Magor a jeho doba 1/10 (2018)

Přidal: Premek |

Březen 9, 2018

Marek Švehla. Četba na pokračování. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.

Čte Vladimír Hauser.

Nastudovalo Brno v roce 2018. Premiéra 1. dílu 23. 4. 2018 (ČRo Plus, 23:33 h.) v programové řadě Radiokniha. Repríza 1. dílu 18. 9. 2024 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.

Vydala Radiotéka, červenec 2018 (MP3).

Pozn.: V Radioknize ode dneška uslyšíte četbu z knihy věnované klíčové postavě českého undergroundu, básníkovi a kunsthistorikovi Ivanu Martinu Jirousovi. Napsal jí Marek Švehla a jmenuje se Magor a jeho doba. Stala Knihou roku 2017 v anketě Lidových novin a v soutěži Magnesia Litera byla vyhlášena Objevem roku. Autor vybral ze své obsáhlé publikace deset kapitol, které jsou věnovány rozhodujícím momentům v Jirousově životě. První vás zavede do Humpolce po druhé světové válce, kde se Ivan Martin Jirous narodil a kde prožil dětství a mládí. A už tehdy se u něj objevil velký zájem o literaturu a kulturu vůbec. (anotace)

Obsah:

1. Přepisování Kafky. Kde může začít cesta k pozici člověka, který později pohne dějinami? Třeba na konci války, na maloměstě a u nevšedního zájmu o knížky.

2. Jak je dobré mít bratrance. V Československu 60. let dvacátého století žilo jen málo lidí, kteří by dokázali uspokojit hlad humpoleckého gymnazisty Ivana Jirouse po moderním umění lépe než jeho zapomenutý bratranec Jiří Padrta. Právě Padrta, jeho žena Lída a jejich byt, který se před Ivanem Jirousem v jeho šestnácti letech jako zázrakem otevřel, zásadně ovlivnili Jirousovo dospívání.

3. Jak se dělá humor bez vtipu. Po příchodu na vysokou školu se Ivan Jirous dal dohromady s Věrou Vařilovou a o dva roky později měli svatbu. Škola ale nebyla tím prostředím, které ho postrkovalo dopředu. Kromě inteligentní a inspirativní Věry ovlivňovali Jirouse nejvíc přátelé a živé prostředí hospod, v nichž se scházeli. A samozřejmě atmosféra Prahy, která se podobně jako celá země probouzela ze zlého stalinského snu.

4. Plastic People. Na konci šedesátých let Ivan Jirous zjistil, že rocková hudba je pro jeho snahu spojovat lidi lepší než literatura nebo výtvarné umění. Se svojí ženou Věrou, sestrou Zorkou a jejím manželem Janem Ságlem se přidali ke skupině The Primitives Group a dělali pro ně výtvarný doprovod koncertů. Po srpnové invazi 68 ale Primitives emigrovali a Jirous objevil jinou skupinu, která ho nadchla. S ní měl pak velké plány.

5. Zatčení. Po nástupu normalizace ztratili Plastic People možnost oficiálně hrát. Jirous jako manažer skupiny tedy začal organizovat pololegální koncerty maskované oslavami svateb. Začal kolem sebe formovat unikátní subkulturu, které říkal underground. Jirous navíc sepsal esej nazvaný Zpráva o třetím hudebním obrození, který sloužil jako návod, jak v nesvobodném prostředí tvořit aspoň trochu svobodné umění. Režim se ale rozhodl pomstít.

6. Soudní proces. Komunistická moc nesnesla, aby skupina Plastic People pořádala byť jen soukromé koncerty. Ivan Jirous a jeho přátelé byli zatčeni a připravoval se velký soudní proces. Stalo se ale do té doby něco nevídaného. Díky zapojení Václava Havla se podařilo zformovat pro vlasaté hudebníky podporu ze zahraničí. A čekalo se, jak bude soudní proces vypadat.

7. Zapalte ten dům. Na začátku osmdesátých let měl Ivan Jirous za sebou tři věznění kvůli své snaze provozovat nezávislé umění. Režim dával najevo, že další koncerty Plastic People nedovolí. Jirous a jeho přátelé se ale nechtěli vzdát. Ustoupili nejdál, jak ustoupit šlo, a začali hrát v soukromých domech pro partu svých kamarádů. Ani to ale tajná policie nechtěla strpět a byla připravená zajít hodně daleko.

8. Valdická věznice. Koncem roku 1981 byl Ivan Jirous zatčen počtvrté a odsouzen na tři a půl roku, které si měl odsedět v nejtěžší věznici Valdice. Důvodem byla opět jeho činnost v rámci undergroundu, tentokrát psaní článků do podzemního časopisu Vokno. Jeho manželka zůstala doma na Vysočině sama se dvěma dcerami – roční Martou a dvouletou Františkou.

9. Máme svobodu. Co s ní? Ještě na konci osmdesátých let absolvoval Ivan Jirous další, už pátý kriminál. Za protestní petici s provoláním Tak dost! byl odsouzený na rok a půl, z nichž si stihl odsedět celý rok. Propuštění politického vězně Jirouse na svobodu se pak stalo jedním z požadavků revoluce 1989.

10. Ani trochu. Nebylo mnoho lidí, kteří by měli větší zásluhy na prosazení svobody než Ivan Jirous. Po revoluci to ale najevo nedával. Velkou část 90. let žil jako bezdomovec a opilec, kterému se mnozí raději vyhýbali. Až v roce 1997 začaly vycházet jeho knihy a získal široké veřejné uznání jako básník. O deset let později obdržel za své psaní Seifertovu cenu. V roce 2011 ukončila jeho život těžká závislost na alkoholu.

Lit.: Švehla, Marek: Český velikán Magor. In Týdeník Rozhlas 17/2018, s. 8 (článek).

Lit.: Přinosilová, Jana – Švehla, Marek: Marek Švehla: Magor a jeho doba. In web ČRo Plus,23. duben 2018 (článek). – Cit.: Píše se rok 1960 a v Humpolci na Vysočině žije šestnáctiletý obrýlený mladík, který se nápadně odlišuje od svého okolí. Oblečený v černých manšestrácích a roláku vyráží s psacím strojem v tašce do ústraní, kde neúnavně přepisuje díla světových literárních klasiků. Třeba téměř celé dílo Kafky.

Na prahu šedesátých let také zjišťuje, že v Praze žije jeho o patnáct let starší bratranec Jiří Padrta. Ten pracoval jako redaktor v časopise Výtvarná práce, doma měl knihovnu plnou výborných knih, například v té době nedostupných výtvarných monografií, které si přivezl z cesty na Expo 1958 v Bruselu.

Sklepní byt Padrtových na pražské Zvonařce patřil v tehdejší intelektuálně zaškrcené Praze k nemnoha ostrůvkům kulturního dění. Pro omezený okruh přátel a s nutnou konspirací na ochranu před zájmem politické policie se tu pořádaly večery s poslechem vážné hudby, četby poezie a debatami o umění. Příbuzensky spřízněný gymnazista má do této společnosti dveře otevřené a začíná dotvářet svůj nevšední kulturní rozhled.

Nejen pro umění, ale i život

Zvrat Jirousova dlouho chladného vztahu k rockové hudbě nastal v roce 1967 po návštěvě koncertu české kapely The Primitives Group. Hráli v maskách, na pódiu planuly ohně, což bylo tehdy něco nevídaného. „Byl tím unešený. Mával sakem nad hlavou a ztratil při tom doklady,“ vzpomíná kytarista Primitives Josef Janíček, na něhož Jirous už tehdy zapůsobil jako podmanivý debatér. Ivan s přáteli sestavili umělecký tým, který začal pro Primitives vymýšlet výtvarnou stránku jejich vystoupení.

Dva roky po invazi 1968 Jirous odpromoval na dějinách umění, profesionální kariéra se ale rozplynula před očima. Československo na začátku 70. let nebyla pro svobodně, kriticky smýšlející lidi přívětivou zemí. Veškeré kořínky spontánního života jako časopisy, kluby, byly bez debat zahubeny. Jirous, kvůli svým bláznivým, často opileckým kouskům tehdy už známý spíš pod přezdívkou Magor, začíná patřit k předním postavám pražské nezávislé scény.

Do značné míry opouští svět výtvarného umění a stává se manažerem kapely Plastic People of the Universe. „Plastici hráli proti Primitives příšerně. Ale kapela v sobě měla ohromný náboj,“ řekl později Jirous. „Myslel jsem, že by koncerty Plastiků mohly být centrem, na něž by se nabalila valná část slušných lidí. Ohnisko, kolem kterého by se mohli tito lidé sdružovat. Médium rockové hudby mi připadalo k tomuto účelu maximálně příhodné.“

Vznik undergroundu

Kolem Jirouse vznikla komunita, která si začala říkat underground. Jejím centrem se stal velký byt manželů Němcových v Ječné ulici. Byl neustále plný lidí, dělaly se přednášky, hrála muzika, lidé se před venkovní jednolitou šedí zachraňovali ve vzájemné pospolitosti na častých večírcích s alkoholem. V čase, kdy všichni trpí depresí, že nejde dělat nic, začíná Jirous také pořádat ilegální koncerty a hudební festivaly.

To, že nešlo o nějaké tápání bezprizorních lidí, ale o promyšlenou taktiku, ukazuje Jirousova zřejmě nejdůležitější písemná práce nazvaná Zpráva o třetím českém hudebním obrození, v níž v roce 1975 ve vší jasnosti shrnul svoji strategii nulového kompromisu s husákovským režimem.

„Je lepší nehrát vůbec, než hrát hudbu, která nepramení z hudebníkova vlastního přesvědčení. Je lepší nehrát vůbec, než hrát to, co si přeje establishment. A i takhle je to řečeno přespříliš mírně. Není to lepší, je to nutné. Toto vzdání se všeho, na něž musí být v dnešní situaci kdykoliv připraven každý, kdo chce být umělcem, je základní podmínkou předcházející veškeré veřejné konání ve sféře ducha. Jakmile je totiž učiněn první ústupek, ať pod pokryteckou omluvou nebo poctivým dojmem, že na tom nezáleží, je ztraceno vše. Jakmile položí ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) první podmínku, přistřihněte si vlasy, jenom tak trošku, a budete moci hrát, je třeba říci ne. Jakmile ďábel řekne – změňte si název a budete moci hrát dál to, co hrajete, je třeba říci – ne, nebudeme tedy hrát.“ Ivan Martin Jirous

Jirousovi čtenáři obvykle vyznění jeho textu vnímali v širším pohledu – jako jakýsi recept, který se dal vlastně použít nejen v přístupu k umění, ale i v běžném životě.

Osm a půl roku

V roce 1976 se Jirous seznamuje s Václavem Havlem. Přehrál mu Plastiky a přesvědčil ho, že underground není jen parta opilců, ale důležitý zárodek svobodného myšlení. Význam tohoto kroku se ukázal už o několik měsíců později, kdy hlavní postavy undergroundu včetně Magora zatkla tajná policie a hodlala s nimi uspořádat exemplární proces.

Plastikům se pak dostalo zastání právě od Havla a desítek dalších i mezinárodně známých lidí. Tím dosáhli mírnějších trestů pro Jirouse a spol. a o čtyři měsíce později z tohoto vzedmutí občanské odvahy a solidarity vznikla Charta 77.

Později se tlak tajné policie dál stupňoval a Jirous skončil v kriminále kvůli své kulturní či publicistické činnosti ještě třikrát. Úhrnem si v komunistickém žaláři odseděl osm a půl roku, stal se ale jednou z nejvýznamnějších postav odporu proti československému komunismu v jeho posledních dvaceti letech.