Jakob von Gunten 1/8 (2006)

Přidal: Přemek |

Květen 3, 2006

Robert Walser. Četba na pokračování z románu švýcarského spisovatele. Přeložil Radovan Charvát. Pro rozhlas připravil Marek Horoščák. Režie Eva Řehořová.

Účinkuje Igor Bareš.

Připravilo Brno v roce 2006. Premiéra prvního dílu 13. 5. 2006 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 30 min.).

Lit.: {Horoščák, Marek}: Jakob von Gunten. In web ČRo, květen 2006 (anotace). – Cit.: Donedávna byl švýcarský spisovatel Robert Walser (1878-1956) u nás znám jen z výboru Pěší putování (Odeon 1982). V letošním roce, kdy uplyne padesát let od jeho smrti, vydalo nakladatelství Opus jeho román Jakob von Gunten z roku 1909. Seznamujeme se v něm s chodem (respektive nefunkčností a postupným rozpadem) ústavu Benjamenta, učiliště pro budoucí sluhy. Z deníkových zápisů chovance ústavu Jakoba von Gunten se skládá bizarní svět institutu, jehož žáci jsou vyučováni řádnému chování a oddané službě. Také pod vlivem tohoto „pedagogického působení“ netouží Jakob po úspěchu, po kariéře, nýbrž si ve svém deníku poznamenává: „v pozdějším životě budu roztomilou, pěkně zakulacenou nulou“.

Walser ve svém snovém příběhu nabízí obraz světa, v němž jsou na jedné straně ti, kteří budují, vydělávají, jejich činy sunou dále to, co se tak pyšně nazývá pokrok, a vedle nich ti, kteří těm prvním pokorně slouží, lidé bez ambicí, ve společenské hierarchii na samém dně, lidé jakoby téměř neexistující; nuly, beroucí službu jako jediné poslání, jež jim zároveň dává svobodu ve společnosti orientované na vypjatý individualismus a zisk. Tento román-deník lze také číst jako vizionářské rozloučení s jednou epochou, s jedním druhem společenského uspořádání Evropy; v závěru románu se Jakob v jednom ze svých snů loučí s kuratelou evropské kultury a vydává se na putování po Asii.

Robert Walser patří k významným autorům německy psané literatury, jeho dílo však za jeho života nedošlo patřičného ocenění. Přestože si nadějného literáta (kterým Walser v době vydání románu Jakob von Gunten byl) oblíbili například Christian Morgenstern či Hermann Hesse, čtenářský ohlas nebyl velký. Po Jakobu von Guntenovi píše další prózy (např. Sourozenci Tannerovi, Pomocník), očekávané uznání však nepřichází a také pod vlivem existenčních problémů se dostavují silné deprese. Po dvou nezdařených pokusech o sebevraždu se Walser v roce 1929 nechává hospitalizovat na psychiatrii a až do konce života žije pod lékařským dohledem v různých ústavech. Od roku 1936 jej navštěvuje publicista Carl Seelig, který s Walserem vyráží na terapeutické pěší procházky, během nichž zaznamenává spisovatelovy myšlenky, aby je shromáždil ve svazku Putování s Robertem Walserem (1957). Také díky tomu se v druhé polovině dvacátého století dostalo tomuto těžko zařaditelnému tvůrci náležité pozornosti. Podivný a fascinující svět ústavu pro sluhy z románu Jakob von Gunten inspiroval například také režisérskou dvojici bratrů Quayových: v roce 1995 podle něj natočili film Institut Benjamenta.

Četba na pokračování