Věrní a rozumní 1/5 (2017)

Přidal: Premek |

Březen 27, 2017

Hana Librová. Četba na pokračování. Pro rozhlas knihu připravila Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.

Čte Jana Štvrtecká.

Nastudovalo Brno v roce 2017. Premiéra 30. 3. – 3. 4. 2017 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha. Repríza 1. dílu 30. 11. 2023 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.

Pozn.: Neradi nakupují, dávají přednost dobrovolné skromnosti a životu v souladu se zákony přírody. Věnuje se jim kniha Věrní a rozumní: kapitoly o ekologické zpozdilosti environmentalistky Hany Librové. která nedávno obdržela od prezidenta republiky Řád TGM a 26. listopadu oslavila 80. narozeniny. (anotace k repríze z roku 2023)

17545511_10208511391046845_3938520728072957557_o Lit.: Blažejovská, Alena: Kapitoly o ekologické zpozdilosti. In Týdeník Rozhlas 13/2017, s. 8 (článek).

Lit.: Blažejovská, Alena: Hana Librová: Věrní a rozumní. In web ČRo Plus, 30. 3. 2017 (článek). – Cit.: V lednu vydala bioložka a socioložka Hana Librová v nakladatelství Masarykovy univerzity knihu Věrní a rozumní: kapitoly o ekologické zpozdilosti. Je to třetí díl trilogie započaté knihou Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti.

První díl se snažil odpovědět na otázku, zda na začátku 90. let, v porevoluční době všeobecného stupňování spotřeby, existoval v České republice způsob života, který lze označit jako dobrovolnou skromnost. Po deseti letech se autorka do domácností pestrých vrátila s hypotézou, že skromný život obsahuje některé rysy ekologického luxusu. Zprávu z výzkumu zveřejnila v monografii Vlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu (2003).

Hana Librová od roku 1968 učila na katedře sociologie brněnské Filozofické fakulty metody sociologického výzkumu, demografii a později vedla kurzy věnující se sociologickým aspektům environmentálních otázek. Od roku 1997 je profesorkou sociologie a působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, kde založila obor humanitní environmentalistika a Katedru environmentalistických studií.

Také poslední kniha je výsledkem výzkumu ekologicky příznivého života, zajímá se především o motivace. Jako autoři jsou na titulu uvedeni „Hana Librová a žáci“. Proč? Autorka vysvětluje: „S vědomím přibývajících let a ubývajících sil bych se neodvažovala plánovat výzkum spočívající na náročných rozhovorech s respondenty žijícími na vzdálených místech. Navíc obsahová logika výzkumu volala po novém kroku: bylo třeba se zeptat, jak žijí většinou už dospělé děti pestrých. K projektu se tedy připojili socioložka Lucie Galčanová, Lukáš Kala, čerstvý Ph.D. v oboru humanitní environmentalistiky, a antropolog Vojtěch Pelikán.“ Tým se rozrostl o filmaře Davida Musila.

Když vzpomíná na počátky svého výzkumu, podotýká, že iniciátorem byl Josef Vavroušek: „Kdyby naše rozhovory v rodinách pestrých slyšel, na chvíli by znovu uvěřil, že existuje Třetí cesta.“ Autorčino rozpoložení ale není optimistické, charakterizuje je slovní spojení „environmentální žal“. Vyjádřila jej i v úvodní kapitole: „Živáčci hynou, máme své starosti…“ Proč volí slovo „živáčci“, které se nezdá svědčit o akademickém odstupu? „Dobře vyjadřuje můj badatelský i autorský zorný úhel, protože prozrazuje můj emocionální postoj.“

Environmentální žal, truchlenci či sartrovci

Environmentálnímu žalu je věnován první díl Radioknihy. Výrazem environmentálního znepokojení může být i poezie. Čteme verše Miloše Spurného, doprovázející film Sbohem, staré řeky, verše Jakuba Demla, ale i mladého autora Radka Štěpánka: „Pandořina skříňka je otevřena. / Ne děti, ne vnuci, já sám přihlížím, / jak současnost překresluje mapy světa.“ Žal je však víc než znepokojení. Hana Librová vysvětluje, že termín „environmentální žal“ vnesly do odborného diskursu Američanky Kriss A. Kevorkianová a Marie Eatonová, jejichž oborem je thanatologie – ta se zabývá žalem jako přirozenou reakcí na ztrátu.

„Žal chápe v obecné rovině jako emoční strádání, které zažíváme, když někdo, koho milujeme, zemře. Environmentální žal je tedy podmíněn láskou k živým tvorům či ke krajině.“ Zatímco smrt v osobním životě je přirozená, environmentální ztráta (zánik druhů) není nutná, je nesmyslná. Můžeme ji vidět jako důsledek lidské bezohlednosti. Citliví lidé, vyčerpaní marnou snahou chránit přírodu, podléhají zármutku a jsou vystaveni nepochopení většiny společnosti, upozorňuje autorka.

Kromě truchlenců (toto máchovské slovo autorka opravdu užívá) existují však i ekopragmatici. Těm je věnována druhá kapitola Radioknihy. Propagují ekologicky příznivé technologické změny – čistší výrobní postupy, domácí spotřebiče šetřící energii… Jejich vůdčí postavou je Peter Kareiva, vědecký viceprezident americké organizace The Nature Conservancy. Jsou zastánci jaderné energie, genetického inženýrství, nanotechnologií, geoinženýrství. Ptají se, zda je vůbec nějaký důvod soudit, že původní ekosystém je lepší než ekosystém, na jehož vzniku se podílel člověk. A Hana Librová se zase ptá, zda to není pokus o únik ze žalu, o jeho přerod v účelový racionalismus.

Skutečné řešení ekologických problémů je mimořádně obtížné. A není divu, že někteří vyhořelí ochránci přírody přecházejí kupříkladu k lidskoprávní problematice. Mnozí pečovatelé o ohrožené živáčky končí v kancelářích u počítačů, kde sepisují grantové přihlášky, vyplňují tabulky, připravují výchovné a vzdělávací programy či oslovují novináře. K těm věrným v terénu patří „dravčaři“ jako Hynek Matušík. Jeho věrnost dravcům je živena nejen soucitem, ale i obdivem, ba vášní. O těch, které stále „baví terén“, se dozvíme ve třetí kapitole Radioknihy.

Lidem, kteří „nejsou zvědaví na trapné skřehotání ptactva“, říká autorka ve čtvrté kapitole Radioknihy „sartrovci“. Příkladem této protipřírodní subkultury je životní styl dandyů 19. století, jak o něm píše Bernard-Henri Lévy v knize Sartrovo století. Příroda jim připadá zneklidňující, ba odporná. Sartre měl chorobou hrůzu ze zvířat. Autorka nachází podobné rysy i u současných kavárenských intelektuálů, ale připouští, že kavárenské řeči nezanechávají škodlivou ekologickou stopu. Škodí spíš činnost radikálních urbanistů, kteří vytlačují zeleň z městské zástavby.

Pátá kapitola Radioknihy nám představí „pestré“ po třiadvaceti letech. Odepisují mailem, ale jinak jsou věrní svému životnímu stylu. Zůstávají ve svém bydlišti i ve svých profesích. Děti jim dorostly a zůstalo „opuštěné hnízdo“. Ale respondenti výzkumu jsou činní ve službě obci: jako sousedé, starostka, zastupitelé, občanští aktivisté. Nechte si vyprávět o lidech, kteří se obejdou bez auta, nakupování „pitomostí“ a místo toho pečují o zahradu, ovce… a říkají: „Teď je blahobyt!“ O globální environmentální situaci nemají iluze, ale moudře konstatují: „Kdybychom přestali dělat tyto obyčejný věci, tak se nikam nedostanem.“

Četba na pokračování