků ostravské Státní bezpečnosti při nespočetných výsleších a domovních prohlídkách.

Jaromír Šavrda po studiích na FF UK pracoval jako osvětový pracovník v Jilemnici, od podzimu 1957 pak v Ostravě nejprve jako knihovník, později jako středoškolský učitel. Roku 1963 se stal spisovatelem z povolání. Od dubna 1968 působil v redakci krajského deníku KSČ Nová svoboda a v srpnových dnech spolupracoval na vydávání ostravských Spojených deníků. Na jaře 1969 dostal výpověď a přešel do redakce Moravskoslezského týdne, jehož vydávání však bylo v říjnu zastaveno. Šavrda, který tehdy dálkově studoval na Právnické fakultě UK (ze studia byl vyloučen těsně před promocí roku 1972), se stal vedoucím právního a personálního oddělení v ostravském nakladatelství Puls. Po jeho zániku pracoval jako skladník v Geologickém průzkumu, ale v roce 1975 musel kvůli těžkému onemocnění ledvin pracovní poměr ukončit a odejít do invalidního důchodu.

Poprvé byl Jaromír Šavrda zatčen v roce 1978, tedy v době, kdy už bojoval s vážnou nemocí. Dostal dva a půl roku za opisování knih pro edici Libri prohibiti – právě tady je původ jména knihovny Jiřího Gruntoráda, Šavrdova přítele – a za přechovávání nepovolených tiskovin. Mezi čtrnácti tituly, o kterých se které žaloba zmiňovala, byly například Úsměvy Jana Masaryka, Kacířské eseje o filozofii dějin Jana Patočky, Solženicynovo souostroví Gulag, Švandrlíkovi Černí baroni, ale i povídky Šimka a Grossmana. Když si Jaromír Šavrda svůj trest odpykal, podepsal Chartu 77 a za osmnáct měsíců šel do vězení znovu. Tentokrát na pětadvacet měsíců za pobuřování a přechovávání nepovolených tiskovin zamířil jako recidivista rovnou do II. nápravné skupiny.

Na svobodu se vrací s těžce podlomeným zdravím, lehčí o téměř dvacet kilogramů. O svým vězeňských zážitcích podává svědectví v autobiografickém románu Vězeň č. 1260. Listopadu 1989 se Jaromír Šavrda nedožil, zemřel 2. května 1988.

Byl jedním z nejdůležitějších lidí, kteří se na Moravě zabývali samizdatem, přesto se o něm Ostravané dovídají až ve chvíli, kdy do Ostravy přijíždí nově zvolený prezident Václav Havel a jeho první kroky vedou k jeho hrobu.

Četba na pokračování