Zamilovaný ďábel 1/6 (2009)

Autora novely obdivovali a navazovali na něj nejen francouzští romantici, ale ve 20. století také surrealisté. Cazotte byl za své otevřeně protijakobínské smýšlení popraven za Velké francouzské revoluce, kterou označoval za „dílo ďáblovo“ a „vládu šelmy“.

Málokteré dílo světové literatury se dočkalo tak bohatého ohlasu jako právě Zamilovaný ďábel. Francouzský básník Gérard de Nerval Cazottovi věnoval jednu kapitolu svých studií z roku 1852 Osvícení: „Tato kniha je slavná z mnoha důvodů: vyniká nad ostatními Cazottovými díly půvabem a dokonalostí detailů a všechny je předčí originalitou koncepce.“

Německý prozaik E. T. A. Hoffmann byl Zamilovaným ďáblem okouzlen: „V té době se mi dostala do rukou kniha, která na mě učinila takový dojem, že si jej stále ještě nedokážu vysvětlit. Mluvím o podivuhodné Cazottově knize. Neviděl jsem a neslyšel nic než půvabnou Biondettu; stejně jako Alvaro jsem prodělával slastná muka. Cazottova kniha se mi stala kouzelným zrcadlem, v němž se odrážel můj vlastní osud.“ A argentinský spisovatel Jorge Luis Borges o Zamilovaném ďáblovi poučeně napsal: „V Biondettě nezůstalo nic z obludného zjevení, jež odpovědělo na Alvarovo zaklínadlo v rozvalinách Portici italským Che vuoi? Maska se stává obličejem; ďábelská svůdnice je svedenou ženou, trpící a žalující, a zůstane jí po celou dobu vyprávění.“

Cazottův Zamilovaný ďábel se stal předlohou nejednoho pozdějšího díla: jak prokázal literární historik Albert Béguin, Friedrich Schiller si z novely vypůjčil některé detaily do své nedokončené povídky Jasnovidec z roku 1787. Část jejího děje se odehrává v Benátkách a na březích Brenty. Hlavní postava – kníže nadšený pro magii – má tajuplného sluhu jménem Biondello, který je nadán rozmanitými vlohami a koná podezřelé aktivity.