Americký Prométheus: Triumf a tragédie J. Roberta Oppenheimera 1/15 (2024)

Přidal: Premek |

Březen 21, 2024

Kai Bird, Martin J. Sherwin. Četba na pokračování. Pro rozhlas připravil Viktor Bezdíček. Překlad Marcela Nejedlá. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.

Čte Aleš Slanina.

Natočeno 2024. Premiéra 1. dílu 22. 3. 2024, 15. dílu 5. 4. 2024 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.

Díl první: Soukromé vězení. Zázemí bohaté newyorské podnikatelské rodiny, prvotřídní soukromá střední škola a pak Harvard, zaujetí humanitními i exaktními obory, na takových základech stavěl budoucí slavný fyzik. V mládí hluboce introvertní Robert nachází kraj svého srdce v horách Nového Mexika a ještě netuší, jak pevné bude pouto mezi touto zemí a jeho osudem.

Díl druhý: Práce je díkybohu náročná. Za pobytu v anglickém Cambridge prošel Oppenheimer hlubokou citovou krizí. Fyzika dvacátých let zažívá ale bouřlivý kvas v souvislosti s novou kvantovou mechanikou a ta nasměruje i Robertovu pozdější dráhu. Centrem teoretické fyziky je německý Göttingen, a tak se ve druhé polovině desetiletí stěhuje tam.

Díl třetí: Já jsem Oppenheimer. Na konci dvacátých let strávil Oppenheimer nějaký čas na univerzitě v Curychu a jako teoretický fyzik dozrál natolik, aby mohl převzít v Berkeley místo profesora. Z té doby pocházejí jeho zásadní práce týkající se například neutronových hvězd nebo černých děr. Robert nepochybně byl geniální, proto si fyzikové často kladli otázku, proč nezískal Nobelovu cenu, tak jako jeho mnozí kolegové.

Díl čtvrtý: Jean. Na přelomu dvacátých a třicátých let byl Oppenheimer v Berkeley magnetem pro mladé adepty fyziky. Objevil nejen své neodolatelné charisma, ale i cit pro sociální a politické problémy současného světa a ve třicátých letech ho zastihujeme v prostředí levicového, až komunistického aktivismu. Jeho příslušníky jsou noví přátelé, Haakon Chevalier a zejména krásná Jean Tatlocková.

Díl pátý: Budu si brát tvou přítelkyni. Steve Oppenheimer celý život tvrdil, že nikdy nebyl členem komunistické strany. Jeho kontakty s komunistickým hnutím byly možná nepřímé, nicméně těsné, a Robert sám smýšlel rozhodně levicově. Ostatně členy strany v té době byli i jeho bratr Frank a žena, s níž se Robert po rozchodu s Jean Tatlockovou oženil – Kitty.

Díl šestý: Koordinátor rychlého rozpadu. V lednu 1939 bylo jasné, že jádro uranu lze štěpit. Zpráva o tom přišla z Německa, a poté co v Evropě propukla válka, bylo stále zřejmější, jak nebezpečný je tento poznatek v rukou německých vědců. Jedno z vedoucích míst v atomovém výzkumu Oppenheimer získal na jaře roku 1942, a i když jeho pozici komplikovala levicová minulost, nový velitel vývoje atomové bomby generál Leslie Groves jej prosadil jako ředitele vznikající tajné laboratoře.

Díl sedmý: Los Alamos. Roku 1942 se Oppenheimer vrací do milovaného Nového Mexika, tentokrát aby zde vybudoval první laboratoř pro vývoj jaderné zbraně. V Los Alamos vzniká městečko pro několik tisíc lidí – personálu, vojáků, ale zejména vědců. Jeho obyvatelé věří, že zahajují závod s nacistickým výzkumem a že jejich práce pomůže vyhrát válku.

Díl osmý: Časovaná bomba. Bezpečnost přísně tajného programu v Los Alamos jistí nejen fyzické bariéry jako plot a neustálé kontroly, ale také zapojení sofistikovanějších metod. Oppenheimer a jeho spolupracovníci jsou sledováni a mnohé začíná pronásledovat vlastní minulost. Jedna z událostí v Robertově životě se týká možné špionáže a může mít destruktivní potenciál pro jeho budoucnost.

Díl devátý: Dopad zařízení na civilizaci. Roku 1943 propašovalo britské letectvo do Spojených států Nielse Bohra. Dánský fyzik přinášel nejen informace o německém výzkumu, ale i nový etický pohled na atomové zbraně. V Los Alamos to vřelo diskusemi o povaze zapojení vědy do armádního úsilí, o budoucnosti světa a o hrozbě závodů ve zbrojení. Do světa politiky však tyto hlasy neměly šanci proniknout.

Díl desátý: Trinity. Rok 1945 mnohé změnil. Zemřel prezident Roosevelt, do Bílého domu nastoupil Harry Truman a v Evropě skončila válka. Vědci začali diskutovat, zda je použití zbraně proti Japonsku nutné, avšak opět bez zájmu politiků. Dne 16. července vyvrcholilo úsilí vědců z Los Alamos úspěšným testem atomové bomby v lokalitě, kterou Oppenheimer nazval Trinity.

Díl jedenáctý: Cítím, že mám na rukou krev. Dne 6. srpna vybuchla atomová bomba nad Hirošimou. V Los Alamos nastala euforie, někteří ale v hlučném slavení vnímali temný podtón. Začalo účtování. Oppenheimerovy fotografie zaplavily média a otec atomové bomby se jako celebrita rozhodl využít svého nového vlivu ve veřejné agendě týkající se atomové energie. Nastalo období politického lavírování.

Díl dvanáctý: Intelektuální hotel. Roku 1946 nastoupil Oppenheimer na místo ředitele princetonského Institutu pokročilých studií a okamžitě zahájil jeho poválečnou zlatou éru. Shromáždil odborníky z přírodních i humanitních věd, a institut se tak stal laboratoří, která vyhovovala šíři jeho zájmů i jeho představě, že exaktní vědy potřebují vědy humanitní jako svou kotvu. V tomto období ale také leží počátek jeho komplikovaných vztahů s Lewisem Straussem, v té době předsedou správní rady institutu.

Díl třináctý: Šelma v džungli. Atomový monopol Spojených států nevydržel dlouho, jen do roku 1949, kdy Sovětský svaz odpálil svou první atomovou bombu. To už Oppenheimer stojí pevně na straně odpůrců závodů v jaderném zbrojení a lobbuje proti vývoji superzbraně ještě ničivějších účinků. Vedle levicové minulosti je to jedna z položek obvinění, které vzniká roku 1953 a má ho zcela zničit. V pozadí tažení stojí Lewis Strauss.

Díl čtvrnáctý: Černá šmouha na erbu naší země. Na jaře 1954, uprostřed americké antikomunistické hysterie, začíná pracovat americká inkvizice i proti Robertu Oppenheimerovi. Zmanipulované vyšetřování, kterému je podroben, oživí všechny staré pochyby a pomluvy a využije fyzikovy současné oponentní politické postoje. Výsledkem řízení je ztráta bezpečnostní prověrky, Robertovo naprosté ponížení a Straussův triumf.

Díl patnáctý: Stále cítím na rukou teplou krev. Straussův útok zničil Robertův politický vliv, nikoli však jeho auru geniálního fyzika a fascinující veřejné osobnosti. Rehabilitace přišla s novou Kennedyho administrativou, prestižní Cenu Enrica Fermiho mu však již předal po atentátu na prezidenta roku 1963 Lyndon Johnson. Robert Oppenheimer umírá v únoru roku 1967. Svého angažmá v Los Alamos nikdy nelitoval.

Lit.: Bezdíček, Viktor – Blažejovská, Alena: Oppenheimer: Americký Prométheus. O vzestupu a pádu „otce atomové bomby“. In web ČRo Plus, 24. březen 2024 (článek). – Cit.: Komplikovaný osud otce atomové bomby J. Roberta Oppenheimera formovala zlatá éra fyziky, druhá světová válka i nastávající válka studená. Oppenheimer nebyl jen ředitelem amerického tajného projektu Manhattan, na jehož konci stály Hirošima a Nagasaki, ale také vůdčím duchem dvou mimořádných vědeckých pracovišť a osvíceným polyhistorem, spojujícím exaktní a humanitní vzdělanost. Bezprostředně po válce oslňující celebrita a vzápětí oběť antikomunistické hysterie.

Detailní monografie líčí nejen Oppenheimerovu veřejnou tvář, ale též soukromá až intimní zákoutí této fascinující osobnosti a její rozporuplné mysli. (…)

Kniha Kaie Birda a Martina J. Sherwina získala v roce 2005 Pulitzerovu cenu za literaturu a v roce 2023 byla do kin uvedena její stejnojmenná filmová adaptace, kterou natočil režisér Christopher Nolan.

Film získal při předávání letošních Oscarů celkem sedm sošek, stal se tedy šampionem letošního oscarového klání. Christopher Nolan jako producent získal cenu za nejlepší film roku a byl také oceněn za režii. Film dále obdržel Oscary za střih, kameru, hudbu a dva herecké výkony včetně hlavního hereckého výkonu Ciliana Murphyho. (…)

Četba na pokračování