Volyňská rapsodie 1/10 (2024)

Přidal: Premek |

Červen 13, 2024

Anna Strnadová. Četba na pokračování. Pro rozhlas připravila Nikol Nováková. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.

Účinkuje Jana Štvrtecká, Jiří Miroslav Valůšek, Zdeněk Bureš, Dagmar Křížová.

Nastudovalo Brno v roce 2024. Premiéra 13. 6. 2024 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.

Pozn.: Vůně půdy, nekonečná dřina a sny o blahobytu. Osudy volyňských Čechů na pozadí dvou světových válek, taková je kniha Anny Strnadové. První generace Čechů osidluje Volyň, místo slibovaného bohatství v podobě půdy je ale čeká jen dřina, zima a místo domů nevlídné zemljanky. Češi se ale k těžké práci postaví čelem a úrodná černozem začne plodit. (anotace)

Lit.: Nováková, Nikol: Anna Strnadová: Volyňská rapsodie. Vůně půdy, nekonečná dřina a sny o blahobytu. Osudy volyňských Čechů na pozadí dvou světových válek. In web ČRo Plus, 21. červen 2024 (článek + nahrávka k poslechu) – Cit.: První Češi přicházeli na ukrajinskou Volyň ve druhé polovině 19. století za příslibem úrodné půdy. Tu sice skutečně dostali, ale v podobě vykáceného lesa. Museli tak nejdřív z budoucích polí a hospodářství vykopat těžké pařezy a zemi si teprve připravit.

Příchozí Češi se k tvrdé práci postavili čelem, na úrodné černozemi se jim dařilo často líp než místním Ukrajincům a ze zemljanek, ve kterých na začátku bydleli, postupně vystavěli statky a hospodářství. (…)

Anna Strnadová ve své knize přesně popisuje každodenní boj, dřinu, ale i radosti členů rodin volyňských Čechů, navíc v těžkém období dvou světových válek. Zvlášť období 2. světové války s sebou přineslo všudypřítomný strach, ať už zde vládli Ukrajinci, Poláci, Němci, nebo Rusové.

Ve dne do domácností přicházeli němečtí nacisté, nebo Sověti – podle toho, kdo byl v obsazené oblasti zrovna u moci – pro příděl potravin, které si z pozice moci uzurpovali.

Noční bušení na dveře pak znamenalo nájezd banderovců, kteří obsadili okolní lesy a přišli si pro svůj kus másla, kořalku, ale i maso nebo oblečení.

Po narukování českých hospodářů do války, zůstaly na práci na poli i v domácnosti, hlavně ženy. Bez pomoci, jen s dětmi. S každodenními třeba i nočními nájezdy důstojníků a partyzánů se musely vyrovnávat samy.

Po válce se proto mnoho volyňských Čechů upnulo k reemigraci, od které si slibovali jistou půdu a snazší život v Čechách s tekoucí vodou, elektřinou a bez neustálého strachu z nechtěných návštěv.

Chvíle klidu a naděje, které upírali k budoucnosti, vzaly brzy za své, resp. po událostech roku 1948, kdy jim jejich těžce vydřenou půdu i zvířata komunisté – navíc často i násilím – vyvlastnili. (…)

Četba na pokračování